Tytam jsou časy, kdy byla Praha obtočena věncem vinic do vzdálenosti až 20 km a rozloha viničních tratí činila přes sedm stovek hektarů. Třicetiletá válka, úpadek vinařství v následujících letech a také expanze města na někdejší zemědělské plochy učinily své a vinice zmizely z města téměř úplně. A ty, které zůstaly, byly ve stavu, kdy se uvažovalo o jejich likvidaci.
I když se snahy po znovuzrození vinohradnictví v hlavním městě datují v hlubší minulosti, teprve nové možnosti, nastalé po roce 1989, byly impulsem k razantnějším realizačním postupům. Příkladem je jeden z nejpůsobivějších pražských vinohradů, trojská Svatá Klára.
Tříhektarová vinice, malebně se vyvyšující nad siluetou kouzelného zámku, čítá svou historii na osm set let. Do roku 1928 vždy sloužila k tomu, aby dávala hrozny ke zpracování vína. V řečeném roce byla, nevím proč, vyklučena a na typické viniční poloze vznikla třešňovka. Teprve někdy v padesátých letech se na stráň vrátila réva.
Já jsem poznal Svatou Kláru v letech po revoluci. Vinice nebyla v utěšeném stavu a bylo smutné vidět, kterak chřadne. Asi v roce 1994 získala tuto lokalitu Pražská botanická zahrada a stav se začal pomalu obracet k lepšímu. Pahorek dostal ten typický vzhled ladného vinohradu korunovaný kaplí na vrcholku a stal se dominantou této části města. Začalo se i s přípravou vína. Změnu, lze říci, že dramatickou, zažil vinohrad zhruba v posledním půldruhém roce. Hlavy byly omlazeny, vznikly pohodlné cesty, renovací prochází viniční domek. To všechno proto, že v rámci aktivit botanické zahrady byla vinice zpřístupněna veřejnosti. Každý tak má možnost projít malebný kousek zeleně, pokochat se nečekaně zajímavým pohledem na Prahu.
Vínem, kterým vinaři ze Svaté Kláry předvádějí své umění, je Trojské bílé. Stolní víno, poskládané z mnoha odrůd. Základem je „milerka“ (zhruba 50 %). O zbytek se dělí tramín, sauvignon a - což je zajímavé - další odrůdy ze zmíněné výsadby z padesátých let. Může jich být až třicet a některé jsou dnes již zcela neidentifikovatelné.
Výsledkem je interesantní mok poněkud těžšího zabarvení, překvapivě vonný a velice dobře pitelný. Müller drží základní linii kytky i chuti, tramín dodá intenzitu, sauvignon „rozbije“ tendenci k ploché poněkud líbivosti. Víno působí velice svěžím, aromaticky interesantním dojmem, v chuti potom má nečekaný tah, široký výraz lehce patrnou stopou hořčinek v dochuti. Objevují se také nádechy dřeva a jádra, dodané zřejmě onou skupinou neznámých odrůd. Pádný důkaz toho, že dobře připravené „směsky“ jsou vína nezavrženíhodná, že vždy měly a mají právo na existenci a jistě také své konzumenty.
Lahodné víno je tou nejlepší pozvánkou k zatím jen prohlídce této malebné vinice. A také k tomu, abychom zjistili a poznamenali si termín trojského vinobraní. Přitom musíme doufat, že se tam alespoň něco málo z nevelké produkce tohoto požehnaného vršíčku objeví.
