Komentář
Na rozdíl od Muammara Kaddáfího smrt žádného z diktátorů nedávné minulosti nebyla cílem speciální likvidační vojenské operace
Slovní hříčku z titulku, ovšem v latině (Obit anus, abit onus), pronesl svárlivý filozof Schopenhauer, když zemřela stařena, které dlužil doživotní bolestné za zmrzačení. Tento princip je nyní hodně využíván v mezinárodních vztazích.
Kdo chce, může věřit oficiální verzi, podle níž zajatý Muammar Kaddáfí byl zabit v náhodné přestřelce svými věrnými, nebo svými nevěrnými. Kdo chce, může mít za bernou minci výrok mluvčího libyjské Přechodné národní rady: „Opravdu jsme byli odhodláni postavit ho před řádný soud. Avšak Alláh, zdá se, rozhodl jinak.“ Alláh v tom sotva má prsty. To spíše od samého počátku libyjské války byl do všech plánů zakalkulován právě takový konec operetního plukovníka – smrt za nevyjasněných okolností. Zmatečnost jiných možných vyústění (ať již soud v Tripolisu nebo v Haagu podle mezinárodních norem, které nepředpokládají trest smrti, anebo volný průchod do ciziny za podmínek mezinárodního zatykače vystaveného OSN) nedávala na vybranou. Smrt měla být inscenována tak, aby umožňovala mnoho výkladů, z nichž jen jeden by byl prohlášen za kanonický a ostatní by byly vytlačeny do konspirologické mlhoviny. Je to novinka: Marcos, Mobutu, Idi Amin, Mengistu a tucet dalších diktátorů nedávné minulosti tráví stáří neohroženi zatykačem, případně zemřeli za banálních a průhledných okolností. Smrt žádného z nich nebyla cílem speciální likvidační vojenské operace.
Projevy hluboké soustrasti si nebožtík jistě nezaslouží. Avšak i bouřlivá radost ze způsobu jeho skonu zdá se být jaksi nemístná. Je-li to vítězství svobodymilovného lidu nad tyranem a civilizace nad barbarstvím, měli by vítězové nějak mravně převyšovat poraženého. Homér přece odsuzuje Achilla za to, že se nad mrtvolou Hectora vysmíval a haněl jeho památku. Nemusíme zrovna uctívat nebožtíka, leč úcta k smrti jako takové je ctností civilizovaných lidí. Zneklidňuje lehkost, s níž mezinárodní společenství nyní řeší problémy tím, že se za nejasných okolností zbavuje jejich nositelů. Nedávno americký bezpilotní letoun zabil v Jemenu jednoho z pohlavárů al-Káidy spolu s jeho nezletilým synem. Senátor Ron Paul prohlásil, že tato vražda je pádný důvod pro impeachment, neboť zabiti byli občané Spojených států a prezident nemá právo vraždit Američany mimosoudně. Ukázalo se však, že ministerstvo spravedlnosti má již dávno přichystáno expertní stanovisko, podle něhož dálková a bezdotyková likvidace nepřátel, byť s americkými pasy, není v rozporu s ústavou. Otec terorista byl nepochybně nepřítelem Spojených států, ale proč byl sprovozen ze světa jeho nezletilý potomek? Zaráží snadnost, se kterou se „vedlejší újmy“ dají zamést pod koberec „nevyjasněných okolností“. Zdá se, že s otázkou, která u Dostojevského tolik trýznila svědomí vraha – proč spolu se starou lichvářkou jeho rukou zemřela také nevinná dívka – si dnes již nikdo nedělá vrásky.
Další život potrhlého plukovníka by nepochybně činil nové moci značné potíže, jenže ani jeho smrt osudové otázky neřeší a nezaručuje, že smutný příběh libyjské občanské války tímto končí. Ozbrojené domobrany nemají v úmyslu složit zbraně, kmenová a sektářská uskupení sní o vlastní kontrole nad celou Libyí a nikdo z vítězů nenabízí zatím smysluplnou vizi budoucnosti státu, který jakožto „džamahírie“ byl cokoli jiného jen ne zbídačenou zemí. Jestlipak měl Západ jasno v tom, když vstupoval do války na straně skupiny východních kmenů, jak uspořádat poměry v této pouštní končině?
Mluvit o projevu vůle libyjského lidu je stejně korektní jako se odvolávat na zásah deux ex machina. Lidovůle je sice skvělá, ale nemůže se volně projevovat pod dohledem ozbrojené moci. Existuje jen jeden způsob, jak vyjevit souhrnnou vůli lidu – a tím je tajná volba v podmínkách volné soutěže politických názorů, bez dohledu ze strany komisařů se samopaly nebo stranickými knížkami. To by se libyjští vítězové museli odzbrojit, odhodit vlastní ambice a zavést civilizované volební procedury, v nichž by mimochodem Kaddáfího klan měl poměrně slušnou šanci na dobrý výsledek.
Žel bohu, vítězové nad tyranií nejsou vždy úspěšnými budovateli státu. V mnoha ohledech jsou odchovanci diktátora, kteří se zmocňují jeho dědictví. Skoro vždy po něm dědí nejen majetky, paláce a zlaté pistole, nýbrž také mravy a způsoby. Čím déle trvá bezuzdná politická despocie odvolávající se vždy na vůli lidu (džamahírie ostatně neznamenala nic jiného než lidovládu), tím děsivější bývá její konec, tím chaotičtější bývají pokusy vybudovat nové státní zřízení.
