Malé národy svou identitu uchrání v univerzálním prostoruPřeválcují nás v Evropské unii velké národy? Euroskeptici varují, že ano. A sami reálnost téhle hrozby posilují tím, že se zuby nehty brání federalizaci kontinentu. Německa se můžeme alespoň teoreticky bát, jen pokud zůstane Německem, jako součást federace nám může ublížit stejně málo jako Texas Floridě.
Malé národy svou identitu uchrání v univerzálním prostoru
Převálcují nás v Evropské unii velké národy? Euroskeptici varují, že ano. A sami reálnost téhle hrozby posilují tím, že se zuby nehty brání federalizaci kontinentu. Německa se můžeme alespoň teoreticky bát, jen pokud zůstane Německem, jako součást federace nám může ublížit stejně málo jako Texas Floridě. Zadupávání malých do země velkými je nepochybně vážné téma. (A kdo už by mu měl rozumět více než architekti opoziční smlouvy.) Nejlépe se ubráníme, když zrušíme entitu, od níž ono zadupávání hrozí: národní stát. Být EU již dnes federací, nebylo by myslitelné, aby si některé vlády vynutily výjimku z principu volného pohybu pracovní síly. Tahle obrana „národních zájmů“ by ztratila mocenskou základnu i smysl. Stejně jako náš hloupý protitah zakazující občanům Unie volně nabývat českou půdu. Pro nás, Evropany, ať už jsme se narodili ve pod Eiffelovkou, pod Petřínskou rozhlednou, nebo pod slovenskými Tatrami, je federální uspořádání rušící suverenitu národních států stále obtížně představitelné. Těžko se smiřujeme s tím, že by najednou měly patřit do starého železa hodnoty, za něž jsme tisíc let bojovali a také umírali. Stály ale všechny ty revoluce, národní obrození, koloniální výpady a diktátoři za to? Jistě, jsou i příjemnější stránky státní identity, jejich stopa v dějinách je však o poznání méně čitelná, než krvavá rýha, kterou v nich vyryly stovky let bojů, jak do sebe na příliš malém prostoru naráželo příliš mnoho národních zájmů. Toto prokletí mocenské rovnováhy je také hlavním handicapem Evropy v soutěži se Spojenými státy americkými. Ty měly to štěstí, že mohly aplikovat civilizační hodnoty, jež má s Evropou společné, v globálním měřítku, víceméně bez kompromisů a „historického pochopení“ pro suverenitu lokálních tyranů. Ani ve sjednocené Evropě národní agenda naráz nezmizí, bude se ovšem postupně transformovat. Částečně se rozplyne do regionálních zájmů, částečně se propojí se zájmy jiných území. Kromě toho si ve velkém evropském rybníku lépe uvědomíme, že nejsme jen Češi, ale také ateisté, katolíci či protestanti, zemědělci, lékaři či dělníci, malí podnikatelé či velcí byznysmeni, liberálové či konzervativci. Ve federativní unii budou vznikat aliance napříč státy, podle konkrétních zájmů a nikoli na základě předsudků a hysterie. Malé země nebudou moci být přehlasovány, protože v každé federaci existuje zákonodárná komora, v níž mají státy stejný počet zástupců bez ohledu na velikost (jak je těžké válcovat slabší národy ve federaci, jsme se přesvědčili v porevolučním Československu snad dost). Malých zemí je v Evropské unii více, než těch velkých. Může se ovšem stát, že budeme v EU přehlasováni, častěji však jako určitá sociální skupina než jako stát. Protože skutečně národních zájmů, společných právě a jen určitému historickému území, bude ubývat a naopak bude stále více záležet na místních a skupinových interesech. Ostatně už dnes se občas v Evropském parlamentu hlasuje na základě politické, nikoli krevní spřízněnosti. Co teprve, až půjde o plnoprávné federální těleso, nikoli jen konzultační orgán, který se musí sklánět před vůlí národních reprezentací. Svou svobodu a identitu si nejlépe uchováme, když se rozplyneme v univerzálním a pro všechny rovnoprávném prostoru bez národních „špecifík“. Ta cesta nebude snadná. Musíme si uvědomit, že vlády v Berlíně a Paříži přijdou o mocné národní buchary, jimiž kolem sebe mlátily po staletí (proč asi z návrhu nové evropské ústavy vymizelo slovo federace?). I u nás se někteří rozčilují, že jim zlí technokraté a byrokraté ze vzdákeného Bruselu rvou z rukou jejich milovaná mocenská kladívka. Evropská unie má však jen dvě možnosti: buď dokončí proces hlubší integrace, který již byl nastartován a má svou vnitřní logiku, nebo skončí jako Svatá říše římská. Opětovným rozpadem univerzálního civilizačního prostoru na prvočinitele působením nacionálních zájmů. Právě z tohoto krachu povstaly silné národy, z nichž dnes máme obavy.
