Zpátky do Iráku

Nedoceněného českého experta si najali Britové

České ministerstvo zahraničí ho loni na jaře poslalo do Iráku, aby jako expert na energetiku pomáhal válkou poničené zemi. Později ho ale ze Zálivu stáhlo, a dokonce ho obvinilo z nefér hry a z toho, že nedostatečně hájil zájmy státu a spíše stranil spřízněným soukromým firmám. Vystudovaný jaderný inženýr František Fuksa (60) se teď přes nepřízeň české diplomacie do Iráku vrací. Ovšem už ne ve službách České republiky. Jako uznávaného odborníka ho nyní do jihoirácké Basry posílá britská vláda.

Energetický Poirot.

Ne příliš výrazný muž těsně před důchodem, možná technik, možná stavař, určitě chodí na ryby, řeknete si, když potkáte Františka Fuksu. Nanejvýše by vám mohl připomínat Hercula Poirota, má totiž podobný knírek, jakým slavného literárního detektiva obdařili filmaři. Stačí se s ním ale dát do řeči a záhy zjistíte, že je to nesmírně čilý, vtipný a bystrý odborník na jihoirácké elektrárny. Ve výhni pouští Perského zálivu už strávil pěkných pár měsíců. V roce 1990 dokonce padl na několik měsíců do zajetí, byl rukojmím Saddáma Husajna, který se tehdy rozhodl okupovat sousední Kuvajt a uvězněných cizinců používal jako živých štítů.
Ani po této nepříjemné epizodě Fuksa na Irák nezanevřel. Do země se vrátil loni na jaře, po skončení bojů zatím poslední velké války v oblasti. Byl jedním ze třinácti českých expertů, které zaplatila a do Iráku v rámci mezinárodní pomoci při obnově a stabilizaci regionu vyslala česká vláda. Češi nejprve působili v rámci Úřadu pro rekonstrukci a humanitární pomoc, později pak přímo ve strukturách spojenecké Dočasné koaliční správy Iráku. I když nemohli přímo ovlivňovat probíhající tendry na obnovu infrastruktury - konečné slovo totiž vždy patřilo Američanům, kteří poskytovali veškeré finance – měli o nich nejčerstvější a nejpřesnější informace. Mnohdy dokonce připravovali potřebnou dokumentaci a prováděli předběžnou selekci přihlášených uchazečů o lukrativní zakázky.

Kulka ve sprše.

Inženýr Fuksa pracoval od počátku svého posledního pobytu v Iráku v Basře na jihu země.
„Letos jsem vymyslel a zpracoval šest projektů. Tři z nich jsou už schválené, jsou kontrahované, dělá se na nich. Já kontroluji, jak se to plní a jak se čerpají peníze. Kromě toho mám na starosti opravu šesti plynových turbín ve dvou dalších elektrárnách,“ popisoval Fuksa svoji práci letos v dubnu.
Při práci často nasazoval vlastní krk. Prakticky dennodenně musel vyjíždět do terénu kontrolovat elektrické vedení a poničené elektrárny, párkrát na něj stříleli, jedna kulka mu dokonce prolétla střechou mobilní buňky, ve které bydlel, až do sprchy. Naštěstí v ní zrovna nestál. Nikdy ale nezažádal o návrat do vlasti. V Iráku se mu prostě líbí. Jako včelař-amatér dokonce uvažoval o tom, že zkusí v poušti chovat včely.
Na přelomu května a června mu ale ministerstvo zahraničí oznámilo, že se má okamžitě vrátit do Prahy. Stejně narychlo byli staženi i ostatní čeští experti, jejichž pobyt v Iráku financoval stát. Černínský palác nejprve své rozhodnutí odůvodnil zhoršenou bezpečnostní situací v Iráku. Týdeník EURO ale zjistil, že ministerstvo zahraničí experty podezřívalo, že v Iráku dostatečně nehájí zájmy státu, ale spíše získávají kontrakty pro své vlastní firmy. To později veřejně potvrdil i náměstek ministra pro bezpečnostní otázky Jan Winkler: „Experti budou muset přiznat barvu, pro koho chtějí dělat, zda pro své firmy, nebo pro stát… Není to otázka podezření – nepodezření. Ministerstvo zahraničí prostě nechce riskovat, že se později ukáže, že stát v Iráku někomu ušetřil náklady.“

Hradba byrokratů.

Za aférou byla zřejmě nevraživost některých kariérních diplomatů, kteří nemohli unést, že experti vyslaní do Iráku brali zhruba o polovinu vyšší platy než oni. Nakonec se nic neprokázalo, experti nebyli oficiálně ani obviněni, ani očištěni. Dva měsíce, které si Winkler vzal na konci června na rozmyšlenou, uplynuly a nedělo se vůbec nic. Experti zůstávali v Česku a čekali. Fuksa na vlastní pěst obcházel nejrůznější úředníky a vyptával se, co bude dál. Hradbou byrokratů, v té době navíc znervóznělých z pádu Špidlovy vlády, ale nepronikl.
Fuksa ale bojoval na více frontách. V průběhu léta se přihlásil do konkursu, který vyhlásila britská vládní agentura pro mezinárodní pomoc DFID (Department for International Development). DFID se v Iráku angažuje již od několik let. V roce 2003 poskytla agentura na obnovu země 215 milionů liber, tedy bezmála jedenáct miliard korun. Další miliardy do Iráku pumpuje obdobná americká organizace Project and Contracting Office (dříve působila pod názvem Project and Management Office). Také s ní Fuksa v minulosti často spolupracoval. Lidé z agentury DFID se Fuksovi před pár dny, na rozdíl od českých úředníků, sami ozvali a nabídli mu práci. Agentura ho prý opět pošle do Basry a umožní mu dokončit práci, kterou tam zahájil. Mimochodem, nejde o žádné maličkosti, ale o projekty v hodnotě bezmála 700 milionů korun. Fuksa s britskou nabídkou souhlasil.
Už od minulého čtvrtka je zpátky v Zálivu. Vzal to z Londýna - tam byl na týdenním bezpečnostním školení - přes Kuvajt. Dříve si kupoval co nejlevnější letenky, zhruba za dvacet tisíc korun, teď mu jeho noví zaměstnavatelé pořídili sedadlo v byznys třídě British Airways za dva a půl tisíce liber. Dosedl v Kuwait City, najal si – jako už tolikrát předtím - taxíka a vydal se pouští směrem ke kuvajtsko-iráckým hranicím. Tam na něj poprvé čekal britský armádní opancéřovaný vůz s doprovodem, který ho odvezl až do bývalého Saddámova paláce v Basře.

Cizinci v bezpečí.

Fuksa se zpátky do Iráku nesmírně těšil, bylo to na něm vidět na první pohled. Ještě před odletem z Prahy s nadšením vykládal, jak dokončí stavbu velké čtyřicetimegawattové plynové elektrárny u města Samawa asi 280 kilometrů severně od Basry. „Z Basry mně pořád bombardovali, abych už přijel a pomohl jim. Tak jsem jim aspoň radil po mailu.“ Těší se i na své místní přátele. Zná se osobně s většinou místních „hlavounů“, se šéfy elektráren, plynárenských a ropných společností, s jihoiráckým guvernérem… A stejně tak se spřátelil i s kolegy z dalších okupačních armád, s Brity a Američany. Ještě před odletem z Prahy s nostalgií vzpomíná, jak spolu občas zašli na pivo. „Nejlepší je čtvrtek, to místo dvou dolarů stojí jakákoli značka jenom dolar. V pátek se totiž v Iráku moc nepracuje.“
Únosu nebo zranění se nebojí. „V Basře je to zatím poměrně v klidu. Unášejí se jen místní a jde hlavně o výkupné. Za doktora nebo dítě z bohaté rodiny si únosci nechávají zaplatit tak dvacet až pětadvacet tisíc dolarů. Cizince nechávají na pokoji,“ říká Fuksa s úsměvem.

Britský luxus.

Šedesátiletý český inženýr dostal od Britů větší plat a mnohem lepší pracovní a bezpečnostní podmínky. Dokonce mu i vyřídili a zaplatili zdravotní a životní pojistku, tedy něco, co mu Česko poskytnout nedokázalo. „V Česku jsem si pojistku musel zaplatit sám, dal jsem za ní asi deset tisíc korun. A na závěr mi nezaplatili dovolenou, na kterou jsem měl na základě smlouvy nárok a neposlali mě na závěrečnou zdravotní prohlídku,“ vzpomíná na svou práci pro Černínský palác Fuksa.
„To vláda Jejího Veličenstva dokáže dobré služby jinak ocenit. Jestli mi předtím lidé z ministerstva zahraničí záviděli o trochu vyšší plat, tak teď se asi závistí ukoušou, až se dozvědí, kolik mám dostávat,“ dodává pobaveně. Ale ve svých šedesáti letech rozhodně nepůsobí, že by odjížděl do Perského zálivu riskovat život jen kvůli penězům. Jeho manželka, děti a vnoučata by určitě byli klidnější, kdyby raději včelařil na své chatě u Mělníka.
A stanovisko ministerstva zahraničí k celé věci? Mandát českých expertů prý vypršel 28. června, kdy přestala fungovat Dočasná koaliční správa v Iráku. „Ministerstvo nyní uvažuje, jakým způsobem a zda by bylo možné znovu české experty do Iráku vyslat. V následujících týdnech se uskuteční setkání s českými podnikatelskými svazy, s nimiž bude ministerstvo jednat o jejich stanovisku k případnému opětovnému vyslání českých expertů na prioritní irácká ministerstva,“ sdělila týdeníku EURO zástupkyně tiskového mluvčího Dana Pavlousková.