Ztraťte se. Kam jet, když už jste všude byli?

Lidé letos utratí po celém světě přes dva biliony dolarů, aby mohli za pár týdnů podstoupit útrapy, kterým se zbytek roku vyhýbají.

Mark Twain, geniální pozorovatel lidských slabostí, viděl jasně i do nebe: „Člověk, který nezpíval na Zemi, v nebi zpívá, člověk, který na Zemi neměl hudební sluch, ho v nebi nabude. (…) V mezidobí hrají všichni na harfy, zatímco na Zemi hraje nebo touží hrát na nějaký hudební instrument sotva dvacet lidí z tisíce. (…) Přesto je vidět, jak málo ten fakt chápou, neboť nedělají na tu změnu žádné praktické přípravy. Žádného jsem neviděl s harfou, žádného jsem neslyšel zpívat.“

Neuctivostí vůči křesťanské představě věčné blaženosti si geniální satirik vzal ve svých Dopisech z planety Země do parády rozpor mezi tím, co lidem činí potěšení, a tím, o čem by si přáli, aby jim potěšení činilo. Dnešní ideál ateistické blaženosti, byv pragmaticky přemístěn z nebe na zemi, je podobně vtělen do několika týdnů v roce strávených mimo domov – má ale podobný problém.

Klíčovým pojmem zde je „mimo domov“. Trávit dovolenou doma může jen naprostý ignorant; dovolená je tu přece od toho, abychom během ní cestovali. Jeden do srubu v Brdech, druhý do kyrgyzské pouště, třetí do hotelu ve Florencii a sem tam někdo na oběžnou dráhu. Společné mají jedno: přestože je k tomu nic nenutí, hodlají dosáhnout řečené blaženosti podstupováním útrap, jimž se jinak chtějí stůj co stůj vyhnout.

Dějiny usnadňování

To není jen tak. Lidské dějiny, probíhající až donedávna v převažujících podmínkách materiálního nedostatku, jsou dějinami usnadňování činností nutných k přežití. Vaříme maso, abychom nemuseli trávením spotřebovat tolik energie jako při žvýkání masa syrového.

Máme kolo, abychom si šetřili nohy. Máme knihtisk, abychom nemuseli opisovat knihy, a počítač, abychom je nemuseli tisknout (a pak nosit). Ten seznam je prakticky nekonečný.

A pak, přesně v momentě, kdy bychom mohli ono snažení prakticky odměnit dalším zjednodušením své existence, vyhledáváme po vzoru Twainových posmrtných harfenistů útrapy a strádání. Umějí mít mnoho podob. Strýc Pepík, jenž se plácl přes kapsu rodinným výletem do Chorvatska, si od prvního dne stěžuje na „hnusný pívo“ a nedostatek svíčkové. (Důkazem budiž množství nabídek cestovních kanceláří na zahraniční pobyty s českou kuchyní.)

Někdo jiný riskuje život při horolezectví nebo vypustí duši při potápění do nesmyslných hloubek; ještě další bere na rodinný výlet tchyni. A nikdo z nich na to nedá dopustit.

Deset let na moři

Problém je právě v tom, jak vědí behaviorální ekonomové, že naše turistické cestování nemá za účel nás nasytit. V tom jsme dobří a chováme se racionálně, pročež také mohlo vzniknout něco jako ekonomická teorie. My ale cestujeme, abychom uspokojili potřeby emocionální – a to je disciplína, v níž si vedeme o to bídněji, čím víc nad ní koumáme.

Jen si představte, že vám někdo věnuje poukaz na desetiletou plavbu po Středozemním moři s pravidelnými zastávkami na jeho březích. Měli byste k ruce šestačtyřicet podřízených; součástí balíčku by byly hostiny od hlav států; krásné ženy by vám byly po vůli. Takhle řečeno to leckomu nezní špatně – přesto ale Odysseus, jemuž tenhle poukaz vystavila Pallas Athéna jako trest za znásilnění trojské princezny, neměl po celou dobu pomyšlení na nic jiného než na návrat domů.

Odysseovský racionální přístup by dnes snadno mohl vést k přesvědčení, že cestování není k ničemu. I kdybyste nakrásně hořeli pro poznávání, exotiky je plná televize a kromě toho existuje Google Street View, se kterým se podíváte pohodlně, rychle, bezpečně a zadarmo, kam se vám zachce. Naneštěstí pro racio je to však totéž jako říct si „k čemu je mi sex, vždyť hodinu anatomie už jsem absolvoval“. Z důvodů, které jsou intuitivně zjevné, tak většina z nás zkrátka neuvažuje.

Na vině je gen

Ono srovnání není náhodné. To, co nám motá hlavu romantickým opojením, je patrně totéž jako onen motor, jenž nás žene do Brd či Kyrgyzstánu. Tvrdí to alespoň dvojice amerických evolučních biologů – Kayt Sukelová, popularizátorka této branže mezi laiky, a Justin Garcia z Kinseyho institutu při Indiana University. Posledně jmenovaný objevil zdánlivě zanedbatelnou variabilitu lidského genetického kódu, která umí nadělat s individuální citovou výbavou pěknou paseku.

Při hrubém zjednodušení: všichni máme gen známý mezi lidmi Garciova typu jako DRD4, jehož posláním je být čidlem na dopamin. To je látka, jež má mimo jiné za úkol nosit v mozku dobré zprávy od neuronu k neuronu. DRD4 se může vyskytovat ve variantě popsané jako alela 7R+, která je, řeklo by se, extra výkonná; zachytává více dopaminu než její kolegyně. A oním dopaminem nad plán bohatě odměňuje svého nositele zhruba stejně, jako by byl odměněn běžný člověk po dávce heroinu.

Není divu, že lidé s touto dispozicí hledají, jak by se mohli nechat odměnit, tvrdí Garcia. V běžné lidské řeči nemají stání; vyhledávají větší množství sexuálních partnerů, snadno propadají závislostem všeho druhu, pociťují silnou cestovatelskou vášeň a vůbec mají potřebu si neustále dodávat nové podněty, aby měla ta zpropadená alela co žrát.

Kupříkladu vymyslí, že postaví dřevěného koně, do něhož si vlezou vojáci, aby mohli zničit jinak nedobytné město, máme-li se držet antického příkladu. A proto také takoví lidé nové podněty nacházejí a objevují; do dějin pak mají sklon zapisovat se jako „velcí mužové“. Hrdina, jenž odjel do dalekých krajů, vykonal skvělé činy a v lepším případě se vrátil domů jako vítěz, je archetyp a jako takový je hodný následování.

Bilionový byznys

Následníků-turistů po světě je skutečně až až a přibývá jich tempem více než úctyhodným. Evropa coby nejhojněji navštěvovaný kontinent (viz graf) přivítala před dvaceti lety něco málo přes tři sta milionů turistů; předloni to bylo 588 milionů. Celosvětový počet mezinárodně cestujících turistů za tu dobu meziročně poklesl jen v roce 2009; a to mluvíme o období, během něhož se svět (s donedávna platnou výjimkou zemí BRIC) jen obtížně vyhrabával z brutálního ekonomického zpomalení v důsledku taktak odvráceného kolapsu globálního finančnictví.

Tím turistický boom zdaleka nekončí: v roce 2030 navštíví podle odhadů sebraných serverem Statista. com jen Evropu 744 milionů turistů. Celosvětový údaj by měl přesáhnout počet 1,8 miliardy. Zhruba čtvrtina světové populace se tedy rozjede za hranice nikoli proto, že musí, nýbrž proto, že chce a může.

Přečtěte si o vlivu, který bude brexit mít na turistiku: Slabší libra a terorismus. Cestovní ruch čeká „černé léto“

To je samozřejmě výborný byznys. Celkový ekonomický dopad turistického ruchu v roce 2014 čítal 7,17 bilionu dolarů; pro ilustraci, světový HDP loni obnášel 71,4 bilionu, zatímco třeba trh s heroinem se odhaduje na mizerných 150 miliard dolarů. Přímé tržby z cestovního ruchu odhadovali statistici na 1,159 bilionu – více než polovinu částky, již utratili lidé cestující za prací (2,2 bilionu). V tomto textu je jinak záměrně řeč pouze o turistech, protože koneckonců kdo chce v létě číst o zpožděných letech, přecpaných letištích a moc úzkých sedadlech?

Ať už za rozmach turistického ruchu mohou více zdivočelé geny, Odysseus, neustále dostupnější doprava, postupné odstraňování byrokratických překážek na státních hranicích nebo jiný faktor, je zjevné, že i letošní léto dá coby hlavní turistická sezona do pohybu masy lidí.

Zdroj: Statista.com