Národní park Gorongosa se 20 let po ničivé válce pomalu zotavuje, říká Vasco Galante
Jak přilákat turistické návštěvníky do válkou zdevastované země? To je úkol pro Vaska Galanteho, marketingového ředitele národního parku Gorongosa. Tento mosambický park se ještě v šedesátých letech minulého století mohl pyšnit největší koncentrací divoké zvěře v Africe. Občanská válka však proměnila ráj ve spálenou zemi plnou mrtvých zvířat.
Nyní park opět nabízí turistům přes 150 kilometrů tras, vedení rekonstruovalo usedlosti a pozorovatelny Lion House a Hippo Terrace. Kromě toho tu je jezero Urema s desítkami druhů ptáků, podmanivé vodopády Murombodzi či rokle u Cheringoma Plateau. A turisté se pomalu trousí zpátky…
Většina lidí se domnívá, že pro fungující parky a rezervace je stěžejní vědecká práce – marketing je často přehlížen. Jak důležitou roli hraje ve skutečnosti? Jediné, o čem mohu mluvit, je má osobní zkušenost v Gorongose, kde PR a marketing sehrává klíčovou roli v rekonstrukci parku. PR a marketing prezentují park v médiích, zvyšují povědomí na veřejnosti a mají za úkol přilákat návštěvníky. V mnoha parcích v Africe marketingové oddělení stále chybí a může být odpovědí na otázku, proč se těmto parkům navzdory přírodnímu bohatství nedaří vzbudit zájem u veřejnosti.
V souvislosti s minulostí Gorongosy se často mluví o ráji. Proč? Kvůli počtům zvěře. V Gorongose o rozloze 1540 kilometrů čtverečních žilo kdysi více šelem než ve slavném Krugerově parku, který má rozlohu bezmála pětinásobnou! Také slonů, buvolů a zeber tam žilo mnohem více než v tanzanském Serengeti. Množství zvěře v Gorongose dokonce vysloužilo, že se o ní mluvilo jako o místě, kde Noe nechal vypustit svoji archu. V sedmdesátých letech ale přišla vleklá občanská válka, která trvala nepřetržitě od roku 1977 až do roku 1992, a přírodní ráj se v jednom okamžiku proměnil v živoucí peklo…
Jak vypadala situace v parku v době války? Gorongosa měla smůlu, že se ocitla přímo mezi znepřátelenými jednotkami, takřka uprostřed bitevního pole. Za zataženou oponou se odehrávala nepředstavitelná jatka. Bombardování zničilo veškerou infrastrukturu parku, budovy byly pobořeny, cesty zaminovány. Přírodní bohatství Gorongosy vojákům poskytovalo nejen dokonalé útočiště, dostatek vody a potravy, ale také zábavu – vojáci z kratochvíle decimovali nejen stáda antilop a zeber, ale stříleli i lvy. Poslední šelmy zahynuly hlady, protože už nebylo co lovit. Povstalci využívali například početnou sloní populaci, když prodejem slonoviny na černém trhu získávali další finance na pokrývání válečných operací.
Jsou k dispozici statistická data ztrát? Finanční ztráty na instituci národního parku byly nepředstavitelné. Ještě hůře dopadla však zvěř. První sčítání válečných ztrát proběhlo v roce 1994 a výsledky šokovaly mnoho odborníků: počty divoké zvěře klesly až o 95 procent! Lvi a hroši byli v parku vyhubeni, zmizeli gepardi, psi hyenovití, šakali, levharti. Z původních 2200 slonů zbylo 108, z 5500 pakoňů nezbyl ani jediný. Zmizelo i 3000 zeber a 3500 impal, které ulovili vojáci na maso. Stejně tragický osud potkal patnáct tisíc buvolů, kterých zbylo posledních 300 kusů. Když občanská válka oficiálně skončila v roce 1992, byl Mosambik nejchudší zemí na světě. I když přijedete dnes, můžete na některých místech v této zemi stále vidět následky konfliktu, který o život připravil více než 900 tisíc lidí. Pět milionů obyvatel bylo nuceno opustit své domovy, statisíce byly zmrzačeny.
Dnes park funguje a jeho situace se neustále zlepšuje. Jaká událost znamenala převrat v jeho moderní historii? Pokud mám být zcela upřímný, tak 30. březen 2004, kdy se o Gorongose a její zoufalé situaci dozvěděl americký miliardář, podnikatel v IT technologiích a filantrop Greg Carr. Mezi lety 2004 a 2007 investovala jeho nadace Carr Foundation do parku více než deset milionů dolarů. Carr se do Mosambiku odstěhoval a postupně začal s reintrodukcí nových zvířat. V reakci na úspěšné manažerské schopnosti Carra s ním mosambická vláda v roce 2008 podepsala smlouvu o pronájmu parku na další čtyři roky. Na tuto dobu poskytne vláda Carrově Gorongose 40 milionů dolarů, které by měl park do dvaceti let vrátit. Pomoci by nám měla ekoturistika, která by do Gorongosy mohla přilákat nové návštěvníky. Již nyní je však zřejmé, že to nebude v žádném případě jednoduché.
Dá se na spáleništi s vymýceným pralesem a vystřílenými zvířaty vystavět nějaká úspěšná marketingová strategie, jak nalákat turisty? Nejdříve jsme museli najmout tým odborníků z různých profesních činností, abychom mohli co nejdříve vytvářet reintrodukční plány. Čekala nás oprava zničených zařízení, lodgí i tábořišť, které využívali vojáci. Do projektu bylo třeba zapojit vládu a především místní komunity. Pak přišla řada na mě, aby se o našem projektu začal dozvídat okolní svět. Sice jsme tu neměli žádná zvířata, ale byli tu lidé, kteří něco zajímavého dělali. Bylo to jako budovat město na zelené louce. Byli jsme nuceni prezentovat vize, dávat sliby a naději, více jsme v rukou neměli. Moje práce byla přesvědčit veřejnost, že každý seberůžovější sen se může úsilím zapálených lidí stát skutečností.
Fenomén ekoturismu často čelí kritice kvůli tomu, že do byznysu zapojuje cizince, zatímco místní bývají ponecháni stranou. Jak jsou obyvatelé Gorongosy zapojeni do rekonstrukce parku? Nedávno jsme spustili mezinárodní tendr na získání koncesí pro touroperátory v našem parku. Potěšilo nás všechny, že mezi čtyřmi vybranými byly také dvě mosambické společnosti. Kritéria výběru byla přitom velmi přísná. Jedna z podmínek například požadovala, aby společnosti do svých projektů zapojily místní komunity. Nejde přitom zdaleka jen o pouhé vytvoření pracovních příležitostí. Po každém operátorovi se vyžaduje, aby podporoval komunity sousedící s parkem a pomáhal v nich zvyšovat životní úroveň.
Jak se změnila návštěvnost parku od jeho znovuotevření v roce 2005? Krátce po otevření parku, které šlo ruku v ruce s Gorongosa Restoration Project, sem zavítalo sotva sto lidí, většinou kempařů. V roce 2010 ale Gorongosu navštívilo přes 5500 turistů, což je oproti loňskému roku nárůst o dvacet procent. To není špatný výsledek, obzvláště přihlédneme-li k faktu, že turismus v Africe šel loni vzhůru zhruba o šest procent.
Tým filmařů z National Geographic natočil o Gorongose dokument Africa’s Lost Eden, který vyhrál hlavní cenu na mezinárodním festivalu cestopisných filmů v Berlíně (v tomto žánru obdoba Oscarů – pozn. red.). Jak moc to pro Gorongosu znamenalo? Nemohli jsme si přát lepší promotion než televizní dokument z dílny National Geographic. Snímek Africa’s Lost Eden totiž nevyhrál pouze jednu, ale dokonce několik cen. Z našeho pohledu byl požehnáním – nepředstavitelně se zasadil o zvýšení světového povědomí o Gorongose. Strmý nárůst zájmu se projevil i na našich webových stránkách, když po premiéře filmu navštívilo web NP Gorongosa za rok 2010 celkem 120 tisíc návštěvníků ze 188 zemí světa!
Existují dvě marketingové strategie, jak ekonomicky řídit park – botswanská cesta drahého a luxusního safari určeného malému počtu bohatých lidí nebo východoafrický model založený na nižších cenách, kde zisk generuje kvantita návštěvníků. Jaký způsob zvolila Gorongosa? Se vstupem nových operátorů jsme dbali o to, abychom nebyli ani jedním z těchto extrémů – Gorongosa je dostatečně velká, aby uspokojila jak ty, co touží po luxusu uprostřed africké divočiny, tak návštěvníky, jimž se cesta do Afriky splní jen jednou za život.
S počtem příchozích turistů souvisí i to, jak se vám daří reintrodukce vyhubených zvířat… Prvních úspěchů jsme dosáhli již v roce 2007 – počet vodušek vzrostl na 4930 kusů, počet slonů na 300 a hroši své stavy rozšířili na 160 jedinců. V parku je již nyní 580 impal, 200 pakoňů, 35 lvů a 1300 krokodýlů nilských.
Jak drahé jsou relokace a transporty divokých zvířat? Přeprava velkých savců je pokaždé velmi drahým projektem bez ohledu na skutečnost, zda jsou zvířata dopravována ze sousední země či z opačného koutu Afriky. Vysoké sumy se platí za chytání, imobilizaci a samozřejmě také za transport. Na každý úkon a živočišný druh potřebujete tým speciálních odborníků – nic se nesmí podcenit. Kvůli reintrodukovaným zvířatům jsme museli vybudovat v parku „wildlife sanctuary“ (svatyni), ve které mají divoká zvířata zabezpečený prostor a klid, aby se mohla dále množit. Těchto 6200 hektarů oploceného území stálo víc než milion dolarů. V této činnosti se zatím stále plně spoléháme na dárce. Zvěř a její množství jsou duší Gorongosy.
Budeme mít i v budoucnosti co chránit?
Jsem optimista a myslím, že prostě musíme. Jinak bychom nevyšli z deprese a ztratili víru v budoucnost. Chci věřit v to, že případy podobné Gorongose se mohou opakovat a že se podaří zachránit i další místa nejen v Africe, ale po celé planetě. Stále zatím máme čas jednat tak, aby se z toho, z čeho se radujeme nyní my, za několik let mohly radovat i děti našich dětí.
Vasco GALANTE (55)
Narodil se v Lisabonu. Od podzimu 2005 pracuje jako ředitel sektoru Tourism Development & Communications Carrovy nadace (Carr foundation) v NP Gorongosa. Věnuje se marketingu, komunikaci a prezentaci parku ve světových médiích. Vystudoval obor marketingu na Universidade Católica v Lisabonu (MBA). Před rokem 2005 pracoval v Mosambiku jako konzultant pro International Trade Center, agentura při WTO/UNCTAD. A přednášel na univerzitě One World University of Maputo (Mosambik). Dříve působil v bankovnictví, IT technologiích, v marketingovém poradenství nebo v redakci Reader’s Digest na různých pozicích – managing director, general manager, communications director, operations director, commercial and marketing manager managing director, general manager, communications director, operations director, commercial and marketing manager.
Mluví plynule portugalsky, francouzsky, italsky, španělsky a anglicky. Je ženatý, má dva syny a dvě dcery. Žije v Mosambiku.
