Zpět na prahu občanské války

Země má dva prezidenty, boj o moc pokračuje

Měly to být volby, které znovusjednotí zemi rozdělenou občanskou válkou. První demokratické volby, které umožní nejširší možnou účast voličů. Volby, které ukončí třicet let ekonomické stagnace. I tak mluvila média o právě proběhnuvších prezidentských volbách v Pobřeží slonoviny. Mezinárodní dárci do celého podniku vložili na 400 milionů dolarů.
Po pěti letech odkladů se však veškerý výsledek rozplývá před očima a faktické rozdělení země zůstává realitou. Centrální volební komise (CEI) totiž vítězem voleb ve čtvrtek 2. prosince vyhlásila Alassana Dramane Ouattaru, opozičního vůdce ze vzbouřeného severu. Výsledky uznaly Evropská i Africká unie, OSN či regionální ECOWAS. Pro odcházejícího prezidenta Laurenta Gbagbo ale porážka nebyla přijatelným výsledkem, volby napadl u ústavního soudu, který zcela náhodou vede spoluzakladatel prezidentské strany FPI a prezidentův blízký spojenec. Ústavní soud hned další den anuloval několik set tisíc hlasů ze severních oblastí a vítězem voleb vyhlásil právě Gbagba, který se hned další den nechal inaugurovat. Oba kandidáti plánují spustit paralelní vlády, oba už stihli jmenovat své premiéry a mluví o sobě jedině s označením prezident.
Za Ouattaru se ihned postavilo OSN, které má podle mírových dohod z roku 2005 certifikovat výsledek voleb, k výhře mu gratulovali mimo jiné Barack Obama a Nicolas Sarkozy. Veškerá mezinárodní podpora ale může Ouattaru přijít draho. ADO, jak se Ouatarrovi zkráceně říká, totiž studoval v zahraničí, dlouhá léta pracoval v Mezinárodním měnovém fondu, kde to dotáhl až na pozici zástupce výkonného ředitele, má za manželku Francouzku, podle některých zdrojů se dokonce ani nenarodil v Pobřeží slonoviny, ale v sousední Burkině Fasso. Jeho oponent ho tak s úspěchem portrétuje jako loutku zahraničních mocností.
K masovým protestům zatím nedošlo. Přesto si volební eskapády už vyžádaly podle nepotvrzených zpráv na 20 životů a v hlavním městě armáda střílela do demonstrantů. Generálové slíbili věrnost prezidentu Gbagbovi, rebelští vůdci zase oznámili, že obnoví svou aktivitu, pokud Gbagbo neodstoupí.

Obavy dusí ekonomiku

Obecnou nervozitu, která provázela volby, tak vystřídala nervozita obecnější: Pobřeží slonoviny znovu stojí na prahu občanské války. V zemi platí zákaz večerního vycházení, armáda na několik dní uzavřela veškeré hranice.
Nové rozhoření občanské války navíc není jediným zásadním problémem, před kterým Pobřeží slonoviny stojí. Obchodníci s kakaem zastavili ze strachu před nepokoji svou činnost, podobný krok zvolila i těžařská skupina Newcrest, která v oblasti Bonikro dobývá 120 000 tun zlata ročně. Nejistá je nabídka Světové banky na odmazání tří miliard dolarů z celkových 12,5 miliardy ze státního dluhu. Nabídka totiž byla spojená s úspěšným konáním voleb. Banka navíc společně s Africkou rozvojovou bankou oznámila, že přehodnotí veškeré své programy rozjeté v této kdysi bohaté zemi. Podobně se zachoval i Mezinárodní měnový fond, jenž chce spolupracovat pouze s vládou, kterou uzná i OSN. Jenže zde přichází problém: už skoro týden se diplomaté ze zemí Rady bezpečnosti OSN snaží dát dohromady rezoluci, která by odsoudila uchvácení moci současným prezidentem. Neúspěšně. Veškeré iniciativy blokuje svým právem veta Rusko.

Západoafrický tygr stůně

Pobřeží slonoviny přitom dlouho patřilo mezi zářné příklady ekonomického rozvoje bývalých kolonií. Nastoupivší prezident-tatíček-autokrat Félix Houphouët-Boigny, který posléze vládl 33 let, odmítl industrializační plány, do nichž se po sovětském vzoru pustila nejedna africká země, a naopak podporoval zemědělskou produkci. Po dvaceti letech se země stala největším světovým vývozcem kakaa, třetím největším světovým vývozcem kávy, ve velkém se vyvážely také palmový olej a ananasy. Po dvacet let rostla ivorijská ekonomika desetiprocentním tempem, Houphouët-Boigny za miliony dolarů postavil nové hlavní město i s největším katolickým kostelem na světě a celý svět zíral na ekonomický zázrak západní Afriky. Ten vynikal o to více v porovnání se sousedními zeměmi, například Guinea se tou dobou již propadala mezi padesát nejchudších států světa. Kromě ekonomického vzestupu ovšem kakao nepřímo způsobilo i nevídaný vzestup rasismu. Neuvěřitelný ekonomický rozvoj do země přilákal desítky tisíc emigrantů z okolních zemí. Dokud trval ekonomický růst, všichni nově příchozí vítali. Tisíce lidí se stěhovaly i v rámci země. Jenže ekonomický sen se rozplynul spolu se světovou krizí na začátku osmdesátých let. Externí dluh se ztrojnásobil, ceny zemědělských produktů padaly a země zchudla. Jednotlivá etnika se rozhádala a prezidentský nástupce Henri Konan Bédié zavedl kontroverzní princip, podle něhož může být občanem a veřejným činitelem Pobřeží slonoviny jen člověk, jehož oba rodiče byli původem Ivorijci. Následoval vojenský puč v roce 1999, volby v roce 2000 a občanská válka v roce 2002. Z voleb totiž byli na základě výše zmíněného principu vyloučeni mnozí zástupci severu včetně Alassana Ouattary. Dodnes nevyřešený rozbroj mezi severem a jihem byl na světě.

K čemu takové volby

Selhání povolebních kontrolních mechanismů vyvolává obecnou rezignaci a otázku proč vlastně organizovat drahé volby, když si mocipáni nakonec stejně výsledek přizpůsobí. Obyvatelé jsou unavení, pamatují si, jaká byla válka, a ulice Abidžanu během čekání na výsledky zely prázdnotou. Všichni se bojí, co bude.
Přes zmíněné problémy však většina mezinárodních pozorovatelských misí označila volby v Pobřeží slonoviny za převážně férové a odpovídající mezinárodním standardům. Oba kandidáti se sice dnes navzájem obviňují, že právě příznivci toho druhého bránili lidem volit, kradli urny s vhozenými lístky, případně demolovali celé volební místnosti. Dav na západě země prý dokonce ubil pět vojáků. Potvrdit tyto zvěsti ovšem nelze.
I přesto je však završení volebního procesu v Pobřeží slonoviny historickým momentem. Volební účast překročila v obou kolech 80 % a z pohledu Ivorijců byly veškeré logistické a institucionální problémy dostatečně vyváženy – vždyť šanci svobodně volit neměli posledních deset let.
Povolební kompromis je však dosud na hony vzdálený. Ani jeden z kandidátů neustoupí, vždyť dosavadní prezident Laurent Gbagbo vládne již pět let bez jasného mandátu a tento stav mu nebude vadit ani nadále. Někteří pozorovatelé tak očekávají pokračování krize: bývalí rebelové si udrží kontrolu nad severem, budou nadále vydělávat na pašování a překupnictví, zatímco Gbagbo si udrží kontrolu nad jihem, kde se produkuje většina kakaa a palmového oleje. Jen Ouattara zůstane někde na půl cesty. Vždy odmítal jakoukoli spojitost s rebely a vládní struktury již třetí volby úspěšně odmítají jakoukoli spojitost s ním. Politický pat zůstává bez řešení a na veškerých nepokojích vydělávají spíše obchodníci s kakaem, jehož cena v pondělí 5. prosince dosáhla šestitýdenního maxima.