Zpět k meritokracii

Třídní boj v britském školství

Jakmile založíte dobrou školu, je nebezpečí, že do ní bude chtít chodit každý. Tímto velemoudrým výrokem protestoval proti Blairově navrhované reformě školství vicepremiér John Prescott, o němž dlouho nikdo netušil, co má ve vládě za práci. Jeho úřad státní úředníci označují za „bezcílného potácivého divadelního koně“, jehož 6500 zaměstnanců s rozpočtem 50 miliard ročně neví ze dne na den, co mají na práci. Po čtyřleté existenci úřadu ale nyní docházejí ke konsenzu, že jeho úkolem je přeorganizovávat. Co? Systém vybírání daní a obecních poplatků, rozdělení země na jiné správní úseky, dopravu a jízdní řády, zelená pásma polí, luk a hájů na šedá pásma novostaveb a podobně. Také se konečně dověděli, co má za úkol sám Prescott. A je to úkol věru noblesní: v zákulisí Blairovy socio-kapitalistické „třetí cesty“ udržovat při životě starý dobrý třídní boj. „Třídní boj nám svědčí,“ zajásal, když do čela Konzervativní strany nastoupila Cameronova „etonská mafie“, což je Prescottova přezdívka absolventů soukromých škol dle nejznámější soukromé školy v městečku Eton u Windsoru.
Blair Prescottovy protesty odbyl mávnutím ruky a poznámkou, že John je stále ještě v zajetí „starého kacířství zarovnávat dolů, místo zarovnávání nahoru“. On totiž premiér nedávno přišel na to, že když se kvalita výuky přizpůsobuje těm intelektuálně nejslabším, utrpí tím i oni, nejen ti intelektuálně zdatnější. A tak chce školský systém zase otočit, ale ne úplně, jen tak trochu.

Obnova zaniklého.

Blairova reforma se pokouší obnovit kvalitní státní gymnázia, která za labouristického programu nivelizace vzdělání téměř zanikla. Po celé dvacáté století se proslavovala tím, že umožnila kvalitní vzdělání a přípravu na univerzity žákům z chudších rodin. Prolomila staletou třídní výlučnost vzdělání a vynesla jména jako Harold Pinter nebo Arnold Wesker do britské kultury a Margaret Thatcherová nebo Michael Howard do politiky. Z chudých, ale snaživých hochů z východního Londýna udělala podnikatelské génie, které Thatcherová povýšila do rytířského stavu, aniž se obtěžovali zbavit se proletářského akcentu. Takový byl soukromý letecký přepravce Freddie Laker, který jako první rozjel cenovou válku proti státním aeroliniím, nebo počítačový gigant Alan Sugar, jehož Amstrad udržel Británii ve světové počítačové konkurenci.
Tato gymnázia byla hrdým příkladem moderního konzervatismu založeného na principu „meritokracie“ – společenského a ekonomického vzestupu na základě vlastním úsilím dosažených úspěchů – který se stal hnací silou thatcherismu. Jejich kvalita se dá dodnes měřit tím, že ač tvoří už jen sedm procent středních škol, vychovávají šestnáct procent vysokoškoláků.
Ti žáci, kteří v jedenácti letech nesložili akademicky náročnou zkoušku zvanou „11-plus“, šli do školy zvané comprehensive. Komprehensivní v tomto případě neznamená, že vás všecko naučí, nýbrž že každého musí přijmout. Tedy všeobecné školy druhého stupně. Ty byly odedávna proslulé úrovní vzdělání od průměrné až po mizernou. Tím se dle názoru mnoha labouristů vytvářel „třídní“ systém „privilegovaných“ a „druhořadých“ i ve státním školství. A vyřešili to řezem typicky socialistickým: postupnou likvidací státních gymnázií. Tak vznikl dnešní katastrofální školský systém, který znemožnil dvěma generacím bystrých, ale chudých dětí přístup ke kvalitnímu vzdělání, srazil všechny na úroveň těch nejpomalejších a okradl je o motivaci a touhu po vědění. Nejabsurdnější na něm je jeho „antisocialistický“ výsledek: Dobré vzdělání si opět mohou dovolit jen ti bohatší.

A nedostal kolo.

A třebaže se do tohoto systému pumpuje miliarda liber ročně, je den ze den horší. Nedávná zpráva úřadu National Audit Office uvádí, že se nejméně jednomu milionu, tedy přibližně osmině, všech dětí nedostává dostatečného vzdělání, které by je vybavovalo do pracovního života alespoň v řemeslech. Prescotta, který veřejnosti poskytuje zábavu svými gramaticky nesrozumitelnými větami, vedla k nenávisti vůči „třídní selekci“ v jedenácti letech obzvlášť silná motivace. On totiž u zkoušky 11+ propadl a nedostal od tatínka bicykl, na rozdíl od svého brášky, který ji složil, a stal se tak jeho třídním nepřítelem. Když nemůžu mít vzdělání já, ať je tedy nemá nikdo jiný, řekl si John a po několika letech číšnické práce se stal nejprve odborovým funkcionářem a pak jedním z nejmocnějších mužů labouristické strany, zjevně proto, aby třídní privilegium vzdělanosti mohl odepřít celému národu. No a Blair mu to teď začíná mařit tím, že ho najednou napadá říct nahlas toto:
„Bystří a motivovaní žáci se opravdu lépe a radostněji učí ve společnosti podobně bystrých než ve společnosti zaostalejších.“ A navrhuje, aby se státní gymnázia, byť v trochu jiné podobě a pod honosným jménem „městské akademie“, do školského systému vrátila. Jenže Blairova rodná strana si takovou zradu labouristické pravdy nedá líbit a reformu mu nechce dovolit. Jestliže mu v parlamentu projde, bude to jen díky podpoře konzervativců, kterou mu už Cameron slíbil. Ale vřava uvnitř Labouristické strany věští Blairův brzký konec, když proti němu stojí i Prescott, který byl dosud s premiérem vždy a ve všem zajedno,neboť „premiér ví, co říká, proto je premiér“. Ne že bychom se o Blaira museli strachovat. Konec premiérství znamená začátek lordství, evropského komisařství, literárních pamětí a dlouhodobých lukrativních řečnických angažmá.
Ale čím to je, že socialisté všude a vždy potřebují likvidovat všechno kvalitní, než jim po mnoha letech a statisících zničených životů dojde, že se možná zmýlili?