Přijít do obchodu a šustit před pokladnou bankovkami nám připadá už naprosto samozřejmé. Ještě poměrně nedávno však naši předci utráceli výhradně mince. A ještě dříve jen měnili zboží podobné hodnoty. Jak se nám tedy dostaly do peněženek bankovky?
Určitě není překvapením, že lidstvo obchodovalo už v hluboké minulosti. Obchodování mělo nejprve podobu výměny zboží podobné hodnoty, záhy ale vznikla potřeba najít univerzální platební prostředek. Slované tak měli své plátno, Číňané ulity kauri, Babylóňané obilí, Etiopané solné tyče. Ve svatebních smlouvách ze staré Číny se údajně jako platidlo uváděly dokonce železné motyky. Asi 4 500 let staré jsou pak záznamy z Mezopotámie, které poprvé dokládají platbu drahým kovem, konkrétně váženým stříbrem. Tam někde asi začala cesta mincí.
Nejdřív byly stvrzenky a úpisy Na první papírová platidla si ale lidé museli ještě počkat. Prapůvodní bankovky se objevily v sedmém století ve staré Číně. Číňané zjistili, jak nepraktické je nosit s sebou těžké kovové mince, a tak je raději nechávali u obchodníků. Ti jim vždycky při převzetí vystavili stvrzenky, které pak sloužily při obchodování. Jako všeobecná měna začaly papírové peníze platit v 10. století. Existenci bankovek v Japonsku a Persii pak dokládají také zápisky cestovatele Marka Pola z konce 13. století. V Evropě byl příběh bankovek trochu zamotanější, i když důvod vzniku je vlastně stejný: středověcí evropští obchodníci odmítali nosit těžké pytlíky s mincemi, a proto zavedli takzvané úvěrové úpisy. Inspirací jim zřejmě byly bezhotovostní transakce rytířů templářského řádu, kteří podobné směnky využívali namísto přesunu vlastních peněz. Teprve v 17. století začaly dokumenty nahrazující finanční hotovost vydávat také evropské banky. A právě od té doby můžeme konečně mluvit o opravdových bankovkách. Za první bankovky jsou pak považovány ty, které začala v roce 1661 za krále Karla XI. vydávat ve Švédsku Stockholmská banka kvůli nedostatku stříbrných mincí. Bankovky se pak rychle rozšířily i do dalších zemí. Nekryté bankovky
| CO JSTE MOŽNÁ NEVĚDĚLI |
| Do roku 1892 se u nás používal jako měna zlatý. Po něm následující koruna vycházela ze zlatého v poměru 1 zlatý = 2 koruny. Proto se i dnes říká desetikoruně „pětka“. Dnešní dvousetkorunová bankovka je první a jedinou bankovkou této hodnoty v česko-slovenských dějinách. Byly to zároveň první bankovky samostatné české měny. A po dlouhé době první oběživo bez socialistických symbolů. Výrobní cena bankovek se pohybuje od 1,30 koruny (za padesátikorunu) do 2,30 koruny (za pětitisícikorunu). |
Země ve středu Evropy, tedy i země české, však na seznamu chyběly déle než sto let. První papírové peníze se tu objevily až roku 1762. Vydala je Vídeňská banka a Marie Terezie se jimi snažila snížit státní dluh. U nás se jim říkalo bankocetle nebo bankocedule (z Wiener Stadt Banco Zettel).
Zajímavé je, že v tehdejších dobách musely být bankovky kryté, nejčastěji zlatem. Jejich hodnota se tak odvozovala od množství zlata, jejž reprezentovala. Tento systém se změnil po Velké hospodářské krizi na konci dvacátých let minulého století, a my tak už neplatíme krytými penězi.
**Raději sokola než korunu
Vraťme se ale ještě do historie českých zemí a vysvětleme si vznik prvních skutečných československých papírových korun. I když: opravdu skutečných? První československé bankovky vlastně byly rakousko-uherské, jen je po vzniku Československa nechaly úřady okolkovat. Nástupnické státy habsburské říše se totiž nedohodly na společné měně a okamžitá výměna starých peněz za nové nebyla možná. Proto muselo stačit okolkování. Československo bylo přesto první zemí bývalého Rakouska-Uherska, která zavedla vlastní měnu. Ponechala jí původní rakousko-uherský název koruna navzdory tomu, že někteří puristé volali po změně a chtěli například frank či sokol. Ale zkuste si představit, že byste dnes za nákup platili sokoly.
