Ústav pro studium totalitních režimů by se stal lustrační institucí, kdyby se řídil kritiky
V reakci na článek Jana Schneidera Brigádní referent Žáček (EURO 51–52/2009) budu polemizovat s kritikou Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) i sebe. Pro vysvětlení poněkud zmateného a v některých ohledech vysoce neinformovaného článku je však také vhodné analyzovat některé jeho motivy.
Zpravodajský slovník
Zřízením Ústavu pro studium totalitních režimů i Archivu bezpečnostních složek (ABS) byl konečně překročen legislativní i faktický rámec v oblasti poznávání a překonávání totalitní minulosti nastavený počátkem devadesátých let. Limity tohoto složitého procesu, zejména pak přístup k archivním dokumentům z provenience bezpečnostního aparátu komunistického režimu, tehdy určovaly mocenské složky – především ministerstvo vnitra (MV) a zpravodajské služby. Svazková i nesvazková agenda Státní bezpečnosti (StB) byla nadále utajována a skrývána i před orgány činnými v trestním řízení včetně Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. A navíc využívána k různým „zpravodajským“ manipulacím a hrátkám s přesahem do politické i osobnostní sféry.
K dokumentům StB se od počátku roku 1990 kromě ústavních a politických špiček či vybraných úředních míst dostávali pouze kamarádi či známí „nových struktur“ z MV i zpravodajské komunity. Pokud někde po listopadu 1989 existovalo jakési lustrační kněžstvo či novodobí inkvizitoři bojující s temnými silami, pak je třeba pátrat v naší bezprostřední polistopadové minulosti. Tehdy se s dokumenty nakládalo bez jakékoli zákonné opory. To je také důvod – v tom jediném se Schneiderem souhlasím – proč nelze některé dokumenty nalézt!
Z titulu své funkce se na využívání státobezpečnostních dokumentů v rámci zpravodajské služby podílel i Jan Schneider. Není proto divu, že se mu současný stav, za něhož se k této matérii dostanou v podstatě bez omezení a transparentně badatelé z České republiky i ze zahraničí včetně zaměstnanců ÚSTR, nezamlouvá.
Již ze Schneiderova prvního článku Svazky a svazáci (EURO 17/2007) je zřejmý jeho vztah k ústavům fungujícím dnes téměř ve všech postkomunistických zemích. Vycházel přitom z aktuálního stanoviska nejmenované zpravodajské instituce. To – parafrázuji – vyvolávalo a vyvolává mnoho podezření. Může být, že pracuje v její prospěch?
Činnost ústavu a archivu
Schneider ve svém zaujetí vynechal výkaz úctyhodné, téměř dvouleté činnosti ÚSTR i ABS, neboť zásadně vyvrací jeho tvrzení o „Institutě imeni Orvela“. Pokud by znal odbornou produkci ústavu, obtížně by hledal důkazy pro tvrzení, že ÚSTR pracuje na politickou zakázku, respektive že vychází pouze a výhradně z dokumentů StB.
Schneider zjevně pořádně nečetl ani zákon č. 181/2007 Sb. – nemluvě o nálezu Ústavního soudu – dle něhož ÚSTR i ABS vznikly. Jinak by například znal zákonné vymezení, tedy zaměření ÚSTR na dobu nesvobody (1938 až 1945) a období komunistické totalitní moci (1948 až 1989) včetně příprav komunistické strany k převzetí moci. Pokud by ÚSTR překročil své kompetence (a nakonec i ABS) přes rok 1990, byl by to začátek jeho konce. Ač se to Schneiderovi nemusí líbit, odborníci z ústavu nemohou studovat polistopadovou roli Socialistického svazu mládeže (SSM) v majetkové transformaci z komunistického do postkomunistického režimu.
Pokud by si aspoň prohlédl ústavní webové stránky, dozvěděl by se, že ÚSTR zveřejnil přehledný seznam a organizační strukturu komunistické rozvědky k 17. listopadu 1989. Před půl rokem byla publikována sestava centrály komunistické kontrarozvědky a rok předtím pražské krajské správy (k srpnu 1968). Zajímavé je, že pozornost vzbudila pouze hlavní správa rozvědky. Proč asi? Až následně se pak v médiích ukázalo, že někteří z těchto příslušníků mají čisté lustrační osvědčení? Co na to zpravodajec Schneider? Bude je také krýt?
V souladu se zákonným pověřením
Není pravda, že by ÚSTR zveřejnil „šmahem“ označené spolupracovníky. To pouze ABS zpřístupnil na webu ve formě archivních pomůcek registrační a archivní protokoly StB, v nichž byly evidovány zájmové osoby politické policie. Přehnané je pochopitelně také tvrzení o medializaci „podle politických potřeb doby“. V současnosti má každý badatel (i novináři) zaručen svobodný přístup k archiváliím.
Je také nutné doplnit, že ABS postupuje v souladu se zákonným pověřením, Schneiderem hájený Stanislav Penc však nikoli. Po ústavu je požadováno ptát se každého na jeho minulost – zda spolupracoval s StB, či nikoli. Pencova evidence neznámého původu se stovkami tisíc záznamů o žijících osobách však může být publikována bez jejich souhlasu. Tuto „dehonestaci“ musejí řešit archiváři. A trpělivě všem – i bývalým disidentům – vysvětlovat, že nejde o nový seznam agentů StB. Jak se ochránci polistopadové zpravodajské komunity líbí, že Penc uveřejnil také více než jedenáct tisíc záznamů polistopadových československých zpravodajských služeb?
Nejsme tajná služba
Schneider dle vzoru zpravodajských služeb po ústavu žádá, aby dohledával činnost konkrétní osoby v současné době. Nechápe, že oprávnění řešit problémy posttotalitní demokracie není z principu svěřeno ústavu primárně zaměřeného na studium komunismu a nacismu. Od bývalého zaměstnance ústavu Petra Blažka například převzal kritiku, že materiály o Joskovi Skalníkovi měly být v úplnosti soustředěny do jakési složky ještě před publikací knihy ústavu Občanské fórum, den první. S ohledem na dostupné otevřené zdroje to nebylo nutné. Pokud bychom postupovali dle kritiků, stali bychom se opravdu onou všemocnou lustrační institucí. Tou však nikdy být nechceme.
Na základě uvedeného tvrdím, že Schneider napadá ÚSTR z extrémních pozic. Kromě obhajoby argumentů některých zpravodajských služeb není úplně snadné analyzovat motivy jeho kritických výpadů. Roli mohl například hrát i fakt, že byl v širším výběru Strany zelených pro kandidaturu do rady ústavu, neobstál však v souboji s Petruškou Šustrovou.
Svazácká obsese
Již v průběhu parlamentní diskuse během projednávání zákona o vzniku ÚSTR mě jeden z poslanců označil za nomenklaturního svazáka. Již tehdy, pro někoho možná překvapivě, komunisté navrhli „rozšířit“ spolehlivost a bezúhonnost nad rámec takzvaného lustračního zákona – kromě jiného o členství v SSM. Ani odkaz na zákon o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti nemůže skrýt Schneiderův požadavek „lustrace“ nad rámec zákona. Přesto mě označil jeho kolega – disident a dnes komentátor Práva Petr Uhl – poněkud překvapivě za vrchního „lustrátora“. Zároveň dodávám, že mě již jen tak něco nepřekvapí. Ani účelové spekulace o vojenské rozvědce, kandidatuře v komunistické straně či spolupráci s StB. K manipulativnímu vytržení a zneužití citátů z knihy rozhovorů Milana Otáhala a Miroslava Vaňka Sto studentských revolucí lze jen poznamenat, že je zřejmé, proč musel Schneider opustit post zpravodajského analytika.
Absurdnost Schneiderových tvrzení je navíc zřejmá zejména v kontextu současné diskuse o absolventech sovětské diplomatické školy MGIMO anebo o důstojníkovi StB Vladimíru Palečkovi, jeho bývalém kolegovi v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, který dosud slouží v Bezpečnostní informační službě.
Na závěr si dovolím prohlásit, že mi bylo historickou ctí patřit v roce 1989 jak mezi nejradikálnější studenty na Fakultě žurnalistky Univerzity Karlovy, tak v rámci Studentského tiskového a informačního střediska zřízeného Městskou vysokoškolskou radou SSM. Ujišťuji, že to nebylo žádné svazácké doupě.
Reakce
Na článek spolupracovníka týdeníku EURO Jana Schneidera Brigádní referent Žáček (EURO 51–52/2009) zareagoval ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček.
Dokumenty
K dokumentům StB se od počátku roku 1990 kromě ústavních a politických špiček či vybraných úředních míst dostávali pouze kamarádi či známí „nových struktur“ z ministerstva vnitra i zpravodajské komunity.
Tehdy se s dokumenty nakládalo bez jakékoli zákonné opory.
To je také důvod, proč nelze některé dokumenty nalézt.
Dehonestace
Archiv bezpečnostních složek postupuje v souladu se zákonným pověřením.
Janem Schneiderem hájený Stanislav Penc však nikoli.
Po Ústavu pro studium totalitních režimů je požadováno ptát se každého na jeho minulost – zda spolupracoval se Státní bezpečností, či nikoli.
Pencova evidence neznámého původu se stovkami tisíc záznamů o žijících osobách však může být publikována bez jejich souhlasu.
Tuto „dehonestaci“ musejí řešit archiváři.
