Z hlediska jakéhokoli ekonomického ukazatele si USA vedou lépe než jejich konkurenti
Po oznámení ruského prezidenta Dmitrije Medveděva na nedávném ekonomickém summitu ve francouzském Evianu, že americké finanční dominaci ve světě nadešel konec, asi nejedno přítomné ucho mu naslouchalo se sotva skrývaným zadostiučiněním. Komentáře, eseje a celé knihovny tlustospisů o nevyhnutelném úpadku Spojených států amerických v důsledku náhlého zchudnutí dnes zaplavují svět psaných textů. Je to stále stejný projev nestřízlivé mysli z vousatého vtipu: Nehledat peněženku tam, kde byla ztracena, ale pod lucernou, kde je lépe vidět. Ani peněženku, ani pravdu však touto metodou nalézt nelze.
Ne že by USA nyní neprocházely ekonomickým očistcem. Co víc, hlavní problémy mají zřejmě ještě před sebou. Ale chudoba je kvalita percepční, vnímaná vždy subjektivně v porovnání s okolím. Možná, že nějaký severokorejský vesničan, na jehož zahrádce návanem vyklíčil stromek s výživnou kůrou, se cítí být docela zámožným kulakem ve srovnání se sousedy, kteří musejí spásat nízkokalorickou trávu na řídkých loukách. Jak vtipně poznamenal jeden newyorkský deník: „Když stoupající voda sahá Gulliverovi po pás, liliputáni jsou již tři metry pod vodou.“ Ve svém nejnižším bodě index Dow Jones poklesl zhruba o děsivých 30 procent. Je to mnoho, nebo málo? Rozhoduje srovnání. V Evropě a v Japonsku byl pokles nejméně o deset procent vyšší, v Brazílii o patnáct, ruské a čínské burzy poklesly o celé tři čtvrtiny! Hráči na pražské burze vědí, o čem mluvím. Chci říct, že na rozdíl od škodolibého sloganu „tvoje starost, moje radost“, americké starosti nikomu radost nepřinášejí. Mají však zcela nečekaný opačný účinek– do opravdových existenčních potíží se dostávají jejich zběsilí odpůrci. Při ceně ropy pod 80 dolarů za barel venezuelský režim Huga Cháveze nastupuje krušnou cestu k bankrotu. Teherán, Moskva, Tripolis a jiné petrodiktatury se potýkají s inflační spirálou, prudkým poklesem příjmů a investičním nezájmem. Ruské měnové rezervy, které v lepších dobách přesahovaly půl bilionu dolarů, jsou již dnes z jedné třetiny rozházeny. Denně přicházejí o další dvě miliardy a úprk vlastních kapitálových zdrojů do ciziny jen v září činil dvacet miliard dolarů. Magnáti jako Oleg Děripaska ztratili desítky miliard a ekonomické prognózy na příští rok mají šokově depresivní povahu. Proto Medveděvova soustrastná slova na adresu ožebračených Američanů znějí poněkud nejapně. I ostatní Evropané, broukající USA Chopinův smuteční pochod, pláčí na nesprávném hrobě a měli by šetřit emocemi na vlastní pohřeb. Zapomněli snad na lisabonské předsevzetí dohnat a předehnat USA v roce 2010?
Ať už vezmeme jakýkoli ekonomický ukazatel, dospějeme k závěru, že Spojené státy americké upadají do mizérie pomaleji než jejich konkurenti– 700 miliard dolarů přislíbených Bushovou vládou na záchranu ohrožených bank je hodně peněz, ale je to jen pět procent HDP země. Německých 536 miliard dolarů vyčleněných pro tentýž účel činí šestnáct procent HDP, britských 835 miliard 30 procent HDP. Někdo namítne: A co státní dluh? Podíl státního dluhu na HDP za Atlantikem činí zhruba 62 procent, v eurozóně je to 75 a v Japonsku 180 procent. A to ještě dle údajů Světové banky do USA stále proudí největší objem přímých zahraničních investic (v přepočtu na obyvatele je to třetí místo po Singapuru a Novém Zélandu). A to navíc i při dnešní bídě prognózy ekonomického růstu tam stále zůstávají v černých číslech, zatímco v celé Evropě padají nezadržitelně do červených. A to dosud nevstoupil do hry faktor demografického vývoje, který jako černá můra tlačí na prsou Evropu, Rusko, Japonsko a Čínu. Růst hodnoty dolaru také odráží o něco více než jen zlevnění ropy. Ruský oligarcha nebo škodolibý evropský politik, kteří po ukončení tirády o nevyhnutelném konci USA utíkají do směnárny nakupovat dolary za své úspory, prozrazují víc, než chtějí– nikdo nedůvěřuje měně ekonomice odsouzené k úpadku.
Kdo by protestoval proti transparentnosti finančních operací a spolehlivosti výročních zpráv velkých bankovních institucí? Leč i v tomto ohledu– na pozadí evropských debaklů, jako je ten islandský, vypadá americký finanční systém průhlednější a spolehlivější. Nikoli náhodou mnoho zdravých bank odmítlo washingtonský záchranný balíček jako nepotřebný a žádný zaoceánský důchodový fond zatím nevyhlásil platební neschopnost. A pokud se investiční domy Fannie Mae a Freddie Mac ukázaly být časovanými bombami, pak co lze říct o čínských nebo ruských předlužených polostátních nebo celostátních bankách a koncernech? Může někdo aspoň přibližně odhadnout spolehlivost ručení za jejich závazky? Nebo znáte snad jiné domnělé náhradníky za Spojené státy americké v roli světových lídrů?
Velkou ironii osudu vidím v tom, že stejní myslitelé, kteří dnes uštěpačně bědují nad soumrakem americké říše, ve skutečnosti tuší, že zpráva o ukončení krizové fáze světového hospodářského cyklu nemůže přijít odjinud než zpoza Velké louže. Tiše doufají v brzké zmrtvýchvstání toho, komu radostně strojí pohřeb.
