Podtitul: Úsporná fiskální opatření musejí dostat přednost před podporou růstu
Zatímco vyspělé ekonomiky se pomalu vzpamatovávají z recese, ekonomové se přou, zda fiskální konsolidace neohrozí dosud křehké oživení. Keynesiánsky ladění teoretici volají po další stimulaci ekonomik. Fakticky však o nastavení hospodářské politiky nerozhoduje míra víry v keynesiánské recepty, nýbrž síla tlaku finančních trhů – tedy rizikové prémie, které trhy od vlád požadují při financování jejich dluhů. Spojené státy americké váhají s šetřením, protože spoléhají na přetrvávající důvěru v dolar. Evropské země musejí být daleko opatrnější. Nízkým nákladům financování dluhu se dosud těší například Německo nebo Británie. Naproti tomu takzvané jižní křídlo eurozóny si pod vlivem řecké krize naplno uvědomilo dopady ztráty důvěry finančních trhů. Eurozóna jako celek byla nucena vyhlásit nástup k fiskální konsolidaci, aby zmírnila skepsi ohledně svého dalšího fungování.
Maskované dluhopisy
Důvěru trhů měly obnovit oba záchranné balíčky, jak je „vydupala ze země“ Francie proti odporu Německa a za víceméně tichého přihlížení menších hráčů. Prvý balíček určený na záchranu Řecka před státním bankrotem má platnost tři roky. Druhý záchranný balíček je trvalým preventivním opatřením pro případ dluhové krize v dalších zemích. Byl nalezen složitý, vágně pojmenovaný mechanismus, aby bylo možno obejít maastrichtskou smlouvu a přimět méně zadlužené země zaručit se za dluhy těch ostatních. Rozmělnit riziko, uchlácholit finanční trhy a dosáhnout na levnější peníze pro záchranu nedisciplinovaných členů z dluhové pasti. De facto jde o vydávání společných eurodluhopisů, ovšem sofistikovaně zamaskované pod názvem „evropská facilita finanční stability“. Balíčky finančně podpořil Mezinárodní měnový fond, roli hraje i Evropská investiční banka. Evropská centrální banka se do záchranných programů zapojila tím, že začala poprvé v historii nakupovat vládní dluhopisy, včetně těch s nízkým ratingem. Celkový objem záchranných záruk, programů a nákupů již podle některých odhadů přesáhl 900 miliard eur – skoro tolik, kolik v součtu činí vládní dluhy nejvíce ohrožených zemí.
Ignorované riziko
Je veřejným tajemstvím, že zájem Francie na záchranných balíčcích zřejmě nebyl zcela altruistický. Právě francouzské banky totiž jednak vlastní několik řeckých bank, jednak držely největší objemy vládních dluhopisů zemí jižního křídla, kterým hrozil rychlý pokles na ceně. Velké odpisy jejich hodnot by ohrozily stabilitu francouzských bank. Německo bylo v tomto směru ohroženo méně, přesto nakonec nese největší díl záruk tvořících oba záchranné balíčky. Slovensko si vysloužilo titul černé ovce eurozóny, když odmítlo účast na balíčku pro bohatší Řecko.
Důvěra finančních trhů měla být dále posílena zveřejněním výsledků zátěžových testů velkých evropských bank, které dopadly nad očekávání příznivě. Trhům však netrvalo dlouho, než se v situaci zorientovaly. Testy totiž ignorovaly riziko znehodnocení vládních dluhopisů jižní části eurozóny v portfoliích evropských bank. Stačilo, aby banky prohlásily, že je hodlají držet až do splatnosti, takže změny tržních cen v mezidobí je neohrožují. Takový postup však neodstraňuje riziko plynoucí z možných vládních bankrotů, tedy riziko, které finanční trhy – přes záchranné balíčky – znovu vyhodnocují jako reálné. U Řecka by mohlo nastat po uplynutí „záchranných“ tří let, nereálné není ani u Portugalska a Irska. Trhy neuspokojil fakt, že balíčky tato rizika rozkládají na všechny členy.
Růst počká
Rizikové prémie, požadované při umisťování dluhopisů jižních zemí eurozóny na trh, znovu rostou. Trhy nutí eurozónu, aby se snažila dát své veřejné finance do pořádku. Úsporná fiskální opatření proto musejí dostat přednost před podporou růstu. V krátkém období se tím oživení může zpomalit. Ve středním a delším horizontu však pořádek ve veřejných financích podporuje důvěru soukromých investorů, omezuje obavy z vládních bankrotů či z vysoké inflace, a tím je růst naopak podpořen. Bez obnovy důvěry soukromých subjektů vládní stimulace stejně příliš nefunguje.
V tomto čase nejistoty, přetrvávající v našem bezprostředním sousedství, je také pro českou ekonomiku naprostým imperativem nástup k důvěryhodné konsolidaci veřejných rozpočtů. V delším horizontu nikam nedojdeme bez reforem daňového, sociálního, zdravotního a důchodového systému. Nebude to lehká cesta v situaci, kdy nejméně každý druhý občan této země je zvyklý pobírat nějakou úlevu či dávku od státu. Další zadlužování je však nutno zastavit, chceme-li být schopni existující dluh financovat za únosných podmínek.
Graf:
V plusu jen Norové a Korejci
Deficit veřejných rozpočtů vybraných zemí OECD za rok 2010 v procentech HDP
Velká Británie; -13,3
Irsko; -12,2
USA; -10,7
Řecko; -9,8
Francie; -8,6
Španělsko; -8,5
Polsko; -7,8
Portugalsko; -7,6
Slovensko; -6,3
ČR; -5,6
Itálie; -5,4
Německo; -5,3
Maďarsko; -4,1
Švýcarsko; -1,3
Jižní Korea; 0,4
Norsko; 9,9
Pramen: prognóza OECD
