Šéf jednoho velkého investičního fondu mi minulý týden řekl, že se denně setkává s desítkami zástupců zahraničních rizikových fondů, kteří se příští rok chystají investovat do - nyní už levných - českých firem. V zásadě je to dobrý signál, avšak dokud noví majitelé neudělají v podnicích pořádek, část obyvatel se bude muset smířit s tím, že jejich životní úroveň na pár let poklesne. Bohužel, důsledky špatné privatizace velkých průmyslových podniků až letos dorazily s plnou parádou do neprivatizovaných bank. Státní Konsolidační banka byla, a ještě bude, nucena převzít ztrátové úvěry bank stojících před privatizací. Výsledkem je největší paradox posledních devíti let, když po několika vlnách a způsobech privatizace postupně z Konsolidační banky vzniká divný státní podnikatelský subjekt, který neví, zda se má chovat jako banka, nebo jakýsi druhý Fond národního majetku.
Tato banka se totiž stala přímo či nepřímo majitelem stovek krachujících společností. Ještě že Revitalizační agenturu této banky budou řídit američtí manažeři, kteří si s dluhy a podniky snad umějí poradit stejně jako v Jižní Koreji. Mají na to čas do roku 2003.
Do této doby však desítky tisíc zaměstnanců krachujících podniků, kteří se octli na pokraji zoufalství kvůli nevypláceným mzdám, čekat jistě nebudou. Šéf odborářů Richard Falbr už zcela jistě chystá největší odborářskou akci posledních devíti let.
Vládní garnitura, která privatizaci jen kritizovala, ale nikdy nedělala, nyní rychle hledá zahraniční kupce prosperujících společností. Jejím prvořadým cílem je získat co nejvíce peněz v co nejkratším čase. Zatím se jí to však nedaří. Premiér Zeman se svým nejoblíbenějším ministrem Miroslavem Grégrem zbytečně jezdí z Ruska do Číny a do Vietnamu, aby pro český těžký průmysl sehnali zakázky, na kterých se nedá vydělat.
Není to obraz, který jsme si malovali v listopadu 1989. A když se privatizace velkých průmyslových molochů už jednou fatálně nepovedla, vláda by se s tím měla smířit, a ne se za každou cenu snažit dokázat Václavu Klausovi, že sociální demokraté jsou schopni jeho oběť vzkřísit. To prognostik Zeman neví, že toto předsevzetí může jeho vládě zlomit vaz? Nevzpomínám si ale, že by premiér či členové jeho vlády ve svých zásadních projevech či rozhovorech někdy mluvili o důležitosti internetu či e-byznysu. To vše platí i o opozičním partnerovi sociálních demokratů, ale v zásadě o celé české politické elitě. Ve Spojených státech kandidáti republikánů a demokratů již pěkných pár let soutěží v tom, kdo dokáže do svých projevů propašovat co nejvíc výrazů spojených s nástupem nových technologií. Něco podobného zkouší britský premiér Tony Blair a jeho voliči to zjevně slyší rádi.
Zdá se, že do našich velkých mozků jednoduše neprorazí životně důležitá fakta. Fakta o tom, že strategickým sektorem ekonomiky této země by se velice rychle měl stát nový superprůmysl, kam by se integrovala informatika, telekomunikace, média a výzkum.
Místo toho se největší diskuse točí kolem Zetoru, Vítkovic, Tatry, Škody Plzeň a dalších podniků. V civilizovaném světě sotva existuje vláda, jejíž seriózní ministr seriózně vykládá, že oživení těžkého průmyslu je nejdůležitějším úkolem země pro 21. století.
Vládní činitelé nejenže nemají koncepci, jak pomáhat rozvoji nového typu průmyslu, ale pod jejich rozlišovací úrovní se nacházejí i příklady hodné následování, ať jsou z Finska, nebo z Irské republiky. Jako vizi se nám místo toho snaží prodat sbírku klišé z minulého století o významu těžkého průmyslu. V tom spočívá podstata jejich programu. Čest jejich práci!
