Vladimír Špidla má sice silné řeči o tom, že nastal čas sjednotit sociální demokracii, ve skutečnosti však má kolena z rosolu, na nichž už neudělá pomalu ani krok. Těžko může být sjednotitelem někdo, kdo je sám příčinou rozkolu. V této logice je také třeba vnímat pokus o získání nové autority hlasováním o důvěře koaliční vládě. To, že získá svých sto jedna hlasů, je velmi pravděpodobné, stejně jako to, že tímto hlasováním začnou předsmrtné křeče, jimž kabinet za pár měsíců tak jako tak podlehne. Splní se tak předpověď týdeníku EURO, který již na konci června loňského roku (EURO 25/2002) upozorňoval, že největší nebezpečí pro vratkou stojedničkovou koalici hrozí ze strany nejednotné ČSSD.
Člověku je dnešního premiéra až trochu líto. Sám vytvořil vládní tým, který lze hodnotit bez přehánění jako nejméně kvalifikovaný a nejméně akceschopný kabinet od listopadu 1989. A ani v tomto slaboučkém mančaftu jeho kapitán nemá valné slovo. Ministr průmyslu a obchodu Jiří Rusnok mu dá dopředu najevo, že o prezidentovi má ale úplně jiné představy, a nepokouší se svou nechuť ke stranickému kandidátovi nijak skrývat jako řada jeho zbabělejších kolegů. Ministr kultury Pavel Dostál se dokonce nijak neohlížel na útlocit svého šéfa a dával před televizními kamerami najevo, že mu prezidentské šampaňské chutná i od Václava Klause. Co na tom, že je to premiérův druhý úhlavní nepřítel, hned po Zemanovi.
Mnoho se minulý týden hovořilo o záměrech Vladimíra Špidly rekonstruovat vládu a zbavit se neposlušných socialistů. Řeč byla i o ministrovi práce a sociálních věcí Zdeňku Škormachovi. Premiér svůj zájem o rekonstrukci de facto připustil i v rozhovorech pro Právo a Hospodářské noviny. Na více než slova se však opět nevzmohl. Ono dát někomu padáka není až tak těžké, ale horší je nalézt v této politické situaci adekvátní náhradu a obhájit svůj krok před delegáty stranického sjezdu.
Zdá se, že Vladimír Špidla už vlastně nikoho nezajímá. Politická hra běží bez něj a nikdo mu už nepřihraje, a tudíž ani není důvod ho nějak faulovat. Levé křídlo zradilo a pravé ČSSD nemá.
V soc. dem. je dnes jediný hráč, který může zastavit dezintegraci strany a její odchod z pozice jedné ze dvou rozhodujících politických sil v zemi. Stanislav Gross už také opatrně oslabuje své výroky o bezmezné podpoře Vladimíru Špidlovi. Je ale na něm, jak tuhle partii sehraje. Pokud by hodil Špidlu úplně přes palubu, mohl by se stát zajatcem Zemanových sirotků, a pokud ho bude bránit a prosadí ho na sjezdu opět do předsednického křesla, popraví definitivně vlastní stranu. Optimálním řešením se z jeho pohledu jeví převzít stranické žezlo a ponechat Špidlu ve Strakovce. Zemanovce uspokojit místopředsednickými křesly, a získat tak čas k mocenskému ovládnutí strany a odražení útoku komunistů na pozici ČSSD na levé straně politického spektra.
Nic z toho však po pravdě řečeno neřeší akceschopnost vlády. A tak se lze divit analytikům, kteří vidí případný pád kabinetu jako riziko, že se ČR nedočká reformy veřejných financí. Opak je pravdou. Čím dříve tato vláda odejde, tím dříve se dočkáme potřebných reforem. Ministr financí Bohuslav Sobotka může ujišťovat v novinových rozhovorech veřejnost o svém reformním odhodlání, koho chce, ale to na věci nic nezmění. Lze pochybovat, že parlamentem projdou i ty nejméně konfliktní změny ve stavebním spoření a nemocenské. Většina potřebných zákonů se nejspíše zasekne už v kabinetu. Představa, že vláda nejednotné ČSSD protlačí zvýšení daní s podporou komunistů a úsporná opatření jim zařídí pravá strana Sněmovny, je zcela scestná. Na tuhle taktiku nikdo neskočí.
Je zřejmé, že země potřebuje silnou vládu, a v současné politické konstelaci není zřejmě nic nedosažitelnějšího než právě to. Špidlovo fantazírování, že mu prezident Klaus dovolí rekonstruovat vládu a přejít až k menšinovému kabinetu s ad hoc hledanou podporou napříč sněmovnou, je skutečně jen fantazírováním. Logicky se nabízející velká koalice bude nyní narážet na neochotu ODS, pro niž jsou výhodnější předčasné volby, které sice nechce vyvolat, ale o to více se na ně těší.
Po krachu Špidlova projektu však bezesporu přijde čas na nějakou přechodnou vládu, která by zemi přivedla do Evropské unie a cestou zvládla i pár nepopulárních kroků při reformě veřejných financí. Při hledání optimálního řešení se lze spolehnout na kreativitu nového prezidenta. Opráší myšlenku duhové koalice, či opoziční smlouvy v nějakém multilaterálním pojetí? Nebo se dočkáme nějaké objevné inovace? To se nejspíše dozvíme až po přistání Špidlovy Columbie.
