Ekonomičtí analytici týdeníků mají těžké časy. Nedávno napsal jeden z nich, ekonom Miroslav Zámečník, v čem to vězí. Je obtížné jednoduše vysvětlit problém, který je informačně přehlcen zprávami z bojiště, návrhy a politickými iniciativami, často vzájemně protichůdnými.
Foto: Profimedia.cz
Iniciativ doopravdy protichůdných je pomálu. Ani nevadí, že summit Evropské unie koncem minulého týdne přinesl své plody až po uzávěrce tohoto čísla. Jednoznačné nasměrování Evropy totiž určila už předchozí dohoda o záchraně eurozóny mezi prezidentem Sarkozym a kancléřkou Merkelovou. A agentura Standard & Poor’s vzápětí podala zprávu o reálné situaci, zprávu z bojiště a z předem ztracené bitvy. To když ohlásila, že do tří měsíců sníží rating řady evropských zemí se známkou AAA. Včetně Francie a Německa.
Jako u Sedanu
Tedy nepomohlo, že tandem Merkelová–Sarkozy dohodl automatické sankce vůči všem zemím, které nedodržují závazky při snižování deficitů. Nepomohlo, že se nově na rozhodování v této sféře zavede „kvalifikovaná většina“ 85 procent HDP Evropské unie, kteroužto kvótu dají Němci, Francouzi a jejich evropská klientela hravě dohromady. Nepomohlo, že se při řešení dluhové krize bude prakticky rozhodovat v Paříži a Berlíně, potažmo pouze v Berlíně. A že Evropa má konečně jeden telefon, po kterém kdysi tak toužil Henry Kissinger. Bude vyzvánět už jen na německém kancléřství.
Nepomohlo, že se Merkozy, jak se posměšně říká německo-francouzskému „duovirátu“, tolik snažil. Vždyť rozhodl i o vložení „zlatého pravidla“ vyrovnaných rozpočtů do ústav jednotlivých zemí a o tom, že dozorování tohoto zvěrstva se ujme Evropský soudní dvůr. Ten sice nebude přímo rušit jednotlivým státům již odhlasované rozpočty, jak požadovala neúprosná kancléřka, stane se však v oblasti rozpočtů čili v samém jádru politických střetů každé pluralitní demokracie faktickým garantem významné části ústavního práva. Po tolika řečech o přímé demokracii sune se Evropa k přímé soudcokracii.
Sotva se lze divit vzedmuté vlně „francouzské germanofobie“, jejíž nositelé minulý týden dokonce připomínali Mnichov 1938 a osud Československa sraženého na kolena. V historických analogiích došli frankofonní antigermáni až k vítězství kancléře Bismarcka nad Napoleonem III. u Sedanu v roce 1870. Je jen otázkou času, kdy začnou vyhrožovat Pařížskou komunou, která vypukla o rok později.
Lidové moštárny
To by tak divoká prognóza být nemusela. Vždyť nalévání miliard bankám bude pokračovat, jen možná s větší oklikou přes MMF. A znovu a znovu bude zástup „suverénních lidů“ vymačkáván jako padavčata v moštárnách „zodpovědné úsporné politiky“, aby se fůry natištěných peněz podložily reálnou hodnotou aspoň dodatečně.
Nikde nebude žádné smilování. Evropská centrální banka zůstává „nezávislá“, takže nemůže hrát roli věřitele poslední instance, jakou podobná banka hraje v každé normální federaci. A kdyby ji náhodou hrát chtěla, nedojde daleko: Její sídlo ve Frankfurtu je naproti Bundesbance, pár kroků přes ulici. A její šéf Mario Draghi je sice Ital, ale v žulové liberální víře prý „němečtější než Němec“. Padla myšlenka celoevropského ručení za problémové státy, na společné eurobondy můžeme zapomenout. Každý musí šetřit, prohlubovat hrozbu recese i recesi samotnou. Ale jinak ať si jde po svých a sám.
Přihrává se tím vším na smeč „suverenistům“. Ale nejhorší je, že tato Evropa s německým předvojem vychází z vadné ekonomické teorie i praxe.
Omyl a jed
Je zajímavé, že otázka, zda vůbec je „německá“ ekonomická strategie závadná, nebo nikoli, se už v globální debatě ani nepokládá. Do popředí se dere otázka jiná, naléhavější, kladená čím dál častěji a v různých variantách: Proč vlastně eurolídři v chrtích závodech o co nejúspornější rozpočtovou politiku s takovou pílí a pracovitostí usilují o krizi v Evropě? Proč v boji proti mýtické hyperinflaci přibližují reálnou hyperrecesi? Proč ECB nakupuje státní dluhopisy na sekundárním trhu, a ne přímo? Proč nemůže Evropa vydávat společné obligace a vypálit tak spekulantům rybník?
Ptá se tak mnoho ekonomů ve světě. Nejenom Joseph Stiglitz či Kenneth Rogoff, ale třeba i Jeffrey Sachs, kdysi veleznámý privatizátor veškerenstva od Bolívie po Rusko. Úpěnlivě se ptá ředitel francouzské Observatoře ekonomických podmínek (OFCE) Jean-Paul Fitoussi, proč Evropu její vlastní vůdci svinským krokem ženou „do bezprecedentní krize“, ba přímo do „tragédie a katastrofy“.
Odpovědi na to zaznívají různé. Komentátor Financial Times Martin Wolf, kdysi vášnivý stoupenec globalizace, neoliberalismu a ekonomické flexibility, našel tu nejprostší: „Prostě nic nechápou,“ napsal. Nobelista Paul Krugman mnohem konkrétněji uvedl, že jsme svědky likvidace eura fiskální restrikcí, jejíž příčinou je chybná diagnóza. V tom se shoduje s Fitoussim, který lapidárně shrnul: „Špatná diagnóza, špatný lék.“ Špatná diagnóza je ovšem fatální omyl, jenž léky mění v prudký jed.
Scientologie
Příklad tohoto travičství je po ruce: Angela Merkelová se 2. prosince – v projevu k poslancům Bundestagu – zaradovala, jak pevné základy má probíhající celoevropský maraton úsporných opatření. Všichni se teď prý v Evropě shodují, co je příčinou nynější krize: vysoká úroveň veřejných dluhů a s tím spjaté manko důvěry.
Tohle je určitě špatný recept, totálně špatná diagnóza. Irsko přece bylo zachraňováno hned poté, co se stalo maastrichtským premiantem – v roce 2006 hospodařilo s rozpočtovým přebytkem 2,9 procenta a veřejným dluhem, který nepřekročil ani 24 procent. A podobně si vedlo Španělsko (2,4 a 36 procent).
O zradu maastrichtských kritérií tu prostě nemůže jít, jestliže Irsko s Řeckem si byly jednu chvíli rovny v problémech, ale ne ve veřejném dluhu. Jde tu o působení spekulativních finančních toků, které se dle svého uvážení přelévají, kam je jim zrovna libo. Jde tu o unijní legislativu, která spekulantům zobe z ruky od samého začátku, od Maastrichtu po Lisabonskou smlouvu. Jde tu o samotné základy evropské konstrukce, která nedovolí udělat to, co od roku 1991 funguje v Chile: Účinně zdanit krátkodobý, takzvaný „horký“ kapitál. Chytit spekulanty pod krkem.
Proč to evropská reprezentace neučiní? Někteří tvrdí, že prostě spekulantům schválně posluhuje. Existuje však i podezření, že jsou eurolídři obětmi zvláštní odrůdy náboženského fanatismu, jakési ekonomické scientologie. Komu jednou jeho bližní zmizel v nějaké sektě a odevzdal jí veškerý majetek, ten dobře ví, že druhá možnost – bitva dopředu prohraná – je horší.
