Prezident Sarkozy se zbavil politického protivníka kandidaturou na šéfa MMF
Nedávno vzbudil ve Francii velkou pozornost návrh prezidenta Nicolase Sarkozyho jmenovat Dominiqua Strausse-Kahna kandidátem na šéfa Mezinárodního měnového fondu (MMF). Kandidaturu schválily v Bruselu evropské orgány, a Strauss-Kahn se tak stal oficiálním kandidátem Evropské unie na tuto funkci.
Strauss-Kahn kandidaturu přijal a současně rezignoval na funkce ve vedení Socialistické strany Francie, protože jsou s oficiálně nadstranickým úřadem ve vrcholné světové finanční organizaci neslučitelné. Nezvyklé především je, že prezident jmenoval francouzským kandidátem protivníka ze socialistické strany. Je to další etapa Sarkozyho „lanaření“, kdy se mu daří ze včerejších soupeřů učinit spolupracovníky jmenováním do vysokých vládních a jiných funkcí. Získává-li ve jménu údajné „otevřenosti“ a „národní jednoty“ významné muže opozice na svou stranu, oslabuje tak její akceschopnost, diskredituje její věrohodnost a velmi šikovně se zbavuje potenciálních nejnebezpečnějších protivníků.
Proměna politiky.
Sarkozy vyvodil přímé důsledky ze současného stavu, o němž se ví, ale z taktických důvodů cudně mlčí. Ideologické rozdíly mezi pravicovými a levicovými politiky dnes prakticky neexistují, politika je čím dále méně názorovým střetem protikladných projektů společnosti a stává se pouhým nástrojem k získání moci a budování kariéry. Politici se navíc v posledních letech uzavřeli do specifického, politicko-mediálně-finančního prostředí - uzavřeného klubu, jehož členové jsou si mentálně a sociálně blízcí, ať už původně pocházejí z levicového či pravicového tábora. Manželkou Strausse-Kahna je televizní komentátorka Anne Sinclairová, Sarkozyho zase muzikantka, manekýnka a právnička Cecilia María Sara Isabel Ciganer Albenizová, jejíž předchozí manžel (s nímž ji oddal právě Nicolas Sarkozy ve funkci starosty Neuilly) byl rovněž slavnou televizní hvězdou.
Zatímco se dosud o těchto věcech příliš nemluvilo (nebo se o nich psalo pouze v bulvárním tisku) a hrála se hra na republiku, se Sarkozyho příchodem se zdá, že se bude v současné Francii oligarchická tendence prosazovat zcela cynicky a otevřeně.
Strauss-Kahn patří - možná, že je lepší říct, patřil - k liberálně-sociálnímu křídlu socialistické strany, jež má blízko k blairismu, levicově centristickému proudu Romana Prodiho v Itálii a evropské sociální demokracii, ve francouzském politickém spektru pak k centristickým proudům.
Akademická kariéra.
Dominique Strauss-Kahn se narodil v roce 1949 v Neuilly-sur Seine (jeho starostou se později stal Nicolas Sarkozy), pochází ze židovské, sefaradsko-aškenázské rodiny a dětství strávil v Maroku, které opustil po zemětřesení v Agadiru. Vystudoval elitní školu Vysokých ekonomických studií a Institut politických studií v Paříži, získal doktorát z ekonomických věd a má také dokončené studium veřejného práva. V letech 1977 až 1980 působil jako profesor ekonomie na Univerzitě Nancy 2, později učil na univerzitě v Nanterre a na prestižní Vysoké škole veřejné správy. V současné době vyučuje mikro a makroekonomiku na neméně prestižním Institutu politických studií. V roce 1982 publikoval se svým spolupracovníkem Denisem Kesslerem (bývalým trockistou, který je nyní místopředsedou velmi vlivné Unie podnikatelů) knihu o systémech spoření a důchodovém pojištění.
Začátek politické dráhy.
Strauss-Kahn vstoupil do politiky v polovině sedmdesátých let. Nejprve v rámci neojakobínského republikánsko-socialistického proudu Jeana-Pierra Chevènementa, který však brzy opustil, a po boku Lionela Jospina, rovněž profesora ekonomie, se připojil k tehdejšímu mitterrandovskému směru. Nejdříve pracoval v Jospinově kabinetu předsedy socialistické strany, později v Komisariátu pro plánování (což byla spíše odborná než politická funkce). Od roku 1986 je poslancem, nejprve za volební obvod v Horním Savojsku, v roce 1988 byl zvolen v Sarcelles v pařížském regionu. V posledních volbách své poslanecké křeslo v tomto obvodu bez větších potíží obhájil. Do vlády vstoupil v roce 1991 jako ministr průmyslu a obchodu za premiérky Edithy Cressonové a následně za předsedy Pierra Beregovoye. Po porážce socialistů ve volbách v roce 1993 vedle své vysokoškolské činnosti pracuval i jako komerční advokát (vede poradenskou firmu Strauss-Kahn Consulting). V této době se stýká s předsedou správní rady Renaultu Raymondem Lévym, navazuje styky s Vincentem Bollorém, Louisem Schwietzerem a podobnými lidmi (vesměs vrcholnými postavami francouzského státně-politického kapitalismu a vesměs blízkými kolegy budoucího prezidenta Sarkozyho) a věnuje se v Brusselu lobbistické činnosti na ochranu francouzského průmyslu v evropských institucích.
V roce 1997, po vítězství socialistů v parlamentních volbách, se vrací do vlády pod předsednictvím Lionela Jospina, tentokrát jako ministr hospodářství, financí a průmyslu, a je tedy „dvojka“ - zastává nejvýznamnější ministerský post po premiérovi. Od této doby je považován za jednoho z nejdůležitějších socialistických politiků s možnou perspektivou prezidentské kandidatury a jeho vliv ve straně stoupá.
Korupční aféra.
Jeho ministerskou kariéru přerušilo obvinění z korupce. Straussi-Kahnovi se vyčítalo, že neoprávněně inkasoval přemrštěné honoráře od studentské socialisticky orientované zdravotní pojišťovny Mutuelle Nationale des Étudiants de France (MNEF). Strauss-Kahn nemohl v archivech svého kabinetu vykázat žádný uskutečněný právní akt ve prospěch svého klienta ani stopu po jakémkoli zápisu ve své agendě, ačkoli mu studenti prostřednictvím pojišťovny proplatili honorář 600 tisíc franků. Dominique Strauss-Kahn okamžitě po vznesení obvinění podal v lednu 1999 demisi. Vyšetřování proti němu bylo posléze zastaveno, neboť se nepodařilo prokázat, že by šlo o úplatek. Výše honorářů právníků je totiž čistě smluvní věc a nepodléhá žádným omezením. Lze jen podotknout, že mravy se od té doby změnily. Zatímco za Jospinovy vlády pouhé obvinění stačilo k demisi (u osob, které byly ještě v rámci presumpce neviny považované za „právně čisté“), v té Dominiqua de Villepina za prezidenta Jacquese Chiraka klidně seděl coby ministr kultury René Donnedieu de Vabre pravomocně odsouzený za finanční machinace a v první Françoise Fillona po posledních prezidentských volbách se - naštěstí ne nadlouho - mihnul rovněž pro podobné delikty pravomocně odsouzený Alain Juppé.
Neúspěšná prezidentská kandidatura.
Od roku 2002 se Strauss-Kahn v opozici věnuje kromě jiných aktivit především budování pozice v socialistické straně - s neskrývaným úmyslem stát se jejím kandidátem v příštích prezidentských volbách. V roce 2005 se vehementně angažuje ve prospěch „ano“ v referendu o evropské ústavě. Po prohraném referendu v jeho článcích z té doby však nenajdeme ani to nejmenší kritické hodnocení. V socialistické straně vytváří s podporou Michela Rocarda a svého spolupracovníka, bývalého trockisty Jeana-Christopha Cambadélise, proud Socialismus a demokracie. V roce 2004 je společně s Jackem Langem a Martine Aubryovou pověřen vypracovat program strany pro volby v roce 2007. Přes veškeré toto úsilí však v listopadu 2006 v socialistických primárkách nezvítězí. Jeho soupeřka Ségolène Royalová získala 60 procent hlasů členů strany, přičemž Strauss-Kahn se musel spokojit s druhým místem - hlasovalo pro něho pouze 20 procent straníků. Nelze se tedy divit, že jeho podpora oficiální kandidátce socialistické strany během prezidentské kampaně byla poněkud vlažná.
Okamžitě po porážce Royalové v prezidentských volbách Strauss-Kahn vystoupil s projektem „nové“ socialistické strany a její proměny v moderní sociálnědemokratickou stranu blízkou levému středu. V podtextu tohoto návrhu však lze zaznamenat, že nepočítá se žádnou významnější rolí pro poraženou Ségolène Royalovou. Až donedávna se tedy Strauss-Kahn věnoval projektu nové socialistické strany. To se pravděpodobně změní, bude-li jeho kandidatura na předsedu MMF úspěšná.
Chytrý manévr.
Kromě čistě konjunkturálních důvodů, jejichž cílem je zbavit socialistickou stranu podstaty a nejlepších hlav, hrála možná v rozhodnutí prezidenta Sarkozyho roli znepokojivá sociologická analýza jeho voličů po vítězných volbách. Odhalila totiž, že je tvoří především živnostníci, důchodci, zemědělci, nájemní dělníci a nezaměstnaní - tedy spíše „zpátečnické“ vrstvy společnosti -, zatímco Royalovou volili spíše obyvatelé měst, vysokoškoláci, lidé mladší a ti se svobodným povoláním nebo zaměstnaní v moderních ekonomických odvětvích, službách, informatice a finančnictví. Tuto skladbu voličů potvrdil velmi dobrý výsledek socialistů v následujících parlamentních volbách ve velkých městech, protože tradiční bašty francouzské pravice, jako jsou Lyon a Bordeaux, volily překvapivě nalevo. Šéfem této zmodernizované středolevé orientace společnosti by se logicky mohl stát právě Dominique Strauss-Kahn. Což by mohlo být pro současnou francouzskou vládu o to nebezpečnější, kdyby se pokusil sblížit s nezávislými centristy okolo Françoise Bayroua. Prezident Sarkozy se svým manévrem pokusil tuto potenciální časovanou bombu zneškodnit.
