Nápad vydělat na kryptoměnách dostali dva spolužáci z vysoké školy Ondřej Klofáč a Pavel Pulkráb jednou večer u piva. Vlastně by to nebylo nic neobvyklého, kdyby šlo o teenagery a jejich první startup. Jenže oba pánové už mají za sebou padesátku a před sebou úplně novou kariéru ve zcela novém oboru. Jejich firma je dokonce první svého druhu v Česku. V následujícím textu najdete hned několik příběhů zralých padesátníků, kteří se rozhodli úplně změnit svou kariéru. Protože nikdy není pozdě začít znovu.
Lesk virtuální měny
Ondřej Klofáč měl celkem jistou a stabilní pozici ve velké poradenské společnosti PwC. „Úžasná práce, skvělí lidé,“ vzpomíná dnes. Jenže po patnácti letech chtěl budovat něco vlastního. Jak přiznává, byla za tím obyčejná chlapská touha něco po sobě zanechat. Přišel tedy s nápadem, jak platit pomocí mobilního telefonu. Jenže co je dnes už běžné, nebylo před pár lety technicky možné. Přesedlal tedy na podobnou myšlenku spočívající v jednoduché krabičce do auta, která snoubila systém GPS a GSM. Tehdy šlo o novinku. Vzděláním ekonom zvyklý z praxe využívat outsourcing kolem sebe postavil tým techniků, kteří nápad na autolokátor dotáhli. „Auta jsou plná elektroniky, ale nikdo s ní ekonomicky nepracuje. Šlo nám o to data z aut shromáždit a využít je třeba u firemních flotil pro plánování, bezpečnost, úsporu a podobně,“ popisuje. Startup se povedl a Ondřej Klofáč ho úspěšně prodal. Jenže co dál?
Jsme u obrázku z úvodu, kde sedí oba přátelé nad pivem. Potkávali se koneckonců celou profesní kariéru, protože Pavel Pulkráb pracoval ve vrcholných pozicích v podnicích, které využívaly služeb PwC, respektive Ondřeje Klofáče. Namátkou v České poště nebo ve společnosti T-Mobile, kde byl Pavel Pulkráb u stavby centrály v pražských Roztylech. Jako generální ředitel úspěšně reorganizoval družstevní záložnu, která funguje dodnes. „V korporátní sféře jsem se hodně naučil. Ale vnímám to z odstupu už spíše jako práci pro mladší. Vždycky nad sebou máte někoho, s kým musíte komunikovat, a časem vám zkušenosti řeknou, že je lepší mít svoji vlastní zodpovědnost,“ popisuje své rozhodnutí.
Přečtěte si: Bitcoinový detektiv Aleš Janda: Banky ani státy nemohou mít vlastní kryptoměny
Nezávisle na sobě se oba začali zajímat o kryptoměny a nakonec společně vymysleli firmu, která se dnes jmenuje CCCO, což znamená Czech Crypto Company. V kryptoměnách, ještě přesněji řečeno v blockchainu, na jehož platformě fungují, cítí stejně velkou příležitost, jako když začínal v devadesátých letech fungovat internet. „Líbí se mi být mezi technologickým a reálným světem venku a oba užitečně propojit,“ popisuje Klofáč.
Byznysem firmy je poradenství a konzultace pro ty, kteří chtějí investovat do kryptoměn. V Česku v tomto oboru není možné založit investiční fond ani investiční společnost a přebírat od investorů peníze. CCCO si ale cestu dokázala najít. „Pokud víme, jsme v Česku jediní svého druhu. Pokud by chtěl člověk do těchto měn investovat sám, musí mít poměrně velké penzum znalostí - jak to celé funguje, jak převádět měny mezi burzami, jak obchodovat, jak ukládat hodnotu a podobně. Nejzásadnější je ve světě kryptoměn samozřejmě bezpečnost. Zorientovat se v tom dá, ale chce to čas. My můžeme své znalosti nabídnout hned,“ říká Pulkráb.
Firma se orientuje zhruba na první dvacítku kryptoměn na světě (měřeno jejich kapitalizací). Největší je samozřejmě bitcoin, jehož hodnota je právě nyní dole, a proto je prý správný čas k nákupu. „Mezi našimi zákazníky je jak student vysoké školy, tak skoro sedmdesátiletý lékař. Je to příležitost pro všechny, ale jde samozřejmě o rizikovou investici. Na stupnici se sedmi body, kde je nejbezpečnější státní dluhopis, jsou kryptoměny na úplně opačném konci. Více než patnáct procent portfolia nedoporučujeme investovat,“ říká Ondřej Klofáč.
To jsme my
Vraťme se od jedniček a nul zpátky k příběhům. Výše popsaný je v lecčems příznačný pro všechny, kteří v tomto věku obrátili kormidlo. Alice Punchová je přední tuzemskou HR specialistkou, zkušenosti nasbírala během své kariéry v USA, Kanadě, Evropě, na Blízkém východě či v severní Africe. Kolem padesátky podle jejích zkušeností mění kariéru obvykle lidé na vrcholu, kteří hledají svůj vlastní byznys, touží mít více času pro sebe a rodinu nebo chtějí využít svůj um v prospěch neziskových aktivit. „Mají za sebou finanční zabezpečení a bohaté pracovní zkušenosti. Nemají malé děti a jsou v docházce stabilnější a loajálnější. Jejich profesní zkušenost může pomoci i mladým kolegům,“ mluví o výhodách Alice Punchová.
My jsme budoucnost: tito Češi zazářili už jako teenageři
Trend změny kariéry bude podle jejích zkušeností sílit. Lidé jsou totiž produktivnější ve stále vyšším věku a dnešní padesátníci jsou úplně jiní než stejně staří lidé třeba před dvaceti lety. Už umějí lépe jazyky, cestují, nebojí se změn. „V USA je to dokonce tak, že kategorie 55+ má jen tříprocentní nezaměstnanost, přičemž mezi mladými je to 14 procent,“ popisuje.
I ona má se změnou kariéry zkušenost. Na rozdíl od Klofáče a Pulkrába se ale pustila do vod dobročinnosti. Přibližně rok pracovala v globálním HR SOS dětských vesniček v rakouském Innsbrucku. „Pro mě bylo velké poznání, že lidé s dobrým srdcem se musejí umět připravit na to mít i byznysové myšlení,“ vzpomíná dnes, když už je opět naplno zpět ve své konzultační firmě.
Jedna a jedna
Z korporátu do „dobra“ zamířil i Martin Smrž. Lidé z byznysu ho znají třeba jako marketingového ředitele společnosti UPC, rozjížděl také první placenou televizi u nás MultiChoice/Filmnet a zaváděl v České republice i první peoplemetrové měření sledovanosti televize. Dnes slaví rok v pozici muže, který učí děti finanční gramotnosti. Jeho nezisková organizace se jmenuje Junior Achievement a je součástí stejnojmenné celosvětové sítě. „Je to velká dynamika pracovat s mladými. Vidím nadšené studenty,“ popisuje.
Po kariéře v korporátní sféře původně přemýšlel, co dál. Vyhrálo přesvědčení nabrat nové síly. S rodinou se přestěhoval do Portugalska, kde nakonec žili dva roky. „Nabídka pak přišla rychle. Moje známá ze správní rady organizace říkala, že jeden ředitel odešel, druhá ředitelka přišla a nevydržela. Prý jestli můžu pomoci. I když se musím přiznat, že jsem tehdy Junior Achievement (JA) neznal, tak hned po seznámení mi jeho činnost přišla smysluplná,“ popisuje.
O co vlastně jde? Organizace má programy o finanční gramotnosti připraveny pro děti ve věku od mateřských školek až po studenty vysokých škol. U nejmenších začíná třeba tak, že jim vysvětluje, že se peníze dostávají za práci, co je to vlastně práce a jaký je při utrácení peněz rozdíl mezi tužbou a potřebou. „Chvíli třídí třeba rýži od čočky, za což dostanou koruny. Pak je učíme, že tužbou za peníze je třeba gumový medvídek a naopak potřebou kartáček na zuby. Učíme je i společenské odpovědnosti,“ popisuje šéf JA.
Kam pro kapesné? Martin Smrž vede po úspěšné kariéře v byznysu nevládní organizaci Junior Achievement, která vzdělává děti i učitele v oboru finanční gramotnosti.
Těžištěm práce jsou ale žáci základních a zejména středních škol. Pro ně je určena soutěž JA Studentská firma roku. Studenti typicky třetích ročníků gymnázií si na začátku školního roku zvolí nápad, téma a tým, přičemž úkolem je založit a odprezentovat reálně fungující firmu. Své produkty pak nabízejí na školních veletrzích, někteří se probojují i mimo školy na komerční trh. V dubnu pak bývá veletrh těchto firem se stánky a prezentacemi, při němž jsou vyhlášeni ti nejlepší. Jen letos se už přihlásilo 145 studentských firem. Vítězové pak pravidelně putují na celoevropské finále soutěže. „Je to pro ně velká praxe do života. Když se pak budou hlásit o zaměstnání, tak zatímco jiní studenti budou mít praxi, že zakládali jogurty do regálu v supermarketu, oni budou mít praxi, že zakládali a vedli firmu. Hned se na ně bude u přijímacího pohovoru hledět jinak. Vědí, co je tým, jak se řídí, co je to riziko, naučili se být kreativní,“ vyjmenovává Martin Smrž.
Že se studentům daří, potvrzuje příklad Petra Andrýska. Někdejší účastník JA Studentské firmy roku založil úspěšný startup Socialsharks zaměřující se na marketing na sociálních sítích. Dnes je to největší firma ve svém oboru v zemi a pracuje pro ty nejvýznamnější značky. Má už také mezinárodní přesah.
Česko dosud nemá finanční gramotnost stanovenou jako povinný předmět. JA tak nabízí své služby učitelům i studentům a výsledkem je téma ukotvené například v hodinách aplikované ekonomie na obchodních školách nebo brané jako volitelný předmět či součást občanské nauky. „Nejsme pro direktivní stanovení finanční gramotnosti jako povinného předmětu. Spíše bych byl rád, aby se o tématu vědělo a ředitelé nám uměli naslouchat,“ popisuje Smrž. Podle průzkumu, který si JA dělala, by si 76 procent rodičů přálo, aby bylo téma ve škole povinné, a 97 si přeje, aby bylo jeho studium aspoň umožněno.
Nápad před nosem
Dalibor Kaňovský patří mezi první porevoluční podnikatelskou vlnu. Začal hned v roce 1991 a postupem času vybudoval veleúspěšnou firmu DFK Cab. V roce 1997 začal s výrobou příslušenství pro manipulační techniku, kabin pro vysokozdvižné vozíky, které se pod značkou DFK postupně začaly prodávat po celém světě. V roce 2000 založil distribuční centrum v Moskvě, které zajišťovalo prodej výrobků ve všech zemích bývalého Sovětského svazu. V krizových letech 2008 a 2009 rozšířil portfolio, začal dodávat celosvětovým distributorům a v roce 2011 otevřel pobočku v Chicagu, odkud se z centrálního skladu distribuovaly výrobky po celé Severní Americe.
Co víc si přát, řeknete si. Jenže v roce 2016, když Kaňovský plánoval další expanzi a hledal investora, se nakonec rozhodl místo části prodat firmu celou. Tehdy měla roční tržby už na nějakých 200 milionech korun. Logicky následovalo hledání nového oboru.
Dalibor Kaňovský se vrhl, podobně jako pánové v úvodu článku, do podnikání na internetu. Postavil aplikaci WorkLinks a využil při tom své zkušenosti z byznysu. „Po celou dobu podnikání jsem se potýkal s problémy sezonnosti výroby. Od podzimu do jara, kdy byla hlavní sezona, jsme vůbec nestíhali, nestačily nám pracovní kapacity a výrobní prostředky, naopak od jara přes léto jsme část zaměstnanců a výrobních prostředků využívali jenom zčásti. Všechny kooperace, hledání a vytěžování volných kapacit se dělaly přes telefon a známé,“ popisuje. WorkLinks je proto zjednodušeně řečeno aplikací, přes kterou lze sdílet pracovní síly. Obzvláště teď, v době jejich hlubokého nedostatku, je to nápad vyvažovaný zlatem.
Dalibor Kaňkovský při vývoji aplikace WorkLinks využil zkušenosti z byznysu.
Kouzelné slovo, které použil už Klofáč, se jmenuje outsourcing. Stejně jako on se Dalibor Kaňovský obklopil schopnými lidmi, protože koneckonců on přinesl to nejdůležitější - myšlenku - a zbytek se už vždycky vyřeší. „Po spuštění do ostrého provozu a ověření byznysového modelu v rámci České republiky, což právě běží, plánujeme rychlou expanzi po Evropě a následně i zámoří, což nabízí další možnosti využití rozdílnosti jednotlivých tržních prostředí a jejich specifických potřeb,“ plánuje podnikatel. Jednoduše řečeno: Nová kariéra právě startuje.
WorkLinks funguje tak, že automatizovaně vyhledává relevantní nabídky a poptávky volných zaměstnanců k dočasnému přidělení práce a propojuje jejich zadavatele. Stejně tak systém vyhledává a propojuje uživatele hledající a nabízející volné výrobní kapacity strojů a zařízení formou kooperace. „Uživatel aplikace zde může nalézt protějšek, který dokáže využít jeho zaměstnance a který mu uhradí veškeré s tím spojené náklady, tedy mzdy, státní odvody, cestovné, stravné, náklady na ubytování a pod. Tím získá výraznou úsporu, když nemusí své zaměstnance posílat domů a platit jim 60procentní náhradu mzdy, nebo, což se často děje, své dobře placené odborníky využívat na práce pomocné“ popisuje podnikatel. Když to sečteme, tak v tuto chvíli, kdy je byznys teprve na začátku, protože aplikace byla spuštěna v listopadu 2018, má zaregistrováno zhruba 200 firem s nabídkou více než 350 volných pracovníků a více než tisíc volných míst. Evidované služby v rámci kooperací se již nyní pohybují v řádech miliard korun.
Ze všech příběhů plyne jedno důležité sdělení. Bez ohledu na věk stojí zato se v určité fázi kariéry nadechnout a vydat se úplně novým směrem. S trochou cynismu řečeno, ono většině z nás ani nic jiného nezbude, když se vyhlídky na státní důchod kvůli liknavosti vlád rozlévají v nedohlednu.
Dále čtěte:
Odkazuji ti podnik, dítě moje aneb Předávání firem v Česku
