V létě tu návštěvníci marně hledají volné místo pro auto, ale v dnešním mrazivém zimním dnu je parkoviště před zoologickou zahradou v pražské Troji téměř prázdné. Přitom zasněžená zahrada se k zimnímu spánku rozhodně neukládá.
Autor: Jakub Stadler
Světelná tabule u vchodu do zoologické zahrady přesně ukazuje, kolik návštěvníků se právě v areálu pohybuje. Do minus sedmi stupňů mrazu se jich však odhodlalo přijít jen několik desítek. „První čtvrtletí bývá návštěvnost každoročně nižší,“ potvrzuje šéf marketingu a PR zahrady Vít Kahle. Je to určitě škoda, protože zasněžená zahrada má také své kouzlo. Vloni v pražské zoo už na počátku prosince překonali rekord z roku 2007, kdy přišlo přes 1,26 milionu lidí. Počet milovníků přírody, kteří pražskou zoo od jejího založení navštívili, se tak blíží 50 milionům.
Ve sněhu se proběhnou i žirafy
Nikdo se ani v době třeskutých mrazů a bohaté sněhové nadílky nemusí bát, že by nespatřil exotická zvířata. Řada z nich si zimu naopak užívá a nemusí to být jen lední medvědi nebo vlci, losi a sobi v expozici Severský les. Ve venkovních výbězích se na sněhu rády proběhnou třeba žirafy, sloni nebo některé šelmy. I když šelem je tentokrát v příjemně vyhřátém pavilonu přece jen víc než venku.
Pražská zoo je v chovu šelem úspěšná, vloni se mohla pochlubit osmdesáti druhy, které se v zajetí i rozmnožily. A to není v mnoha případech snadné ani obvyklé. Na svět přišla paterčata gepardů, dokonce už třetím rokem po sobě, přitom jde o druh, který se v zajetí rozmnožuje poměrně obtížně. Přibylo i mládě obláčkových levhartů, které dokáže odchovat jen hrstka zahrad v Evropě. A pyšní se tu i dalším úspěchem, narodila se zde dvě mláďata binturongů. Je to cibetkovitá jihoasijská stromová šelma, která váží okolo třiceti kilogramů. „Jde o první přirozeně odchované binturongy v České republice, dosud se to dařilo jen umělou cestou,“ vysvětluje kurátor chovu savců Pavel Brandl.
Pokud jde o tygry, má pražská zoo výsostné postavení, protože chová různé druhy od nejmenšího tygra sumaterského přes kontinentální tygry malajské až k těm největším ussurijským.
Pražská zoo trumfne i San Diego Pražští chovatelé se mohou pyšnit také špičkovou kolekcí brodivých ptáků nebo jednou z největších světových kolekcí sojkovců, drobných jihoasijských pěvců, z nichž jsou mnozí velmi ohroženými druhy kvůli destrukci jejich přirozeného prostředí. „Podobnou kolekci má jen zoo v San Diegu, která je obvykle zmiňovaná jako Mekka všech zoo,“ říká Brandl. Dnes už jsou tito ptáci prakticky nedosažitelní, protože kvůli nebezpečí nákazy už je není možné z jihovýchodní Asie do Evropy dovážet. A v něčem Praha dokonce slavné San Diego trumfne. Drtivá většina druhů těchto ptáků se u nás pravidelně rozmnožuje. Zajímavých přírůstků měli vloni v pražské zoo víc, cení si „babyboomu“ u žiraf, přibylo dokonce pět mláďat. Podařila se i řada českých prvoodchovů – velkou radost měli například z narození bizarního hlodavce gundi saharského nebo tří mláďat krys obláčkových, černobíle zbarvených dvoukilových savců z Filipín. Tohoto vzácného stromového hlodavce se letos kromě Filipín nikde jinde odchovat nepodařilo. Kousek od vchodu do zoo míjíme několik prázdných klecí – malé šelmy a papoušci tady nejsou, zimu přečkají v pro ně příznivějším prostředí. Ve vedlejších voliérách ale venku létají ibisi skalní. Z dálky slyšíme hlasité štěbetání, o kousek dál už prosvítá mezi zasněženými stromy jasně růžová barva plameňáků, kteří se spolu s kachnami brodí jezírkem bez ohledu na mráz. Ve svém živlu jsou lední medvědi, kteří nyní žijí v expozici rekonstruované v roce 1995. V novém výběhu s umělými skalami a mohutným vodopádem, který ani v zimě nezamrzá, si hrají medvědice Bora, Berta a mladý mědvěd Tom, který se sem před rokem přistěhoval z Brna. Džungle v Praze Nové pavilony ilustrují novou koncepci chovu, který by měl co nejvíce připomínat podmínky ve volné přírodě. Za poslední roky tak zahrada doznala značných změn, mizely mříže, klece a beton, nahradily je prostorné výběhy, průhledné sklo nebo vodní příkopy, umožňující návštěvníkům vidět zvířata zblízka. V některých pavilonech, například v indonéské džungli, se zvířata pohybují v těsné blízkosti lidí. Přesvědčíme se o tom záhy na vlastní kůži, když vstoupíme z mrazu do vlhkého a teplého klimatu džungle. V temných chodbách, kde žijí zvířata milující přítmí, nám těsně nad hlavami přelétávají kaloni. Mihne se stín a ucítíte jen slabý závan vzduchu kolem tváře, ale i to stačí, abychom přidali na rychlosti. Vcházíme do obrovské haly obrostlé bujnou tropickou zelení, v níž z reproduktorů slyšíte i typické zvuky pralesa. Mezitím pár metrů od nás hravě poskakuje po holém kmeni orangutan, ve vodě plavou želvy různých velikostí. Některé z nich se podařilo zachránit z pašované zásilky z Hongkongu do Číny, kde měly skončit na talíři. Z pěti druhů už v Praze čtyři úspěšně rozmnožují. „Už v roce 2008 jsme poprvé rozmnožili želvu, která byla vědecky popsána teprve v roce 2008,“ chlubí se kurátor chovu plazů a obojživelníků Petr Velenský. Pojmenovali ji příhodně želva záhadná, protože záhadným způsobem dlouho unikala pozornosti zoologů. Je jednou ze zabavených pašovaných zvířat určených pro čínské labužníky. A záhadně se chová i v Praze, žije volně ve vodním jezírku u orangutanů a klade vajíčka do vegetace vedle návštěvnických chodníčků. Chovatelé pak mláďata sbírají a odchovávají je v kontrolovaných podmínkách. V pavilonu narazíme také na expozici vodního hada bradavičníka, poměrně velkého bahenního hada z Indonésie, jehož má pražská zoo jako jediná v Evropě. Někdy ani sebelepší péče nestačí
Chov, či dokonce odchov však v zajetí není jednoduchý. Někdy ani perfektní napodobení přirozeného prostředí nestačí k tomu, aby nedošlo ke ztrátám. „Ještě před dvaceti lety byli chameleoni téměř nechovatelná zvířata. Dnes už víme, jak je chovat,“ říká Velenský.
Jak je důležité zajistit stejné podmínky jako v přírodě, dokazuje i případ malých trpasličích lemurů. Když žijí ve svém přirozeném prostředí, procházejí dlouhým obdobím sucha. „Dokud jsme toto strádání nedokázali napodobit, nedařilo se nám je rozmnožit,“ podotýká Velenský. Dnes má pražská zoo největší chov maki trpasličích v celé Evropě.
Ovšem někdy se odchovat mláďata přes všechnu snahu a péči nedaří. Zásluhou pražské zoo ještě žijí alespoň v zajetí hyeny čabrakové. „Měli jsme dvě období, kdy se nám dařilo je rozmnožovat, ale to druhé období skončilo před deseti lety. Od té doby se snažíme,“ říká Pavel Brandl. Problém je totiž sestavit „kompatibilní“ pár. Hyeny čabrakové jsou nesmírně nesnášenlivé a při spojování se s obrovskou intenzitou napadají.
Mezi chovatelsky nejobtížnější patří kvůli stejné vnitrodruhové agresivitě také varan komodský, další z ohrožených druhů. Evropských odchovů je jako šafránu, ale pražské zoo se už podruhé podařilo získat vzácná mláďata tohoto na světě největšího ještěra. Dospělý pár varanů dostal jako dar od indonéské prezidentky český prezident Václav Klaus a dnes jich má pražská zoo rekordních dvanáct.
Doslova titěrná a dlouhodobá chovatelská dřina přináší nejen úspěchy a radost, ale občas i prohru. „Pozitiva v naší práci převažují, ale negativa si v sobě člověk víc nese. Pracujete několik let a pak se nepodaří vytvořit chovný pár, a to je trvalé trauma,“ přiznává Velenský.
K nejsmutnějším chvílím patří ty, kdy přes veškerou péči některé zvíře uhyne. Vloni v listopadu přišla pražská zoo o samici vzácného gaviála indického, která do Prahy přišla spolu s šesti ostatními gaviály zhruba před rokem. Šlo o zatím největší export těchto zvířat z jejich vlasti, kde jim hrozí bezprostřední vyhynutí. V severní Indii už žije posledních asi dvě stě dospělých plazů, pochlubit se jejich chovem může jen desítka světových zahrad.
Ve speciálním pavilonu Čambal si zblízka přes sklo prohlížíme pod vodní hladinou tyto zajímavé krokodýly, kteří v dospělosti dorůstají velikosti šesti až sedmi metrů. Vypadají jinak než známější druhy. Jejich hlava se zužuje v dlouhou, netypicky úzkou tlamu připomínající zobák.
Děti, ale i dospělé obvykle rozněžní pohled na nasuchu neohrabané krasavce v černých fracích s bílou náprsenkou. Ve venkovním bazénku právě pluje ladně jen několik tučnáků a brzy zjistíme proč. Právě totiž probíhá krmení. Žádný mumraj se ale kolem chovatelky s kbelíkem ryb nekoná. Většina tučňáků sedí důstojně ve výklencích umělé skály připomínající drsné prostředí jihu Jižní Ameriky a trpělivě čeká, až jim chovatelka do otevřených zobáčků vhodí čerstvou rybu. Pavilon tučňáků byl stejně jako řada dalších expozic značně poškozen povodní v roce 2002. Dnes už žijí v novém modernizovaném domově stejně jako lachtani.
Návrat do přírody
Většina zoologických zahrad se zapojuje do řady mezinárodních programů ochrany přírody, které pomáhají přežití ohrožených druhů. Důležitou roli hrají programy reintrodukce a repatriace, tedy zpětného návratu druhu do původního prostředí nebo posílení volně žijící populace. Pražská zoo se podílela na projektu návratu koně Převalského do mongolských stepí, kde byli naposledy v přírodě spatřeni v šedesátých letech minulého století. Také mnoho druhů ptáků narozených v pražské zoo létá v přírodě, například ohrožený sup hnědý nebo ibis skalní, který byl v Evropě úplně vyhuben.
Zvířata nevymírají jen v exotických zemích, ale i u nás doma. V české krajině létají sýčkové, sovy pálené nebo puštíci bělaví, narození v zoo. Pražští chovatelé se také snaží vrátit do přírody sysla obecného, dnes kriticky ohrožený druh naší fauny. V Česku už jich jsou jen tři tisícovky. Velká kolonie syslů žila na severním okraji zoo na svahu pod Sklenářkou a zahrada se snaží jejich kolonii obnovit. „Vypadalo to slibně, ale pak kvůli parazitární infekci kolonie prakticky vymřela, byla ještě příliš malá a zranitelná,“ konstatuje smutně Brandl. V budoucnu ji tak budou muset doplnit dalšími zvířaty, aby více než tříletá práce nepřišla nazmar.
„Každá snaha má smysl, i když zkáza postupuje rychlejším tempem než naše aktivity, které se tomu snaží bránit,“ přiznává Velenský. Při odchodu z pražské zoologické zahrady si v duchu přejeme, aby tomu bylo právě naopak.
