Teorie stejných žaludků nemá budoucnost
Představa o sociální solidaritě jako o nástroji, jehož prostřednictvím se bohatým bere vše a chudým všechno dává, má v České republice hluboké kořeny. Někteří hloupější pravicoví politici si dokonce myslí, že je to ta opravdová pravico vá sociální politika. Naopak i někteří z chytřejších demokratů si myslí, že dávat například dětské přídavky všem je zase levicová politika. K překvapení obou stran je v českých podmínkách skutečnost zrcadlově obrácena.
Lidé s vysokými výdělky přispívají obrovským dílem svých příjmů do systému, z něhož nedostanou skoro nic. Pojetí daní a vyplácených sociálních dávek zůstalo v rovině názoru, podle něhož za každým větším majetkem je krádež, a tu je třeba potrestat. Vysoké výdělky a s tím spojené daně a pojistné zaručují, že vysoce kvalifikovaní a dobře placení lidé, pokud si ze svého státem drasticky kráceného výdělku neuspoří, na tom budou ve stáří zhruba stejně jako ten nejlínější posunovač českých železnic, který třicet procent svého období zaměstnanosti strávil na nemocenské. Tento kolosálně stupidní a extr émně solidární systém nám zde zanechala vláda té údajně jediné opravdové pravice. S ním se asi Václav Klaus své často vzývané Margaret Thatcherové nechlubil. Důchodci jsou však dnes zhruba třetinou voličů a v rámci české tradice, jíž je zásluho vost mimořádně vzdálená, a po desetiletích naplňování teorie stejných žaludků se nad nepoměrem mezi placením a konzumací příliš nepozastavují. Politicky mnohem riskantnější je prosazování teze: jak jsi za mlada pracoval, tak budeš ve stáří jíst . To by se mnoho dnešních důchodců mohlo pěkně naštvat a každý hlas je dnes dobrý.
Jenže ještě horší jsou pravidla pro vyplácení nemocenských dávek. Tomuto systému nemůže říkat pojištění snad ani naprosto excelentní demagog, jakými se vládní i smluvně opoziční strany jenom hemží. O částečnou změnu, kdy za nemoc nebudou trest áni alespoň průměrně placení zaměstnanci, se nakonec zasloužili odborářští senátoři Falbr a Štěch. Jejich zákonodárnou iniciativou se podařilo trochu zvednout vyplácené dávky. Velkorysý krok, kdy v nemoci dostane člověk dokonce celých osm tisí c místo dosavadních pěti, však poněkud kontrastuje s jednoznačným odmítnutím samotných zákonodárců podřídit se tomuto pravidlu. Ústavní činitelé pobírají po dobu nemoci plný plat a pokus zastavit tuto praxi neprošel. Sociálové ruku v ruce s asociály tomu zabránili poměrně jednoznačným hlasováním ve sněmovně. To však jenom na okraj.
Diskuse o míře sociální solidarity se ve skutečnosti nevede. Nikdo v politických stranách nepřemýšlí o tom, zda současný systém neblokuje aktivitu lidí. Zda není v protikladu k potřebě dostat do sociálního systému tolik peněz, a by i ti, kdo si nemohou vydělat, mohli žít důstojný, i když skromný život. Místopředseda vlády a tvůrce současného pojetí sociální politiky Vladimír Špidla sice chápe, že zmírnění příkrosti v přerozdělování je nevyhnutelné, na druhou stranu ovšem jeho představy o životní úrovni, kterou tato země může zajistit třeba právě důchodcům, jsou značně přemrštěné. Valorizace důchodů naplánovaná na srpen je sice po mnoha letech metodicky správně pojata, ale koná se, ačkoli se konat nemusí . Deregulace jsou zanedbatelné a ceny potravin od poslední valorizace klesly. Jde fakticky o zvyšování životní úrovně důchodců v situaci, kdy produktivní obyvatelstvo čelí rostoucí nezaměstnanosti a široký okruh rodin s malými dě tmi se díky ní dostává do velmi obtížné sociální situace. Zkrátka ekonomika na takovéto přidávání nemá. Stejnou kapitolou je Špidlova představa, že se bude zvyšovat poměr důchodu k průměrné mzdě tím, že valorizace bude navázána nikoli jako dosud roz hodujícím dílem na vývoj cen, ale na vývoj průměrné mzdy. V době, kdy od tohoto modelu upouští i sociálně rozhazovačné Německo, jsou pokusy realizovat podobné teze zcela proti zájmům celé společnosti.
Možná se tyto myšlenky objevují jen proto, že před sociálnědemokratickou vládou stojí značka přikazující odbočení vpravo. Levičácký sociální systém musí padnout jak při reformě penzijního systému, tak při dalších změnách nemocenského i zdravotního pojištění. Jak to vysvětlit těm, kteří se stanou chudými, protože málo pracovali, když jim volební hesla slibovala nehynoucí jistoty? Odtud pramení tlak na zvýšení sociálního pojistného i pokusy ministerstva financí zastavit samovolný pokles daňové kvóty. Dát každému, co mu skutečně náleží, a nikomu přitom neubrat je při existenci zákona o zachování hmoty vyloučené. Proto je třeba zvětšit rozdělovaný balík v absolutních hodnotách. A to je v klesající ekonomice nadmíru těžký úkol. Padne jistě ještě mnoho ostrých slov, udělat kulatý čtverec se však nepodaří. Tahle bezvýchodnost by se však neměla obrátit v nečinnost. Společnost potřebuje konsenzus a ten na výletě do levicových sociálních utopií nenajdeme. Současný s ystém vede lidi s vysokými příjmy k hledání úniku před nenasytným státem. Návrat na hlavní směr znamená opuštění falešně liberálního modelu, kdy se přerozdělováním tváříme tržněji než Američané, ale od plátců na to vláda bere pomalu stejně peně z jako ta sociální německá. Cesta je přitom stejná, ať už nás na ni povede levice, nebo pravice.
