Proklamovaný čistý štít bývá jen naivní sen politických nováčků
Celý podtitulek:
Proklamovaný čistý štít či nekonfrontační styl bývá vždy jen naivní sen politických nováčků
Fyzikálně vzato, Martin Bursík by do sněmovny kandidovat ani nemusel. Vždyť to má ze svého domu v malostranské Sněmovní ulici k řečnickému pultu v sále poslanecké svatyně vzdušnou čarou skoro blíž než někteří zákonodárci sedící v zadních lavicích. Ani finančně na tom - pokud ve volbách se svou Stranou zelených uspěje - nebude o mnoho lépe, než je už teď: úspěšně podniká a restituované domy v centru Prahy z něj činí jednoho z nejlépe situovaných politických lídrů v zemi. Je to tedy evidentně především ambice prosadit své názory a styl, co Bursíka láká už šestnáctým rokem žhavit želízko ve vysoké politice. Můžeme se sice divit, jak často se měnily prapory nad jeho hlavou, byť zpočátku hlavně kvůli vývoji tuzemské partajní scény, konstantou ale zůstávalo silné ekologické téma. Že ho tedy osud dovedl po letech hledání až do čela zelených a že právě jemu svitla šance protlačit tento názorový proud na půdu dolní komory Parlamentu, není vlastně zase až tak velkým překvapením.
Přesto se Bursík, ačkoli je třeba oproti Jakubu Patočkovi ztělesněním uhlazené uvážlivosti a vypočitatelnosti, před volbami stylizuje do role překvapivé změny, naděje či pana Čistého. Někoho, kdo tuto společnost ještě nevedl a koho občané potřebují jako sůl. Tahle taktika skýtá úspěch - při každých volbách je přece na politickém trhu poptávka poměrně početné skupiny voličů po neokoukaném příslibu slušnosti. Mezi nadějný dorost kdysi Bursíka spolu s Vladimírem Mlynářem a Stanislavem Grossem počítal i bývalý prezident Havel. Na druhé straně - nositelé tohoto příslibu zatím pokaždé zklamali. Buď se zkompromitovali (ODA, US-DEU), nebo se rozpadli (Čtyřkoalice). Co se dá čekat od Bursíka a jeho strany? Zelení především nestaví na pouhé lepší morálce. Opírají se o propracovanou ekologickou ideologii, která by zůstala, i kdyby se zelení po celé Evropě znemožnili kšeftařením nebo korupcí. Představují prostě proud, který má svůj smysl a v české vysoké politice dosud chyběl. Zárukou stability je snad jejich program, obsahující kromě zajímavých nápadů dost konkrétní představy, jak zelený pohled na svět převést v konkrétní činy. Rychlá privatizace ČEZ, zavedení ekologické daňové reformy, preference železnice před kamiony, zřízení Úřadu pro ochranu spotřebitele, snížení objemu emisních povolenek, omezení uhelného vytápění - to jsou jasné cíle, s nimiž mohou zelení dobře licitovat při sestavování příští vlády. Především podle nich by také měli voliči bursíkovce posuzovat, protože onen proklamovaný kolektivně čistý štít nebo nekonfrontační styl je vždycky jen naivní sen všech politických nováčků. Ideály o pročištění české politiky zůstanou na papíře, jinak to ani nejde. I zelení jsou jen chybující lidé.
Vidíme to už teď. Snad právě proto, že Bursík není v politice žádný benjamínek, vroubí jeho zelené entreé realitní kauza, která jej ihned zařadila po bok zkušených „bytařů“ Kalouska, Tlustého nebo Grosse. Možná nespravedlivě, protože ony restituované domy v minulosti prokazatelně patřily Bursíkovým předkům. To, co se snaží zpochybnit kritici z řad bývalých zelených, ODS, nebo dokonce údajně i jeden předsedův příbuzný, jsou hlavně formální chyby při žádání o vrácení majetku. Nesrovnalostí je víc, složitý případ ponechme právníkům. Zajímavější jsou dvě věci. Jednak že i na dosud méně známého politika jsou v jakýchsi šuplících připraveny k vytažení jeho jedenáct let staré škraloupy. A pak samotná Bursíkova reakce na kritiku: chci omluvu, uvažuji o žalobě, je to kampaň připravená konkurenty, mohli jsme slyšet plejádu známých frází. Úsměv na předsedově tváři, slibující z billboardů kvalitu života, vystřídal velmi rychle mráček.
Stejně všední starosti však na zelené čekají hned po volbách, eventuálně ve vládě. Už dnes prý Bursík musí odmítat pozvánky mocných finančních skupin, které by jej rády zahrnuly do svých představ o budoucích poměrech, přesto lze ve dveřích jeho domu potkat třeba lobbistu Pavla Teličku. Také už teď zdatně koketuje jak s ODS, tak s ČSSD, nezavírá si dvířka ani k oranžovo-zelené (nebo oranžovozelenočerné) koalici, ale ani k modro-zelené (nebo modro-zeleno-černé) sestavě. Odmítá za příštího prezidenta Klause, ale nedělá z toho ani podmínku vládnutí. Mluví se také o tom, že program zelených již poněkud vychází vstříc uhelným magnátům. Bývalý ministr Tošovského vlády zkrátka dokazuje, že se všedními starostmi počítá a že má dost zkušeností i schopností na to, aby stranu zaparkoval do té nejkvalitnější garáže, která se jí po volbách naskytne.
Odhadovaný dvouciferný výsledek Strany zelených (gró jejích příznivců podle Bursíka tvoří kmenoví, nikoli náhodní voliči) by přesto odrážel výraznou proměnu v myšlení společnosti. Na pád komunismu jsme reagovali příklonem k liberalismu, potíže transformace reflektoval úspěch socialistů. Boom ekopolitiky může být pokáním za příliš konzumní dnešek.
