Troubky se v roce 1997 staly symbolem ničivých povodní. Uplynulo třináct let a jsou jimi zas. Voda řeky Bečvy zaplavila 90 procent rozlohy obce a povodeň se prý od té první rozsahem příliš nelišila. Jestliže lze považovat za úspěch, že v Troubkách tentokrát nikdo nezahynul (v roce 1997 bylo devět obětí) a žádný barák se hned nesesypal přímo do vody (minule takový osud postihl polovinu domů v obci), pak ho oslavme. Občané Troubek se té slávy sotva budou moci zúčastnit, protože starosti s poničeným majetkem musejí být bezmezné.
Nelze však plýtvat ani lítostí. Tito lidé, na rozdíl od několika předchozích generací, které se chodily dívat k řekám na občasná neškodná vzdutí, už od roku 1997 velmi dobře vědí, co povodeň dokáže. Přesto podcenili rizika, která plynou z umístění obce ve středu záplavové oblasti nad soutokem Moravy a Bečvy. Uvěřili pohádce o zázračném suchém poldru daleko proti proudu Bečvy nad lázněmi v Teplicích a svěřili se osudu. Jenže na poldru se ještě ani nekoplo. Mnohem snadněji postavitelný ochranný val kolem Troubek zůstal na papíře územního plánu. Devět občanů z tří set požádaných nebylo ochotno poskytnout pro jeho vybudování své polnosti. Jako by se předtím nic nedělo, val časem přestal být aktuální. Zapomínání na příčiny katastrof je stále rychlejší a poučení z nich stále povrchnější. Jak jednoduché je říct: „Můžete si za to sami!“
Kde však po celou dobu byl podnik Povodí Moravy? Těžko předhazovat občanům jejich malou aktivitu při působení na sousedy, když většina z nich měla vlastní starosti s přestavbou domů. Zřejmě to udělali dobře, když všechny stavby v druhé zkoušce odolaly. Základy musely být hluboké a platil přísný zákaz stavět z tradičních vepřovic. Obytné patro nových domů muselo být zbudováno nad hladinou minulé povodně. Proč však potřebu ochranného valu podnik Povodí Moravy lehkovážně vzdal? „Lidé se tam rychle střídali. Co nové vedení, to jiný názor. Jakou pomoc bychom od nich mohli čekat?“ postěžoval si starosta Troubek Radek Brázda.
Vodohospodářské dědictví v povodí Bečvy a Moravy bylo otřesné. Narovnané ohrázované toky, které měly vodu odvést co nejrychleji pryč. Cílem vodohospodářů bylo poslat riziko záplavy co nejníže po toku. Tam, kde podélné hráze přetekly, měli prostě smůlu. Příště však byly hráze v daném místě zase o kus vyšší a riziko se přesunulo dál. Mnohé z tohoto přístupu přežívá dodnes.
Ředitel pro správu povodí zmíněného podniku Antonín Tůma se však dušuje, že se podélné hráze toků už nikdy nebudou zvyšovat. Cílem je ohrázovat obce, a chránit tím lidi a stavby. Voda se má nechat volně rozlít do krajiny. Jestliže však tato koncepce nemá zůstat u líbivé deklarace, pak je dvojnásob nepochopitelné, že z ní vypadly právě Troubky. Oprávněně se na ně soustřeďuje pozornost veřejnosti. Proč ne vodohospodářů?
Podle dnešních kritérií Troubky neměly na svém místě nikdy vzniknout. Ledaže by v minulosti bylo všechno jinak. Tvrdé vodohospodářské úpravy v minulosti přerušily stará ramena meandrujícího toku, jimiž velké vody přirozeně odcházely do lesů. Riziko povodní bylo menší. Lokalitu důkladně prostudoval tým olomouckého univerzitního profesora Otakara Štěrby a navrhl stavebně nenáročný odtokový kanál do lesa jménem Zabečovisko. Nejenže by se tím omezil povodňový nápor na obec, ale získal by tím lužní les, jemuž záplavy naopak prospívají. Vodu uvolňuje jen pomalu, takže by byl prospěšný i místům níže po toku. Od roku 2000 se však na Štěrbovu studii snáší prach kdesi na ministerstvu zemědělství. Problém tkví nejspíš v oné nenáročnosti, kterou vodohospodáři nikdy neměli rádi. Jenže čím víc přibývá náročných technických regulací a betonu, tím jsou stejné objemy velkých vod čím dál nebezpečnější. Raději stavět za miliardy suché poldry než za pár set tisíc prokopnout trochu větší járek do lesa.
