Jenom pár minut stačí k tomu, abychom se dozvěděli, co se kolem nás děje. Některé události můžeme sledovat v reálném čase „online“. Není to problém, žijeme přece ve věku dostupných a především rychlých informací, které nám pravidelně přinášejí média. K dnešnímu informačnímu komfortu ale vedla dlouhá cesta.
Autor: Wikimedia.org
Ještě poměrně nedávno bychom na zprávy z demonstrace čekali třeba i několik dní. A kdo ví, možná bychom se o demonstraci třeba ani nedozvěděli… Když pomineme politické důvody a zásahy cenzury, zůstává jiná možná příčina: technologie. Historie masmédií je sice docela krátká, o to ale dynamičtější. A na jejím počátku byly noviny.
První „noviny“ Informace lidé potřebovali vždycky, proto již první civilizace vymýšlely způsob, jak je co nejsnadněji a nejrychleji získávat. Šíření pomocí psaného slova se přímo nabízelo, proto se už v 1. století před naším letopočtem v Římě objevila Acta Senatus, pravidelně zveřejňovaná usnesení senátu. V roce 59 před Kristem vznikla Acta diurna, sádrové desky před Capitolem, které obsahovaly nejdůležitější zprávy z jednání senátu, zprávy o cestách politiků, novinky z císařského dvora či soukromá rodinná oznámení. Více se dnešním novinám blížilo čínské periodikum Kaiyuan Za Bao. Každý den v letech 713 až 734 sbírali předchůdci dnešních editorů politické a domácí novinky především od císařských úředníků a vytvářeli z nich rukopisný list z hedvábí, který odesílali do čínských provincií. V Číně dokonce vznikly i první soukromé „noviny“; stalo se tak roku 1582 v Pekingu. Třebaže se v Evropě po pádu Římské říše kulturní vývoj podstatně zbrzdil, o informace byl stále velký zájem. Nejčastějším způsobem jejich získání byla korespondence prostřednictvím poslů. Tuto službu využívali především státníci, politici, obchodníci a zástupci církve. Jednotlivé subjekty si dokonce budovaly síť placených korespondentů, takzvaných novelantů, kteří udržovali styky s diplomaty, sekretáři ministerstev, královskými a knížecími posly nebo obchodníky. Informace se tak stala zbožím. Zásadní zlom v prostředkování informací představoval vynález knihtisku v roce 1444 a jeho rozšíření o pár desítek let později. Na konci 15. a na začátku 16. století se poprvé objevují tiskoviny, jež obsahují náznaky žurnalistické činnosti. Šlo v podstatě o letáky, které nepravidelně vydávali sami tiskaři, aby si přivydělali. Tato avíza obsahovala většinou zprávy o válečných taženích, přírodních úkazech, neštěstích, popravách a podobně. Letáky vycházely v nákladu 150 až 1 500 výtisků a byly velmi oblíbené. A také výnosné, o čemž svědčí skutečnost, že v průběhu 16. století vyšlo na 20 tisíc takových titulů. Jednou ze čtenářsky atraktivních zpráv byla tehdy například ta, jež popisovala údajné utrpení Němců v Transylvánii pod vládou Vlada III. Draculy. Pod státní taktovkou
Počátkem 17. století se začalo vydávání zpravodajsky orientovaných tiskovin systematizovat a listy vycházely více či méně pravidelně. V roce 1605 poprvé vydal svůj pravidelný list Relation: Aller Fürnemmen und gedenckwürdigen Historien štrasburský kupec Johann Carolus.
Ve stejném roce se v Antverpách objevil „nepravidelník“ Nieuwe Tydinghen, který později přešel na měsíční, v roce 1620 pak na týdenní, a dále dokonce třídenní periodicitu.
Vlády a vrcholní představitelé evropských států si brzy uvědomili propagandistickou sílu, kterou nově vznikající tiskoviny mohou mít. Proto se objevila cenzura a začaly vznikat plátky, jejichž obsah určoval stát. Ve Francii to byly La Gazette s osmidenní periodicitou, v Anglii The London Gazette. Ty dokonce vycházejí jako oficiální žurnál královského dvora dodnes.
Cenzura ale nebyla jediným problémem té doby. Velké potíže měl například americký The Boston News-Letter vydávaný poštmistrem Johnem Campbellem. Ten byl sice vzhledem k anglické koloniální vládě loajální a politicky korektní, nemohl ale vtěsnat všechny zprávy na čtyři strany svého týdeníku. Rozhodl se tedy zprávy, už tak zpožděné cestou přes oceán, odkládat a jeho zpravodajství postupně nabralo téměř roční zpoždění. Oba zmíněné problémy se ale podařilo částečně řešit. Cenzura byla postupně rušena a aktuálnosti zpráv pomohl vynález telegrafu v roce 1844.
Zrození bulváru
Právě 19. století udělalo z novin masovou záležitost. 3. září roku 1833 totiž poprvé vyšel list New York Sun, spojený především s třiadvacetiletým Benjaminem Henrym Dayem. Zatímco tehdy stály noviny zhruba šest centů, on ty své prodával za jediné penny. New York Sun nabízel jednoduchý a zábavný obsah, navíc se nebál překrucovat pravdu v zájmu senzace. Tak nějak se zrodil bulvár. V roce 1840 Day prodal svůj plátek za 40 tisíc dolarů.
V jeho stopách se záhy vydali další odvážlivci: New York Herald, v Anglii The Daily Telegraph, ve Francii Le Petit Journal. Tisková periodika už nebyla pouze nositelem strohé informace – nově se stávala i nositelem různých názorových proudů a hybatelem veřejného mínění. Že o ně byl zájem, si můžeme ukázat na příkladu britských The Times (vznikly 1785): zatímco v roce 1788 vznikalo průměrně pět tisíc výtisků, ve 30. letech 19. století už denní náklad činil 38 tisíc.
S rozmachem a šířením novin souvisel také stále větší hlad po rychlých a ověřených informacích. Proto začaly vznikat první tiskové agentury. V roce 1835 to byla Agence Havas v Paříži, v roce 1849 Němec Bernard Wolff založil Telegraphisches Korespondenzbüro a zpravodajská agentura Julia Reutera zahájila svou činnost v Londýně roku 1851.
Chcete reklamu? Plaťte **
Když otevřeme deníky dnes, najdeme na jejich stránkách řadu inzerátů. I ty jsou pevně spojeny s příběhem novin.
Specializované inzertní noviny se poprvé objevily už v 17. století, kdy se do ale běžných novin poprvé vetřel inzerát, přesně nevíme. Podle některých zdrojů se tak stalo už koncem 16. století. S jistotou ale o placené reklamě v tisku můžeme hovořit až ve spojení se stoletím osmnáctým. Zajímavé a překvapující jistě je, že průkopníkem placené inzerce s předem stanovenými tarify byla nabídka sňatku či jeho zprostředkování…
