Zocelila mě drsná mise na Ukrajině

Podnikatelka Taťána Nepustilová vedla coby mladičká manažerka podnik na zapomenutém ukrajinském venkově. Získala tam kapitál a jedinečné zkušenosti. Díky tomu mohla v Česku vybudovat jednu z největších firem na výuku jazyků.

Když dnes potkáte elegantní manažerku Taťánu Nepustilovou, asi byste netipovali, jak drsná zkušenost stála na počátku jejího podnikatelského příběhu. Úspěšná brněnská podnikatelka vlastní vzdělávací agenturu TLC – Top Language Centre a v současnosti dává práci už 250 lidem. Koupila dokonce celé patro v právě dokončovaném nejvyšším mrakodrapu České republiky – v brněnském AZ Toweru.

Nepustilová kdysi začínala s čistou nulou. Milovala cizí řeči a coby mladý nadšenec založila v roce 2001 vlastní firmičku na výuku jazyků. „Můj podnik byl ale několik let pořád v červených číslech. Potřebovali jsme peníze, souběžně jsem proto pracovala ještě jako zaměstnanec v jiné společnosti. Z platu jsem musela dotovat svou vlastní firmu,“ říká Nepustilová.

Pak přišla nečekaná nabídka. „Jeden z mých bývalých zaměstnavatelů – rakouský investor – mi nabídl, ať jdu řídit jeho podnik na Ukrajině. Moc se mi to nepozdávalo. Když se zeptal na mou představu o platu, řekla jsem proto úplné hausnumero. On ale kupodivu kývnul. Takže najednou začalo být těžké odmítnout,“ vzpomíná Nepustilová. Řekla tedy ano. Její plán byl takový, že na Ukrajině vydělá dost peněz, aby mohla konečně pracovat sama pro sebe.

Ruština Ukrajince urazila

Na Ukrajině, kam přišla v roce 2003, ji ovšem čekal křest ohněm. Měla zjednat pořádek v podniku Service Center Stryj. Ten zaměstnával asi 80 lidí a stál na zapomenutém ukrajinském venkově daleko za městem Lvov. Podnik měl zajišťovat kompletní servis – stravování, úklid či ubytovací služby – pro sousední velkou továrnu na výrobu kabelů do osobních aut.

Nepustilovou čekal hned první den šok, protože firma byla v totálním chaosu. „Neměli tam naprosto žádný systém. Zaměstnanci nedostávali žádné pracovní smlouvy. Neměli stanoveny popisy práce ani kompetence, natož jasně daný výplatní den. Vlastně ani pořádně neznali výši svého platu, peníze dostávali v hotovosti z ruky do ruky.“

Nová ředitelka měla jako jediný cizinec v podniku vnést do toho všeho nějaký pořádek. Narazila ovšem zpočátku na tuhý odpor zaměstnanců. Byla mladá, žena, cizinka, a navíc mluvila rusky. „Přijela jsem tam jako 26letá holka v kostýmku a spolehla jsem se naivně na ruštinu.

Všichni se na mě dívali hrozně kysele. Po chvíli mi řekli, že je uráží, když na ně mluvím jazykem národa, který je okupoval,“ vzpomíná na první jednání s ukrajinským vedením podniku. V prvních dnech se tedy musela domlouvat za pomoci dalších jazyků, ale už za dva měsíce zvládla plynule mluvit také ukrajinsky.

Prémie za červené puntíky

Byly tu však další oříšky: jak překonat nedůvěru zaměstnanců k novotám a jak v nich probudit aktivitu. „Někdy jsem se musela chovat jako učitelka na základní škole a využít co nejsrozumitelnější motivaci. Jako úplně první věc jsem například nechala z České republiky dovést obrovskou magnetickou tabuli.

Tu jsme vyvěsili a každému zaměstnanci na ni připisovali puntíky. Za tři pochvalné červené puntíky dostal pracovník prémie. Jeden,trestný‘ černý puntík zase mazal jeden červený. Nevěřili byste, jak to zabralo. Všichni se chodili den co den dívat na stav svých puntíků,“ směje se Nepustilová.

Jako další opatření zavedla pravidelné měsíční sbory – porady, kde se sešli všichni zaměstnanci a kam měli přinášet nápady či postřehy z práce. „Zpočátku skoro nikdo nechtěl mluvit. Tak jsem přivezla mrazák se zmrzlinou a každý, kdo něco řekl, dostal za odměnu ledňáčka.

A zase to zafungovalo. Zaměstnanci se naučili diskutovat, takže brzy jsem je už ani zmrzlinou motivovat nemusela. Přesto jsme nanuky na sborech ponechali jako určitý zvyk,“ říká Nepustilová.

I přes dílčí úspěchy pro ni prý byly hlavně úvodní měsíce na Ukrajině hodně těžké. Navíc musela na dálku dirigovat i svou českou firmu, kterou mezitím v České republice udržovala v chodu její spolupracovnice. „Když jsem poprvé přijela zpátky na víkend k rodičům na Moravu, hned u dveří jsem se jim sesypala do náruče a pět minut usedavě brečela, že je to na Ukrajině hrozný,“ vzpomíná podnikatelka.

Jako za první republiky

Nepustilová se však svého snu nepustila a počáteční nedůvěru nakonec dokázala prolomit. „Začali mě mít rádi. Byla jsem první a jediná, která se o ně starala. Byla jsem sice přísná, ale zároveň jsem se za ně bila jako lvice. Pomohlo i pár osobních věcí. Jednak mé křestní jméno, zvykli si říkat mi,paní Taťáno‘. Taky nás trochu spojilo vyprávění o mé babičce, která žila nějaký čas na Krymu.“

To nicméně neznamenalo konec peripetiím. „Na Ukrajině panovaly poměry jako u nás někdy za první republiky. Třeba jsem jednou přišla ráno do podniku a… nikde nikdo. Zděsila jsem se, co se děje, a honem volala svému asistentovi. Ten mi vysvětlil, že probíhá sklizeň.

Celé rodiny pracovaly na polích – brambory a zelí byly totiž hlavními potravinami, které jim pomáhaly přežít zimu. Bez nich by místní strádali. A tak celé dva dny do práce prostě nikdo nepřišel. Musela jsem to tolerovat,“ vypráví podnikatelka.

„Také jsem tam pochopila, jak máme my v porovnání s nimi banální starosti. Například jsem jednou musela vyhodit ženu, která živila dvanáctičlennou rodinu. Ukradla saponát. Když jsem se jí ptala, proč to udělala, řekla, že si vždycky přála mít doma tak luxusní výrobek. Byl to obyčejný jar… Do kanceláře mi naběhlo 50 lidí, kteří se za ni přimlouvali. Měli jsme však daná pravidla a ta se prostě musela respektovat.“

Ostatně drogistické zboží bylo opravdu vzácností v lokalitě, kde desítky kilometrů v okolí neexistoval žádný velký obchod. „Jednou jsem s hrůzou zastihla uklízečky, jak čistí jídelní stoly prudkou žíravinou. Vůbec ty přípravky nedokázaly rozlišit a nechápaly, proč mi zděšením vstaly vlasy na hlavě. Tak jsem je vzala na toalety a tam jsem jim osobně názorně ukázala, k čemu se který prostředek používá a jak se myjí záchody,“ usmívá se podnikatelka.

Koupila jsem část nejvyššího mrakodrapu

Trpělivost a pochopení pro místní poměry se nakonec vyplatily. Po roce a půl Taťána Nepustilová svou časově omezenou „ukrajinskou misi“ završila. Počet zaměstnanců firmy v té době stoupl až na 180 lidí a mimo jiné tam vyrostla nová hala s velkokapacitní kuchyní.

„Do Česka jsem si přivezla balík peněz, díky nimž jsem měla možnost konečně se věnovat vlastnímu byznysu,“ říká Nepustilová. Tak odstartovala rychlá expanze firmy TLC, do roka se jí začalo dařit. Agentura, která vznikla jako malá živnost jednoho nadšeného polyglota, se postupně zařadila mezi pětici největších tuzemských firem v oboru.

Nepustilová mohla nakonec koupit do přímého vlastnictví dokonce i část nejvyššího mrakodrapu České republiky. Za 17. patro brněnského AZ Toweru o ploše 500 metrů čtverečních zaplatila 30 milionů korun.

A nebyla by to cílevědomá manažerka Nepustilová, aby zase nedržela všechno sama pevně v rukou. Na dokončení interiérů, kde budou vedle kanceláří firmy i učebny pro klienty, dohlíží osobně v podstatě v pozici stavbyvedoucího. V těchto dnech se tam její firma stěhuje jako úplně první uživatel prestižního mrakodrapu.

Taťána Nepustilová (36), vystudovala střední školu ekonomického zaměření v Brně, již za studia začala pracovat. Prošla několika firmami včetně zahraničních společností, což jí umožnilo rozvíjet jazykový talent. Ovládá angličtinu, němčinu, ruštinu, italštinu, později se naučila i ukrajinsky. Firmu TLC – Top Language Centre založila v roce 2001.

Půldruhého roku byla ředitelkou ukrajinské společnosti Service Center v obci Stryj u Lvova. V posledních letech zažívá TLC rychlý rozvoj, firma dává práci už 250 lidem a loni měla obrat 25 milionů korun.

Taťána Nepustilová bydlí v domku poblíž Brna, podle vlastních slov má v domě samé muže – manžela, syna, dva psy a kocoura. Snaží se dodržovat pracovní dobu od 8 do 16 hodin a pak se věnovat rodině. Její podnikatelský elán zaujal i porotu soutěže Ocenění českých podnikatelek, kde byla v loňském ročníku vybrána mezi oceněné finalistky.