Střední stav
Když se kdosi pokusil otevřít otázku postoje k problémům středního stavu na programové konferenci ODS, rozumbrada Petr Nečas se pustil do filipiky proti koncepci třídního boje. Tak intelektuálně hluboko již klesla ODS. Možná právě nepochopení smyslu existence střední třídy a její úlohy může být jednou z příčin současného neudržitelného stavu sociálního systému.
Právě střední třída, kterou je třeba nahmatávat nikoliv v pomyslném středu, ale spíš směrem nahoru po příjmové stupnici (pásmo chudších je u nás širší než v rozvinutých zemích), v rozhodující míře táhne vysokou solidárnost sociálního systému. Na rozdíl od dělnické třídy, o níž hovořil na stranické konferenci nic nechápající Nečas, je střední třída největší sociální skupinou vyspělých demokracií. Její existence je založena na tržních a demokratických principech, a proto je základní oporou systému. Společnost s dominující střední třídou klade důraz na duševní práci místo fyzické, společensky preferuje inteligenci a manažery, staví spotřebitele nad výrobce. To je podstatný rozdíl mezi třídní společností, kde někdo je horník a nikdo nemůže být víc v marxistickém pojetí a středostavovskou společností budovanou ve všech vyspělých zemích planety.
A právě střední třída (drobní podnikatelé, učitelé, lékaři, úředníci, manažeři střední úrovně), zejména ve své podnikatelské části hlavní volební opora pravice, se může cítit polistopadovým vývojem podvedena.
Snad jen část podnikatelů a živnostníků, jak dokládají průzkumy, zaznamenala materiální zvýšení životní úrovně (méně úspěšná část naopak vzpomíná na socialistické melouchy). Za své však vzaly řeči o podpoře drobného a středního podnikání. Na razantní daňové prázdniny nedošlo, místo středostavovské skupiny obyvatel se výkonná moc stále více upínala na velké výrobní podniky a banky, jimž se dostávalo pomoci, která byla z větší části prohospodařena.
Bankám byla svěřena úloha finančního, ale i vlastnického a manažerského motoru transformace, což se promítlo i v životní úrovni jejich zaměstnanců. Příjmy bankovních úředníků se v devadesátých letech patrně nejvíc urvaly produktivitě práce a dnes jde o jedinou středostavovskou skupinu, která může z hlediska materiálního postavení transformaci spontánně dobře hodnotit. Na opačném konci stojí učitelé, jejichž příjmové postavení a profesní prestiž je ještě horší než za socialismu.
Střední stav neposiluje příliš ani rozvoj podnikání. Podle údajů ze studie docenta Večerníka bylo podnikání jediným zdrojem příjmu v roce 1992 jen jedenácti procent majitelů živnostenského listu a v roce 1998 to bylo jen o čtyři procentní body více. Tedy žádná exploze. Většina samostatné práce je, jak dokazují statistiky, stále kryta závislým zaměstnáním.
Jak ukazuje graf, v letech 1988 až 1996 došlo k reálnému růstu příjmů domácností jen v nejvyšší a nejnižší příjmové skupině (tam se snižuje podíl důchodců, zato přibývá rodin s dětmi, což také není dvakrát pozitivní vývoj). V přepočtu na jednotlivce si pak reálně polepšila jen nejvyšší, relativně malá příjmová skupina. Docent Večerník v této souvislosti upozorňuje, že kategorie nad průměrem ztratily víc kupní síly než kategorie pod průměrem. „S výjimkou těch nejúspěšnějších se tedy relativní pozice středostavovských domácností zhoršila. Čerstvější data bohužel nejsou k dispozici. Je však zřejmé, že v roce 1997 se ve všech kategoriích příjmová ztráta snížila, avšak tento pokrok byl loni z větší části vymazán.
