Připomeňme, že sankce Západu – včetně neochotného připojení Česka – byly reakcí na zábor Krymu Ruskou federací a dále zesilovaly v souvislosti s eskalací konfliktu na východě Ukrajiny, v němž separatisté zjevně dostávají významnou podporu z Ruska. Jejich dopad – hlavně na finanční sektor – není zcela zanedbatelný, ale ve srovnání s dopadem poklesu cen ropy na ruské veřejné finance a ekonomiku obecně není ničím.
Rovněž pád rublu vůči dolaru a euru nesouvisí ani tak se sankcemi, jako spíše s prostým faktem, že ropná a plynová velmoc v důsledku poklesu cen těchto komodit prostě nemá peníze, a hned tak je mít nebude. I kdyby Rusko bylo nejbližším přítelem Západu a chovalo se jako beránek, stejně by mělo tenhle inkasní problém.
Růst českého exportu
Ale k Česku. Vyjádření hlavy českého státu, premiéra a většiny ekonomických ministrů, ale i byznysu a jeho asociací vyvolávají představu, že sankce způsobí Česku velikou újmu, a jsou často prezentovány způsobem, který hraničí s šířením poplašné zprávy.
Dostupné statistiky za leden až listopad 2014 přitom naznačují, že český export poklesem vývozu do Ruské federace neutrpěl. Celkový vývoz vzrostl o nějakých sto šedesát miliard korun, přičemž celý růst se odehrál v rámci exportu do Evropské unie (EU). Jestliže výpadek ruského vývozu byl necelých jedenáct miliard, pak přírůstek vývozu do EU jej dokázal vykompenzovat skoro šestnáctinásobně.
Politická motivace?
Je zvláštní, že „vláda naděje“ s tímhle číslem vůbec neoperuje a ministerstvo průmyslu a obchodu sepisuje materiály, kde se to termíny jako „nenahraditelnost ruského trhu“ jenom hemží. V téhle atmosféře je pochopitelné, že ministerstvo chce mobilizovat všechny síly, aby českému byznysu pomohly příslušné vládní instituce ruský trh udržet. Úřady samozřejmě mají v popisu práce vyvíjet aktivitu, která se od nich očekává, ale ještě více by měly realisticky hodnotit rizika, přínosy a náklady a hlavně neztrácet schopnost dělat politiku se smyslem pro proporce.
Jestliže výpadek ruského vývozu byl necelých jedenáct miliard, pak přírůstek vývozu do EU jej dokázal vykompenzovat skoro šestnáctinásobně.
Je heroickým předpokladem, že miliarda korun ve vývozu do Ruska živí podstatně víc lidí než miliarda ve vývozu do Unie, a nikdo doposud nic takového na tvrdých datech neprokázal.
Dvě epizody zhroucení
Rusko zažilo za posledních dvacet let dvě epizody spojené se zhroucením dovozní poptávky. Jedna se datuje do roku 1998, kdy se Rusko dostalo do platební neschopnosti a rubl zkolaboval. Výsledkem byla ohromná kontrakce, kdy v nejhorším měsíci (prosinec 1998) dovoz meziročně v dolarech poklesl o téměř 60 procent. Tahle epizoda byla ovšem krátká, trvala v podstatě čtrnáct měsíců, kdy dovozní indexy meziročně klesaly, počínaje červencem 1998. Vzhledem k tomu, že Rusko mělo ze sovětské éry dostatek průmyslových kapacit, pomohlo oslabení rublu k rychlému hospodářskému zotavení, kvalitativním rozdílům mezi většinou ruské a dovážené produkce navzdory.
Druhou epizodou jsou dopady světové finanční krize o deset let později, kdy se jednalo o „dovezený problém“ a meziroční poklesy dovozu trvaly také čtrnáct měsíců a po nich opět nastalo robustní oživení dovozní poptávky.
Konec třetí epizody v nedohlednu
Tentokrát to bude jinak. Ze statistik ruské centrální banky vyplývá, že dovoz do Ruské federace ze zemí mimo Společenství nezávislých států (SNS) začal klesat ještě před sankcemi, od října 2013. I když se země SNS na embargu nepodílejí, dovoz z nich klesá ještě zhruba o deset procentních bodů rychleji než ze zbytku světa. Jinak řečeno, sankce samy o sobě nemohou být vysvětlením slábnoucího ruského zahraničního obchodu. Tomu by ostatně nasvědčovala i česká vývozní data, kde největší propad loni zaznamenal vývoz dopravní techniky, na niž se embargo nevztahuje.
Takže třetí epizoda již trvá stejně dlouho jako ty předchozí, ale konec je v nedohlednu. Ceny ruských exportních komodit se hned tak nezotaví nejen kvůli Saúdům, ale například také pod vlivem výrazného oslabení čínského tempa růstu průmyslové výroby, které se promítá i do poptávky po surovinách. Není tedy důvodu, aby se rubl rychle zotavil. Náhrada dovozu by mohla být silným růstovým příběhem, ale na rozdíl od roku 1998 nemá Rusko volné kapacity a k jejich vybudování jsou potřeba investice.
Jenže úrokové sazby jsou vysoko, (re)financování ze zahraničí je v podstatě nedostupné jak pro banky, tak i pro průmyslové podniky. Odliv kapitálu loni překročil vysokých 150 miliard dolarů a nelze očekávat, že by se měl pronikavě snížit, alespoň pokud vláda nezavede omezení konvertibility rublu pro kapitálové transakce (což slibovala, že neudělá, a opakovaně se k tomu vyjádřil i prezident Putin).
Záměr ruské vlády posilovat ve veřejných zakázkách domácí dodavatele tak vzhledem k výše uvedenému mnohem spíše způsobí vzestup cen, než aby vyvolal toužebně očekávanou investiční vlnu. Nejde o nic jiného než o transfer peněz domácím dodavatelům za peníze domácích daňových poplatníků, navíc se připravíte o dovoz produktivity dané vyšší technologickou úrovní.
Miliardové ztráty ČEB
Rusko vůbec projevilo v posledním roce „obdivuhodnou“ schopnost velmi přesně se „trefit do vlastní nohy“, přičemž zdaleka nejlepším zásahem bylo embargo na dovoz většiny potravin z EU. Nápad vydatně pustit žilou domácím spotřebitelům, vyprovokovat inflaci (i bez oslabení rublu) je novátorský a nemá mnoho ekvivalentů v dějinách. Potravinově někoho vyhladovět byla vždycky výsada vývozců, nikoli čistých dovozců. Dovozci – alespoň doposud – vždy v dějinách udělali cokoli, aby měli přístup k levnému jídlu pro masy. Británie kvůli tomu svého času udržovala nejsilnější námořní loďstvo, například.
Že se domácí obyvatelstvo semklo kolem svého lídra, který má pořád velmi vysokou veřejnou podporu, ještě neznamená, že současná politika Kremlu má ekonomický smysl. Pokud rozumíte komparativní výhodě, což je opravdu starý ekonomický koncept, víte, že to žádný ekonomický smysl nemá, protože to snižuje potenciální růst.
Český vývoz klesl v letech 1997 až 1999 z 24 miliard korun na 13 miliard a nikdo to mediálně neřešil, stejně tak jako v roce 2009, kdy meziročně klesl více než o čtvrtinu. Pravda, od té doby objemy ohromně narostly, jistěže s velkou účastí státního exportního financování a pojištění, až na 118 miliard korun v roce 2013. Loni vývoz klesl nevýrazně, do listopadu 2014 jen o 2,5 procenta, ale musíme se připravit na mnohem výraznější poklesy v letošním roce.
I když nechcete vyklízet prostor a byznysmeni v čele s ministry budou do Ruska jezdit co měsíc na kdejaké akce, aby se na nás nezapomnělo, a svolávat mezivládní komise, a porušovat tak dohody v rámci EU. Nezapomínejte na ten šestnáctinásobek…I být kverulantem se musí umět.
Ale ze všeho nejvíc to chce nezapomenout na to, proč není chytré házet dobré nové peníze za těmi špatnými. A těch v bilanci ČEB při tomhle kurzu rublu bude… no hodně, a v miliardách.
Těžko můžete při zdravém rozumu tlačit třeba manažery České exportní banky nebo Exportní garanční a pojišťovací společnosti, aby financovali a pojišťovali něco, co nemá přirozené zajištění v podobě exportu z Ruska, anebo projekty na vývozní substituci se silným ruským krytím v rámci prvotřídních, vládou rekapitalizovaných bank, případně konglomerátů, které mají volnou hotovost v tvrdé měně a hledají nějaký diverzifikační příběh.
Mnohem více než na historii se budou muset obě instituce dívat na to, jaký cash flow budou projekty vytvářet do budoucna. Zbytek bude tak rizikový, že to nemá cenu ani zkoušet. Stejně tak celý zbytek Společenství nezávislých států nepředstavuje náhradu za nevyhnutelný propad vývozu do Ruska a Ukrajiny ani náhodou. Buď ty země mají stejný problém s devizovým inkasem, protože dovážejí to samé, anebo jsou na ruském trhu tak závislé, že budou trpět nedostatkem dovozní poptávky po jejich zboží. Hlavně ať nikdo netvrdí, že nebyl varován předem.
Čtěte také:
ČEB obnoví úvěry na český vývoz do Ruska za přísnějších podmínek
Český export na jaře výrazně zpomalí, není dost zahraničních zakázek
