Českou diplomacií zmítají osobní spory
Válka o Strakovu akademii skončila. Bitva o baštu české diplomacie, Černínský palác, ovšem pokračuje. Je chaotická, drsná, často až agresivní. Z výpovědí řady jejích aktérů vyplývá, že o spory kvůli odlišným pohledům na zahraniční politiku jde až na posledním místě. Daleko významnější roli hraje osobní nesnášenlivost, někdy dokonce nenávist a touha po pomstě. Atlantický svazák, celoživotní hlíst, Kavanův klon, člověk bez morálky… To je jen malý vzorek označení, kterých používají lídři české diplomacie, když o sobě navzájem – při rozhovorech off the record - mluví.
Vyhraje v souboji o vliv nad českou zahraniční politikou sociálnědemokratický poslanec a exministr zahraničí Jan Kavan se svým bývalým náměstkem, nynějším velvyslancem při OSN Hynkem Kmoníčkem, jištěný z Parlamentu předsedou zahraničního výboru Vladimírem Laštůvkou? Či snad zvítězí současný lidovecký ministr zahraničí Cyril Svoboda v tandemu se svým prvním náměstkem Janem Winklerem? Kdo bude mít víc sil a vlivnější přátele? Na čí stranu se postaví premiér Stanislav Gross? A koho podpoří předseda lidovců Miroslav Kalousek?
Zatím nebylo nic rozhodnuto. Zdánlivě je na tom nyní lépe Svoboda. Slábnoucí staronový ministr překvapivě vyhrál první kolo, když se přes velmi špatné vztahy se svým stranickým šéfem, přesněji řečeno z jeho milosti, udržel ve vládě. Navíc nad ním prý drží ochrannou ruku významní lidé z administrativy amerického prezidenta George W. Bushe, kteří se bojí, že někdo jiný by nemusel správně pochopit jejich zájmy a přání.
Je v tom ale háček. Zahraničněpolitická pasáž programového prohlášení nové Grossovy vlády nese rukopis pacifisty Kavana. A autor se nijak netají tím, že si hodlá pečlivě ohlídat, jestli se Svoboda při praktické politice byť jen o milimetr neodchýlí od schváleného textu. Čeká na první chybu, pak mu to spočítá. Sebevědomí mu dodává poznání, že i on - jako stoprvní poslanec - může kdykoli ohrozit vratkou pozici Grossovy koaliční vlády.
Resuscitace z milosti.
Vliv ministra zahraničí Cyrila Svobody pomalu ale jistě slábne. I když – paradoxně – on sám se díky jmenování do Grossova kabinetu stal téměř „nesmrtelným“.
Svoboda se na sestupnou dráhu kariéry dostal loni v listopadu, kdy nečekaně prohrál souboj o post šéfa KDU-ČSL se svým stranickým rivalem Miroslavem Kalouskem. Je veřejným tajemstvím, že vztahy Svoboda – Kalousek nejsou zrovna ideální. Jeden čas na sebe dokonce podávali žaloby pro poškození dobrého jména: Svoboda totiž Kalouskovi připomněl jeho působení na ministerstvu obrany. Většina politiků a politologů proto očekávala, že Kalousek využije pád Špidlovy vlády ke Svobodově „likvidaci“. Nebo ho ještě elegantněji nechá zlikvidovat sociálními demokraty a získá za to pro svou stranu jedno ministerská křeslo navíc. Dohoda byla skoro jistá.
„Svoboda se toho velmi bál, i když teď mezi svými tvrdí, že si nebezpečí odchodu z ministerstva zahraničí vůbec nepřipouštěl,“ řekl týdeníku EURO vlivný sociálnědemokratický politik. „Realita byla ale taková, že už, jak se říká, ležel hrobníkovi na lopatě. Tři dny byl v hluboké depresi,“ dodává.
Nakonec Svoboda, díky tomu, že se Gross s Kalouskem na rošádě s ministerskými křesly nedohodl, ministrem zůstal. Přišel ovšem o výsadu sedět na vicepremiérském místě, jak tomu bylo za Špidly (tehdy ale do vlády vstupoval jako předseda své strany).
Svobodovi lidé na ministerstvu ovšem slábnutí svého šéfa popírají. „Musíte to vnímat tak, že se za něj postavila jeho strana a udržela ho na postu ministra. Navíc ho teď ve vládě bude podporovat ministr obrany, unionista Karel Kühnl,“ řekl týdeníku EURO Svobodův první náměstek, nestraník Jan Winkler.
Další Svobodovi podřízení, kteří si přáli zůstat v anonymitě, tvrdí, že se Svobodou a Kühnlem potáhne za jeden provaz i nový ministr vnitra František Bublan. „Ve vládě je sice jako nestraník za sociální demokracii, ale je to bývalý farář, v sedmdesátých letech působil jako duchovní v Břeclavi a Mikulově. Navíc jako ředitel civilní rozvědky s ministerstvem zahraničí hodně spolupracoval. Takže Svoboda si myslí, že se o něj může opřít,“ říká jeden z nich.
Ministr Svoboda bude ale muset válčit i mimo Strakovu akademii. A možná to budou tvrdší boje. V rozpočtovém výboru sněmovny bude stát přímo proti svému stranickému šéfovi Miroslavu Kalouskovi. „Od toho rozhodně nemůže očekávat žádné peníze navíc. Takže bude muset šetřit a zavírat ambasády,“ míní informovaný zdroj. Jenže s opuštěním velvyslanectví by musel souhlasit i poslanecký zahraniční výbor. „Tomu šéfuje Laštůvka a sedí tam Kavan… Takže Svoboda bude v koncích,“ dodal tento zdroj. Svoboda si bohužel přes opakované žádosti čas na rozhovor v týdeníkem EURO nenašel.
Natruc v diplomacii.
Z Jana Kavana udělal ministra zahraničí někdejší sociálnědemokratický lídr Miloš Zeman. Prý jenom proto, aby naštval tehdejšího prezidenta Václava Havla, který Kavana rozhodně neměl v lásce. Kavana pak v nové Špidlově vládě vystřídal lidovec Cyril Svoboda. Nedá se říci, že by svému předchůdci poskytl nějaké hájení: veřejnost se dozvídala jeden „průšvih“ za druhým – o ztracených dokumentech, o podivně přidělovaných zakázkách. Navíc vrcholily kauzy Srba–Slonková a Srba-Český dům. A ještě ke všemu si Svoboda přivedl do Černínského paláce na post náměstka Jana Winklera, kterého se Kavan kdysi zbavil. Winkler totiž kritizoval jeho personální politiku, mimo jiné i příchod Karla Srby…
Teď je z Kavana „normální“ poslanec. Sedí ve své poslanecké kanceláři v Praze na Újezdě, v rohu místnosti postavený rotoped, a se škodolibým uspokojením listuje přepisem posledního projevu svého nástupce Cyrila Svobody. S výrazem „já vám to vždycky říkal“ na tváři ukazuje na zaškrtané pasáže, které by podle něj mohly odporovat čerstvě schválenému programovému prohlášení nové Grossovy vlády.
„Ano,“ říká Kavan, „Svobodův projev bude jistě vnímán jako velmi vstřícný k USA.“ To se Kavanovi vůbec nezamlouvá. „Co třeba Svoboda myslel tady tím výrazem ´břemeno politické korektnosti´? To by se třeba dalo interpretovat jako břemeno mezinárodního práva!“ říká s pohoršením Kavan, pro kterého je mezinárodní právo svaté. Zastává názor, že Američané svým vpádem do Iráku bez mandátu Organizace spojených národů mezinárodní právo porušili. Mluví o nich v této souvislosti zásadně jako o okupantech. Vzápětí ale vehementně dodává, že on osobně rozhodně není protiamerický. „Jsem kritický k politice prezidenta Bushe a hlavně k jeho koncepci preventivní války… Ale jinak mám tu zemi nesmírně rád,“ konstatuje exministr.
Kavan je však zkušený diplomat, a proto si i při tvrdé kritice politiky Cyrila Svobody nechává otevřenou ústupovou cestu. Říká: „Možná že je to jen otázka formulací. Já bych prostě některé věci formuloval jinak. „Možnosti formulovat českou zahraniční politiku jinak se Kavan, momentálně „obyčejný“ poslanec, podle všeho právě dočkal. Těží z toho, že vládní koalice má ve sněmovně těsnou většinu jednoho hlasu a i on je přece tím stoprvním poslancem, který může v kritických chvílích odstřelit celou vládu. A to třeba hned na podzim při jednání o rozpočtu na příští rok.
Generální zkoušku Kavan uskutečnil už před hlasováním o důvěře Grossově vládě. „Ještě nejsem rozhodnutý, zda dám vládě svůj hlas,“ řekl tehdy a okamžitě vzbudil obrovský zájem médií. Gross mu pak umožnil výrazně zasáhnout do textu vládního programu, sešel se s ním Cyril Svoboda - prý aby vylepšili vzájemnou komunikaci - a Kavanův tlak na chvíli ustal.
I přes Kavanovu nesporně výhodnou pozici se ale nezdá být pravděpodobné, že by se mu podařilo lidovce Svobodu odstavit. Zdroje týdeníku EURO blízké vládě se shodují na tom, že to by se Cyril Svoboda musel postavit přímo Grossovi nebo Kalouskovi, aby byl jako člen staré vlády, který dostal důvěru být i v té nové, odvolán. Nebo udělat nějakou skutečně hrubou chybu. „Není blázen a neudělá to. Ví, že teď je v relativním bezpečí,“ tvrdí jeden z nich.
Kavanovi se ale podle všeho povede soustředěným tlakem a dohledem nad tím, jak Svoboda „neplní“ (ať už skutečně nebo jen v Kavanově podání) vládní program, docílit během několika málo příštích měsíců toho, že Svobodův první náměstek Jan Winkler, který je Kavanovi opravdu trnem v oku, raději odejde „na vlastní žádost“ na některý velvyslanecký post v cizině.
Skaut, co už by vycestoval.
Jan Winkler odešel z ministerstva krátce po Kavanově nástupu do nejvyšší funkce. Vrátil se, až když do Černínu přišel Cyril Svoboda. Netají se tím, že se zajímá o některé podezřelé momenty Kavanova působení v čele diplomacie. Třeba o přidělování lukrativních zakázek na opravy ambasád nebo o aktivity Kavanova bývalého sekretáře Karla Srby, proslaveného osnováním vraždy novinářky Slonkové.
Kavan tedy Winklera může považovat – ať už je na všech těch podezřeních a spekulacích něco pravdy nebo ne – za potenciálního nepřítele. Zdá se ale, že Winkler, kterého na ministerstvo zahraničí přivedl na podzim 1995 tehdejší ministr za ODS Josef Zieleniec, si nějakou krizi vůbec nepřipouští.
Ve své kanceláři na Hradčanech v klidu a s rozvahou vypráví o tom, jak by se nyní rád trochu „vyprofiloval“, aby nebyl jenom neznámým šedivým úředníkem. Rád hovoří o tom, jak chce změnit systém přidělování licencí pro obchod se zbraněmi. Do své nejnovější verze životopisu mimo jiné napsal, že v roce 1997 dostal nejvyšší skautské vyznamenání Řád čestné lilie v trojlístku.
Mezi diplomaty je Winkler známý tím, že jako jeden z mála zaměstnanců ministerstva zatím nikdy nezatoužil vycestovat do zahraničí jako velvyslanec a konečně si přijít na pěkné peníze. Exministr Kavan mu sice těsně před jeho odchodem z Černínského paláce nabízel post ambasadora v Irsku, on ale odmítl. Raději odešel do „privátu“: nastoupil do poradenské firmy Andersen Consulting/Accenture jako senior manager, později působil v PricewaterhouseCoopers Consulting a IBM Business Consulting.
V září 2003, když už byl Kavan pryč, dostal Winkler od Cyrila Svobody nabídku vrátit se zpět na „zaminy“. Stal se nestranickým prvním náměstkem, odpovědným za bezpečnostní politiku resortu.
Teď, po pár minutách rozhovoru, připouští, že i jeho názory na výjezd do ciziny se mění. To je docela překvapivé. Ale ani on, jak říká, už nechce jen věčně sedět v pražské centrále. „Přiznávám, že cítím jistý deficit, že jsem ještě nevyjel. Byla by to samozřejmě cesta… Po návratu klidně vezmu místo ředitele odboru, to mi nepřipadá nijak dehonestující… Já ale rozhodně nejsem pod nějakým tlakem, že bych si musel do čtrnácti dnů od odchodu ze zaminy najít práci…“ ujišťuje Winkler. Zajímavé je, že do takových spekulací o své vlastní budoucnosti se pustil sám, bez pobízení…
Proč je zrovna Winkler tak důležitý, když ministr zahraničí má kromě něj ještě tři zástupce? Je nestraník. Ostatní náměstci už jsou vybíráni podle koaličního klíče. Náměstkem pro evropské záležitosti je Vladimír Müller (ten vystřídal Jana Kohouta, který nahradil ve funkci velvyslance při EU Pavla Teličku) za ČSSD, náměstkem pro dvoustranné vztahy je unionista Petr Kolář a právní a konzulární problematiku řeší lidovec Pavel Svoboda.
Kavanovi s Laštůvkou vadí, že vrcholový management „zaminy“ není dostatečně „koaliční“. Co to znamená? Jeden náměstek pro ČSSD je zřejmě málo…
„Je naprosto normální a přirozené, že v koaliční sestavě má nejsilnější strana premiéra a koaliční partner má ministerstvo zahraniční nebo ministerstvo obrany. My máme tyhle kombinace obě, nevím, jestli je to úplně šťastné. Holt to ale takhle dopadlo…“ uvedl předseda poslaneckého zahraničního výboru Laštůvka v televizním diskusním pořadu. „Tuhle diskusi máme s panem ministrem Svobodou stále živou. Prostě nikdo nemůže myslet vážně, že jeden náměstek může ovlivnit chod ministerstva. Podívejte se, moje premisa, moje zásada je tato: jakékoli ministerstvo nemůže být čistě socanské, nemůže být ani lidovecké, ani unionistické. Všechna ministerstva jsou koaliční…. Přiměřený vliv koaličních partnerů na všech ministerstvech by měl být zachován a nelze ho realizovat jenom pozicí jednoho náměstka,“ dodal Laštůvka.
Poslanec Kavan ale týdeníku EURO řekl, že pokud si sociálnědemokratický náměstek nebude muset na ministra Svobodu stěžovat, bude všechno v pořádku. Předchozí náměstek za ČSSD Kohout měl, alespoň podle Laštůvky, jiné zkušenosti. „Předchozí náměstek Jan Kohout byl za mnou několikrát s rezignačním dopisem, že prostě nezvládá svou pozici na ministerstvu zahraničí dostatečně zřetelně,“ říká Laštůvka a dodává hrozivě, „kdyby se opakovala situace, kterou jsem (s Kohoutem) zažíval, tak skončím prohlášením, že nemám důvěru v toto ministerstvo.“ „Záleží čistě na ministrovi,“ uzavírá Laštůvkův spojenec Kavan.
Tandem Laštůvka–Kavan požaduje posílení pozic v diplomacii, i přestože ČSSD už má post komisaře Evropské komise (expremiér Vladimír Špidla), velvyslance při Evropské unii (Jan Kohout), šéfa zahraničního výboru sněmovny (Vladimír Laštůvka) a náměstka na ministerstvu zahraničí (Vladimír Müller). Z úst dalších představitelů sociální demokracie včetně předsedy strany Stanislava Grosse ale takový požadavek zatím nezazněl.
Diplomatické zdroje týdeníku EURO se nyní shodují na tom, že Winkler pravděpodobně odjede do Bruselu zastupovat Česko v NATO. Vystřídá tak přesluhujícího velvyslance při Severoatlantické alianci Karla Kovandu. Jediný další adept, exnáměstek a exambasador v USA Alexandr Vondra, zatím o místo v Bruselu nejeví zájem. Na Winklerovo uvolněné místo nestranického náměstka by pak mohl nastoupit Kavanův „emisar“ Hynek Kmoníček, současný český zástupce při OSN v New Yorku. Winkler by údajně raději dostal post velvyslance v Londýně, současný ambasador Štefan Fülle - který by neměl nic proti odchodu na Kmoníčkovo místo do OSN - tam ale zatím působí jen krátce a střídání v této situaci by mohl vnímat jako kariérní prohru.
Kavanův klon Hynek K.
Kavan nemá rád Winklera. A Winkler Kmoníčka. Na ministerstvu se traduje, že to byl právě Kmoníček, kdo pomáhal Kavanovi Winklera „odstranit“. Kmoníček totiž za Kavana nastoupil po Winklerovi na jeho post náměstka a později, prý za odměnu, vycestoval do New Yorku jako český velvyslanec při OSN. Jeho mise má skončit na podzim 2005. Pak by se měl vrátit do Prahy na „ústředí“ a čekat, kam ho jeho noví nadřízení pošlou. Kmoníček ví, že pokud o něm bude rozhodovat Winkler, příliš růžová budoucnost ho nečeká. „Na zaminy se povídá, že Winkler by ho poslal tak maximálně do Bagdádu… Kmoníček není blázen a ví až moc dobře, že pokud se o něco nepokusí teď, vrátí se příští říjen z Ameriky do Čech a bude jako řadový referent bloumat po chodbách Černínu a čekat, jestli ho náhodou ještě někam nepošlou. Musí se pokusit to nějak zvrátit,“ řekl týdeníku EURO jeden z Kmoníčkových kolegů.
Zde je třeba dodat, že ministerstvo zahraničí funguje na zcela jiném principu než ostatní ministerstva. Většina zaměstnanců úřadu touží vycestovat a pracovat na některé české ambasádě v cizině. Před výjezdem jsou zcela závislí na svých nadřízených, kteří vybírají, kdo kam pojede. V průběhu zpravidla čtyřleté mise jsou v podstatě svobodní, pokud neudělají nějaký průšvih. Po návratu na zaminy se z nich ale obyčejně opět stávají řadoví referenti s nízkým platem a čekají, kdy a kam je zase někdo z vedení (které se mezitím mohlo i několikrát vystřídat) vyšle. Systém, který příliš nepodporuje iniciativu, samostatné myšlení, sebevědomí nebo „zdravou drzost“.
Kmoníček nyní má to „štěstí“ (zřejmě mu sám částečně pomohl), že se o něm začalo v médiích spekulovat jako o Winklerově nástupci. Stojí prý za ním šéf zahraničního výboru sněmovny Laštůvka a někdejší ministr Kavan. Právě s Kavanem se prý intenzivně stýkal v době, kdy exministr předsedal v USA Valnému shromáždění OSN. Náměstek Winkler s potěšením líčí historku, jak v pětipatrové Kmoníčkově newyorské rezidenci poblíž Central Parku na jakési party zabloudil a v jednom z podlaží omylem vrazil do Kavana v pyžamu a s kartáčkem na zuby v ústech.
Nicméně Kmoníček trvá na tom, že nehodlá vstoupit do žádné politické strany. Jak řekl týdeníku EURO, vzal by pouze nabídku na nestranického prvního náměstka, pokud by mu tento post Svoboda nabídl, nebo na ministra zahraničí v případné úřednické vládě. Také tvrdí, že nyní žádné kroky k návratu na zaminy nepodniká. Čeká, až jak zareaguje Svoboda.
Z náznaků se ale dá vytušit, že Kmoníček by se vrátit mohl, a to brzy. Při svém posledním pobytu v Praze se totiž snažil urychlit nástup své nové zástupkyně Janiny Hřebíčkové do funkce. Hřebíčková čeká od ledna na výsledek bezpečnostní prověrky, nyní do New Yorku odjede na výjimku.
Hypotéza o americké intervenci.
O napjaté situaci v Černínském paláci a o Svobodově zmrtvýchvstání koluje po Praze mnoho zaručených historek. Jedna z hypotéz, o kterých se hovoří, vypadá poměrně reálně. Poněkud problematické je, že se nikdo nehlásí k jejímu autorství a neexistuje ani osoba, která by potvrdila její pravdivost. Všichni zainteresovaní ji ale slyšeli a někteří i připouštějí, že na ní „může něco být“.
Jde o to, že Svoboda byl prý při sestavování vlády podpořen přímo z americké ambasády. Bushovi diplomaté dali údajně těsně před uzavřením koaličních jednání o personálním obsazení nové vlády Grossovi jasně najevo, že výměnou Svobody za některého ze sociálnědemokratických expertů na zahraniční politiku by se Česko mohlo dostat do izolace. Poté si měl nový premiér uvědomit, že Svobodu nemůže ve vládě - na postu ministra zahraničí - nemít. Američané se prý obávali, že pro ně neznámý nebo až příliš (nechvalně) známý zástupce ČSSD by nemusel být dostatečně vstřícný k jejich zájmům, například v Iráku. To by podle všeho mohla být pravda, Svoboda má skutečně pro americké zájmy větší pochopení než třeba Kavan.
Někteří odborníci ovšem tvrdí, že přímá intervence by Američanům nestála za to. „Proč by to dělali? Že by se báli, že stáhneme z Iráku našich osmdesát vojenských policistů? Nebo že řekneme, že Atta v Česku nikdy nebyl?“ rozčiluje se jeden z vrcholných českých diplomatů. Jiný jeho kolega týdeníku EURO řekl, že si spíš myslí, že historku o americké intervenci rozšiřují lidé, kteří mají životní zájem na tom, aby se Svoboda udržel na ministerstvu zahraničí a oni s ním. „Už řadu měsíců, i za Špidly, se snaží vyvolat dojem, že sáhnout na Svobodu znamená sáhnout na česko-americké vztahy. A musím uznat, daří se jim to,“ řekl tento zkušený diplomat. „Podle mě, a mluvil jsem o tom i s premiérem Grossem, v tom Američané nehráli vůbec žádnou roli,“ dodal.
Avšak týdeník EURO o možném americkém tlaku poprvé informovali lidé z vysoké politiky, kteří si Svobodovo další setrvání v křesle ministra zahraničí nepřáli. „O tom, že to tak mohlo být, svědčí pozoruhodné indicie a nepřímé důkazy,“ sdělil zdroj z vysokých politických kruhů. „Už skutečnost, že Svoboda odjel v době vládní krize na návštěvu do USA, kde se potkal například s ministrem zahraničí Powellem, je zvláštní. Ve vládní krizi členové kabinetu neodjíždějí nikam, natožpak odstupující ministr,“ dodal. O osudu Svobody se v době sestavování vlády údajně velice intenzivně zajímali lidé z českého velvyslanectví v USA, z okolí Madeleine Albrightové, exprezidenta Václava Havla a z americké ambasády v Praze. Okolí premiéra Grosse prý bylo dvakrát kontaktováno - na téma Svoboda - z amerického velvyslanectví. Premiér Gross však týdeníku EURO prostřednictvím svých poradců sdělil, že to není pravda.
Svůj podíl na formování Grossovy vlády odmítla i americká ambasáda (jak se týdeník EURO dozvěděl po rychlé konzultaci s náměstkem Winklerem). „Ne, Velvyslanectví Spojených států amerických se nezapojuje do pokusů ovlivňovat sestavování vlády,“ sdělila týdeníku EURO tisková atašé ambasády Lisa Helling. To, že něco nestandardního se kolem sestavování vlády muselo stát, ale naznačil v rozhovoru pro týdeník EURO i prezident Václav Klaus (EURO 33-34/2004). „Je evidentní, že varianta s Kalouskem ve vládě již byla dohodnuta, všichni si na ni plácli, a poté byla zablokována nikoli ze strany KDU-ČSL,“ řekl prezident.
Je skutečně záhadou, co přimělo Grosse, aby koaliční dohoda, která se Svobodou na postu ministra zahraničí vůbec nepočítala, padla tak dramaticky rychle. Oficiální verze zní, že sociálním demokratům se nelíbilo, že Gross přenechává lidovcům příliš mnoho resortů, proto dohodu o výměně některých ministerstev zablokovali. Politici, kteří o americké intervenci nepochybují, však mají za to, že by Grossovi uvnitř ČSSD navrhované resortní výměny prošly bez problémů.
Pravdou zůstává, že hned poté, co pozice Svobody byla opět potvrzena, z okolí premiéra byla vypuštěna zpráva v tom smyslu, že „dobře, když Svoboda má zůstat, tak ČSSD na post prvního náměstka ministra zahraničí bude navrhovat Kmoníčka“.
Bushovci a huráevropané.
Proč by vlastně Spojené státy měly považovat Cyrila Svobodu za svého spojence? A Jana Kavana za svého nepřítele? Není to tak těžké pochopit.
Jan Kavan například v březnu 1999 prohlásil: „Mým cílem je svět, v němž nebude třeba odstrašující síly jaderných zbraní, zbraní hromadného ničení. Svět bez jaderných zbraní odpovídá mému přesvědčení, které mám už patnáct či dvacet let.“ Na tom trvá dodnes, říká, že je proti válce.
Špidlova vláda s Cyrilem Svobodou na postu ministra zahraničí ale poslala české vojáky do Perského zálivu po boku Američanů bez mandátu OSN. Souhlasila také s tím, že Spojené státy, pokud to bude vhodné, zahrnou Česko do svého systému protiraketové obrany. Ve své bezpečnostní strategii hovoří o „předvídavé obraně“, což Kavanovi evokuje americkou strategii „preventivní války“. A to mu vadí.
Kavanův názorový spojenec, předseda zahraničního výboru sněmovny Laštůvka, zase uvedl, že má často pocit, že určité vlivné skupiny na ministerstvu zahraničí přejímají filozofii „Evropa může mít jenom takovou zahraniční politiku, jako mají USA“. „Já jsem toho názoru, že Evropa musí být partnerem Spojených států, partnerství je vyjádření rovnoprávného postavení… partnerství pro mě neznamená vazalství.“
Spor je zjednodušeně řečeno veden o to, jestli se více vázat na USA, nebo na Evropu. Spojenci Ameriky podle jejich kritiků ignorují mezinárodní právo a podceňují OSN. A opačně: spojenci Evropy podle oponentů ignorují fakt, že Spojené státy jsou reálně nejsilnějším hráčem na šachovnici mezinárodních vztahů. Prý narušují transatlantickou vazbu.
Oba tábory hodně argumentují mezinárodním právem. „Kavanovci“ chápou mezinárodní právo jako absolutní dogma, jako něco, co je sice nedokonalé, ale co se nesmí porušovat. A nesmí ho porušovat ani momentálně největší světová síla, Spojené státy. Takové chápání světa ale podle nich nijak nepoškozuje vztahy Amerika-Evropa. „Mezinárodní právo nemůže být v žádném rozporu s transatlantickou vazbou, nemůže… Já vnímám samozřejmě to, že - já jim říkám atlantičtí svazáci - postrádají v programovém prohlášení vyjádření nerozborné jednoty a přátelství na věčné časy. To jsme už ale zažili v minulosti, tuhle cimrmanovskou diplomacii opusťme,“ prohlásil Laštůvka.
V novém programovém prohlášení vlády z dílny Kavan-Laštůvka je proto oproti těm předchozím „zvýšený akcent na mezinárodní právo a roli Organizace spojených národů“. Kavan s Laštůvkou navíc trvali na tom, aby text prohlášení neumožňoval vyslat české vojáky bez mandátu OSN.
Svobodův názor je jasný. Ve svém projevu (30. srpna) k českým velvyslancům bez uvedení konkrétních jmen řekl: „Přinejmenším problematické by bylo, kdyby se nakonec vyjevilo, že pod slupkou tohoto huráevropanství se neskrývá nic jiného než pouhá snaha oslabovat transatlantickou vazbu jako takovou.“
