Znovu a jinak

Po více než dvou desetiletích se bojovníci proti komunistickému režimu dočkají ocenění. Nejen morálního, ale i faktického.

S nově přepracovaným návrhem zákona o protikomunistickém odboji jsou všichni kromě komunistů spokojeni. Ke koaličním stranám se tentokrát přidali i socialisté, kteří jej díky většině, kterou mají od loňska v horní parlamentní komoře, na podzim shodili uprostřed legislativního procesu ze stolu. Skupina koaličních poslanců se jej rozhodla předložit znovu, a to jako poslaneckou iniciativu. Zohlednili v ní však námitky odborníků, což prosazovala především TOP 09. Současná verze návrhu zákona je prý „o třídu lepší než původní návrh“. Navržená předloha zákona tento týden poputuje do Ústavněprávního výboru, a pokud vše půjde podle plánu, mohl by začít platit symbolicky 17. listopadu. Po tomto datu budou mít všichni, kdo proti režimu bojovali, nárok na jednorázové ocenění ve výši sto tisíc korun. Těm, kdo pobírají podprůměrný důchod, bude jeho částka dorovnána na průměrný. Vdovy a vdovci po odbojářích získají 50 tisíc korun Všichni, kdo budou uznáni jako veteráni třetího odboje, získají i pamětní odznak. „Kolika lidí se to přesně dotkne, nevíme. Nebude jich ale více než pět tisíc,“ domnívá se poslanec Marek Benda (ODS). Mnozí se ale uznání za svého života nedožili, a tak budou oceněni „in memoriam“. Bude jich pravděpodobně několikrát více než žijících účastníků takzvaného třetího odboje.

Z gruntu přepracovaný

Oproti návrhu, který vzešel z dílny exsenátora Jiřího Lišky (ODS) a jeho kolegů, se tentokrát nerozlišuje mezi odbojem a odporem. Za příliš vágní tyto termíny označily více než čtyři desítky historiků, kteří se ve svém prohlášení z konce loňského roku vůči Liškově návrhu vymezili.
V předchozí verzi měl být odbojářem každý, kdo proti komunistickému režimu bojoval alespoň dvanáct měsíců. U ostatních šlo jen o „odpor“, a proto neměli nárok na finanční náhradu, kterou měli získat ve formě příspěvku na zdravotní péči. Zatímco délka odboje už v novém zákonu není zohledněna, roli naopak hraje jeho intenzita i období, kdy k němu docházelo. Kupříkladu v 50. letech minulého století stačilo i podezření z odbojové činnosti k tomu, aby dotyčný skončil na desetiletí v pracovním táboře či v žaláři, nebo dokonce na popravišti. Naproti tomu byl konec 60. let a 80. léta relativně volná a odpůrci režimu se do vězení dostávali spíše výjimečně. Novinkou je i způsob, kterým se bude posuzovat, kdo byl odbojářem a kdo nikoli. Půjde o správní řízení vedené ministerstvem obrany a své stanovisko včetně dokumentů už nebude dodávat jen Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), o nějž se rozhodnutí opíralo, ale i další instituce. Mezi nimi i Archiv bezpečnostních složek, Ústav soudobých dějin Akademie věd (ÚSD AV) či regionální historická pracoviště. „Doba prokázání, zda dotyčný bude oceněn jako člen třetího odboje, či nikoli, bude omezena trváním správního řízení,“ dodává Benda. Někteří z historiků se ale obávají, že posuzování nebude spravedlivé, protože konečné slovo budou mít úředníci. Ti podle nich nebudou nikým nuceni brát stanovisko historiků jako závazné.

Mašínové ano, či ne?

Oceněni nebudou lidé, kteří byli členy komunistické strany, Lidových milicí, komunistických bezpečnostních složek nebo například Svazu československo-sovětského přátelství. „Členství v KSČ ale přirozeně nebude překážkou vždycky. Posuzovat se budou i následné zásluhy, a pokud převáží, nárok na ocenění vznikne,“ vysvětluje Benda. Nutno ale dodat, že v mnoha případech dnes už není dohledatelné, kdo členem komunistické strany byl a kdo nikoli. Mnoho archivních materiálů, které by to dokládaly, dnes už neexistuje a mnozí potenciální ocenění by se museli k někdejší příslušnosti ke straně dobrovolně přiznat.
Vyloučeni budou ti, jejichž odboj byl veden „zavrženíhodnou pohnutkou“ nebo se dopustili zavrženíhodného jednání směřujícího k popření hodnot svobody a demokracie či popření základních lidských práv. Otazníky proto stále zůstávají okolo ocenění zřejmě nejznámějších českých odbojářů, kterými jsou bratři Mašínové a jejich skupina. Důvodem nejednoznačného hodnocení je kontroverzní způsob jejich boje proti komunistickému režimu, při kterém zemřelo šest lidí. Kupříkladu poslankyně Jana Černochová (ODS) s tímto ustanovením bratry Mašíny spojuje, její kolega a jeden z autorů přepracovaného návrhu David Korte (TOP 09) si naopak nemyslí, že by je diskvalifikovalo. Na hodnocení Mašínů se ale neshodují ani historici. Například profesor Jan Rychlík z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy má obavu, že právě ozbrojený odboj bude při hodnocení odbojové role preferován. „Tehdy ale nebyla válka a vražda tak zůstává vraždou,“ dodává. Historik Tomáš Bursík z Národního muzea by ocenění Mašínů naopak považoval za vhodné.

Odbojáři, nebo oběti?

Navzdory tomu, že zákon, o kterém se bude ve sněmovně jednat, získal novou podobu, až příliš mnoho otazníků zůstává. Hlavní je otázka, zda na našem území v době komunistického režimu vůbec nějaký odboj existoval. „O 50. letech se oprávněně mluvilo jako o teroru proti některým skupinám obyvatelstva, ale o těch se mluvilo jako o obětech (také po právu). Oběti ale nejsou odpůrci či odbojáři…“ říká Miroslav Vaněk, historik z ÚSD AV. Podobně je tomu u disentu, jehož význam samozřejmě nemůže být zpochybňován. Když se ale konstituovala Charta 77, mluví se v jejím základním prohlášení o „dialogu s mocí“. Může být dialog či pokus o něj skutečným odbojem? „Jako historikovi by mi konvenovalo vše prostudovat, porovnat s prvním a druhým odbojem, a pak to zcela realisticky, bez emocí a bez politiky posoudit. Otázka zní, zda je to vůbec možné, podle mne v současnosti ne,“ myslí si Vaněk.
Laikovi se taková debata může jevit jako příliš akademická a zbytečná už proto, že čas kvapí a mnozí lidé se nedočkali ani symbolického uznání. Pochopitelný je ale i odpor historiků k jakýmkoli pokusům o falzifikaci dějin, byť neseným dobrým úmyslem. Politici by se tomu mohli vyhnout v případě, že by tolik netlačili právě na uznání „odboje“. Morální uznání a třeba i další faktickou materiální pomoc by mohl dostat každý, kdo byl prokazatelně režimem perzekvován. I oběti komunistického režimu, byť se o pobyt v jeho žalářích sami žádným odbojem „nezasloužily“. Především by se ale konečně měly dozvědět, že stát, ve kterém žijí, si jejich utrpení váží a nezapomíná na něj. „Symbolické uznání je to, oč těmto lidem jde, ne finanční podpora,“ uzavírá historik Bursík, který se specializuje na dějiny 50. let minulého století a mnohé z bývalých politických vězňů osobně zná.

Příklady odbojové činnosti

- Boj s komunistickým režimem se zbraní v ruce
- Sabotáže
- Převádění přes hranice
- Stíhání a věznění za vlastní postoje - Organizování peticí či demonstrací proti režimu