Carl Linné byl moudrý muž. „Vodka má kouzelnou moc. Dává sílu slabým a oživuje bezvědomé. Kdo je unaven prací, získá z ní životní sílu zpět daleko rychleji než z jídla. Funguje jako diuretikum, jako aperitiv i jako protijed,“ nemohl si zakladatel moderní biologické klasifikace v 18. století vynachválit ruský národní nápoj. Kdosi podobně moudrý však také vymyslel pravidlo, že „nádo zakušať“ - je třeba něco zakousnout, aby člověka vodka nepřemohla příliš rychle a zlovolně.
O kouzelné moci vodky není nutno v Rusku nikoho přesvědčovat a tradiční, byť nekorunovanou královnou je mezi nimi Stoličnaja. Se zakusováním to bývá zjevně horší, protože všechno ostatní okolo řečeného nápoje mytické síly je jaksi zamlžené.
Začíná to už historií. Ruská wikipedie uvádí jako rok jejího vzniku 1901, zatímco na nových internetových stránkách ruského výrobce Sojuzplodoimport je řeč o tom, že „po 80 letech existence…“. První zmínku o Stoličné najdeme v roce 1938, ačkoli design loga pochází z roku 1944 a sovětské doklady mluví o roku 1948 jako o započetí výroby. Podobnou mlžící schopnost osvědčila vodka i za mořem: jeden z hrdinů amerického televizního retroseriálu Mad Men se neustále ohání lahví Stoličné, ačkoli se seriál odehrává v60. letech a první distribuční smlouvu se sovětským výrobcem uzavřela PepsiCo až v roce 1972. Jestli jde ze strany tvůrců o záměrnou mystifikaci, benevolenci k dějinným faktům nebo prostě minelu, se nejspíš nikdy nedozvíme.
Vodková divočina
Současnost Stoličné na om není s jasností faktů o nic lépe. Dramatická bitva o distribuční práva na Západ, již proti sobě vedou ruský stát prostřednictvím Sojuzplodoimportu a ruský podnikatelský emigrant Jurij Šefler, je toho nejlepší dokladem. V půli května řekl zhruba tolik soud v nizozemském Haagu, když odmítl ve sporu vynést rozhodnutí. Zklamal tak Šeflera, jenž chtěl, aby haagský soud zrušil překvapivé rozhodnutí z roku 2015. Tehdy v Rotterdamu uspěl ruský výrobce s žádostí, aby tamní soud zakázal Šeflerově firmě SPI Group prodávat vodku označenou jako Stoličná. (Šefler poté trochu klukovsky začal vyrábět vodku s vinětou, na níž stál nápis „stejná vodka, jen jméno je jiné“; i to mu však soud zatrhl.)
Sojuzplodoimport v roce 2015 argumentoval po několika liniích, z nichž je jisté pouze tolik, že někdo nezakusoval, jak měl. Kořeny příběhu vedou až do dob divoké ruské privatizace první poloviny 90. let. Šefler tehdy byl u privatizace Sojuzplodoimportu a vynutil si členství v představenstvu. Dnes firma tvrdí, že tak učinil nezákonnými prostředky; Šefler namítá, že všechno odsouhlasily příslušné orgány.
V roce 1997 začalo jít do tuhého. Šefler, tou dobou již generální ředitel, změnil z blíže neurčených právních důvodů název firmy na Sojuzplodimport (z té změti bukev vypustil jedno „o“), ale především si bokem založil vlastní firmu SPI Group. Ta od Sojuzplodimportu koupila práva na distribuci Stoličné vodky a dalších 42 značek alkoholických nápojů; celá legrace ji vyšla na doslova směšných 300 tisíc dolarů.
Má ještě Putin co nabídnout? Přečtěte si více
Šefler, jak se dalo očekávat, se v Sojuzplodimportu pěkně rozloučil a jal se vydělávat na vlastní triko jako vzteklý. Do tří let měl obrat 680 milionů dolarů; dnes se počítá v jednotkách miliard dolarů. (Údaje se ovšem špatně ověřují, protože Šefler vlastní SPI Group soukromě a hraje s kartami blízko u těla.) Sám nashromáždil jmění v odhadované výši 1,7 miliardy dolarů; k jeho zábavnějším počinům od té doby patří objednávka na míru vyrobené, bezmála stočtyřicetimetrové jachty Serene za 300 milionů dolarů. Bill Gates si ji jednou pronajal na týdenní dovolenou u Sardinie za pět milionů dolarů; nakonec ji koupil jakýsi potentát ze Spojených arabských emirátů za půl miliardy.
Mezitím se ovšem dostal k moci Vladimir Putin a znovuznárodnění výroby vodky patřilo k jeho prvním počinům. Také nařídil audit privatizačního procesu a následného prodeje distribučních práv Šeflerovi; auditoři dospěli ke „správné“ částce 400 milionů dolarů, tedy zhruba 1330násobku sumy, kterou šikovný kořalečník skutečně zaplatil.
Putin se rozhodl, že to tak nenechá. V roce 2002 nechal podat na Šeflera žalobu o práva na distribuci na ruském trhu, jíž moskevský soud pochopitelně vyhověl. Šefler se nato údajně nechal slyšet, že šéfa Sojuzplodoimportu - ono chybějí „o“ se mezitím do názvu firmy zase vrátilo a vydrželo tam dodnes - a bývalého ministra zemědělství Vladimira Loginova zabije; Šefler sám tvrdí, že to nikdy neřekl a že je to smyšlenka Putinových nohsledů.
Milost, nebo ne
Buď jak buď, od roku 2003 Šeflera v Rusku nikdo neviděl. Žije střídavě ve Švýcarsku a v Británii, jejíž pas drží; jeho firma SPI Group je registrovaná - kde jinde? - v Lucembursku. Deset let to vypadalo, že jeho alkoholové impérium nic nemůže ohrozit. Pak však dostal příběh novou šťávu.
Putin ve snaze vylepšit rozpočet nechal na konci roku 2013 schválit zákon, jenž poskytuje amnestii všem obviněným či odsouzeným za majetkové zločiny v ekonomické sféře. Činí tak však pouze pod jednou podmínkou - že totiž dotyčný uhradí veškeré pohledávky.
Šefler v tom viděl možnost, jak znovu získat již jednou ztracená práva na ruském trhu. Poslal Sojuzplodoimportu 20 tisíc dolarů a žádal o potvrzení amnestie. Vyšetřovací výbor ministerstva spravedlnosti (tehdy ještě spadal pod ministerstvo, dnes se již zodpovídá přímo Putinovi), jenž to měl na starost, však takové potvrzení odmítl udělit. A aby to bylo ještě komplikovanější, moskevský soud v půli května označil toto rozhodnutí výboru za nezákonné.
Není divu, že si soud v Haagu vzal čas na rozmyšlenou. Za současného stavu věcí platí, že Šefler nesmí Stoličnou prodávat (kromě Ruska) ani v Beneluxu. Kromě toho však jsou v sázce trhy dalších 15 zemí včetně USA. Pokud soudci v Haagu rozhodnutí rotterdamských kolegů potvrdí, budou se obě vodkotvorné firmy nejspíš soudit ve všech řečených jurisdikcích; pokud ne, bude mít Šefler navrch.
Podle deníku Financial Times počítá Šefler s tím, že v současné atmosféře rostoucí nevraživosti vůči špičkám ruské politiky mohou soudci k jeho kauze být shovívaví. Žádnou záruku v tom smyslu však nemá: když před nějakými čtyřmi lety západní veřejnost pobouřilo, jak nezdvořile Putin zachází s ruskými homosexuály, volali salonní idealisté po bojkotu ruských spotřebitelských značek - a Stoličnaja byla mezi prvními. Že se vyrábí v Lotyšsku a její šéf je s Kremlem na kordy, nebylo nic platné. Nádo zakušať.
Dále čtěte:
Komentář: Lahvovaný kapitál. Alkohol nepodléhá finanční krizím
