Dvojrychlostní poslancování skončilo dřív, než začalo
Nečekané, ale pro Českou republiku blahodárné bylo rozhodnutí Evropské rady z minulého pondělí, že si každá země Evropské unie zaplatí své europoslance ze svého. Verdikt přišel včas a naštěstí befelem zvenčí. Obava ze vzniku superbohaté extraligy politiků s třísettisícovými platy od unie se totiž ve vlasti Josefa Švejka rozbujela v absurdní návrhy, že nikoli snížením euroodměn, ale naopak přilepšením domácím zákonodárcům je třeba dosáhnout platového vyrovnání. Nebýt evropských ministrů zahraničí, kdo ví, na kolik by takové nápady naše daňové poplatníky nakonec přišly.
280 : 24.
Platy politiků dokážou rozdráždit českou společnost jako máloco jiného. Závidí-li část občanů dvěma stům osmdesáti svým poslancům a senátorům jejich šestačtyřicetitisícovou měsíční odměnu, není divu, že i řada zákonodárců začala pociťovat jako křivdu astronomické částky, které měly pro čtyřiadvacet českých zastupitelů podle původních záměrů přitéci z Bruselu. Zatímco Evropa regulérně debatovala o tom, jestli je lepší dávat 732 poslancům v Bruselu a ve Štrasburku stejné částky z unijních zdrojů, nebo břemeno různě vysokých úhrad ponechat na jednotlivých národních rozpočtech, Čechy naopak nejvíce zaujala výše částky a z ní vyplývající problém domácí nerovnosti. Jako by pro nás Evropa byla pořád jen bohatým strýčkem a pozice v jejích strukturách jen darovaným zlatým dolem pro každého, komu se tam poštěstí se dostat.
My nic, my muzikanti.
Ještě tristnější ovšem je, do jak populistických frází se česká partajní reprezentace naučila balit své kupecké uvažování. A to jak poslanci nekandidující do jarních evropských voleb, tak poslanci kandidující. První začali, prý ve jménu spravedlnosti, zdůrazňovat – částečně oprávněně – stejnou důležitost i náročnost legislativní práce v Praze i v Bruselu. Ať berou víc, ale ne o tolik, volali. Druzí zase rádoby skromně ujišťovali, že by jim stačilo méně, ale rozhodnout holt musí Brusel. Upřímnější byli snad jen unionistický eurokandidát poslanec Pavel Svoboda a senátor za ČSSD Richard Falbr, kteří se za podporu vidiny třísettisícového platu nestyděli. Svoboda prý z konzervativních důvodů.
I tak to ujde.
Teď už výše platu českých europoslanců závisí jen na českém Parlamentu, takže zřejmě zvítězí již dříve připravená varianta vycházející z částky 64 tisíc korun měsíčně. Poměřováno pracovní náplní budoucích zástupců i možnostmi státní kasy to zní rozumně.
Donedávna finančně nejlákavější posty určené českým politikům ale na atraktivitě ztratily jen málo. Plat sice nebude královský, zůstávají však bohaté náhrady. Jak známo, na kouzla se služebními dietami byli Češi odjakživa machři. Vykázat se cestovními výlohami v maximální výši 3574 eur ročně nebude pro našince problém, i kdyby měl do Bruselu nebo do Štrasburku jezdit na motorce. Podobně to jistě skončí s měsíčním limitem útraty za kancelář ve výši 3620 eur, 257 za stravu a 12 300 eur na platy asistentů. Se zaměstnáváním rodinných příslušníků ve vlastních domech nabyli naši politici slušné zkušenosti.
Necelé čtyři měsíce před vstupem nám unie udělila lekci z eurorealismu. Závistné tahanice o chystanou platovou dvoukolejnost nebyly ani optimistické, ani skeptické. Byly trapné.
