Ivo Žídek (45) je atestovaný urolog. V roce 1992 odešel z kliniky na Karlově náměstí a začal se plně věnovat byznysu. Nelituje toho. A bodejť by litoval, když je úspěšným top manažerem francouzské nadnárodní společnosti Sanofi-Aventis. Globální trojky, evropské jedničky a české dvojky na farmaceutickém trhu. Česká pobočka, kterou od založení v roce 1993 Ivo Žídek vede (tehdy to byla ještě pouze Sanofi – pozn. EURO), o sobě tvrdí, že je největším dovozcem léků do Česka. To je pravda, protože tuzemská jednička – Zentiva – vyrábí v České republice, byť je vlastněna převážně zahraničními subjekty. Ostatně ani jedna firma dodávající léky na tuzemský trh není v českém vlastnictví. To jen Státní ústav pro kontrolu léčiv nostalgicky člení svou statistiku na české léky, slovenské léky a ostatní.
Dvojí život.
Blíže pohlédnuto na byznys-kariéru Ivo Žídka vykazuje známky tradiční americké storry. Zpočátku dealerství v oboru cévek od firmy Porgés, kam byl zlákán známým. Přes den práce na klinice, ve volných chvílích podnikání. Pozdní večery nad podnikatelskou agendou v pronajaté kanceláři kustoda fotbalového hřiště u „písíčka“ 40 mega. Nakonec odchod z kliniky. Na začátku devadesátých let bral mladý nadějný urolog tři tisíce, dealer patnáct. „Musel jsem živit rodinu,“ říká doktor Žídek a přeje si, aby to nevyznělo tak, že mu šlo jen o peníze. Nebo že své doktorské praxe lituje či ji dokonce podceňuje.
Jak by ji také mohl podceňovat, když na doktorech dnes dělá byznys. Lékařská kvalifikace se mu údajně velmi hodí i v nynější obchodní činnosti: dobře zná klienta. Také se mu prý vyplácí, že začínal jako dealer, takže rozumí problémům i pseudoproblémům svých prodejců. Se začátky od píky je ale mezi šéfy farmaceutických firem spíš výjimkou. Většinou jde o kariérní manažery. Z lidí, kteří kdysi začínali v Česku jako dealeři léků, je v čele regionální pobočky už jediný. Šéfuje ovšem největší firmě.
Zapeklitá fúze.
Sám o sobě Ivo Žídek tvrdí, že je manažerský samouk. Doktořinu a léky uměl, obchod se doučil. Nejvíc mu prý dali tři jeho šéfové ve francouzském ústředí, se kterými od roku 1993 spolupracoval. Řídící struktura Sanofi-Aventis je – po vertikále – takováto: globální šéf, kontinentální šéf, regionální šéf (v případě Česka je to region jihovýchodní Evropy) a šéfové poboček v jednotlivých zemích. Jedním z nich je Ivo Žídek.
Jeho základním úkolem je samozřejmě zajistit, aby pobočka rostla. A pokud možno rychleji než celkový trh. Sanofi-Aventis patří dnes asi osm procent českého trhu. Svůj podíl společnost zvětšovala v situaci, kdy prodej léčiv rostl soustavně o více než deset procent ročně. Žídek charakterizuje tento vývoj jako kombinaci „vnitřního růstu s centrálními fúzemi“. V Maďarsku i Polsku se firma prosadila koupí domácích firem, z plánů postupovat v Česku stejně ale nakonec sešlo.
Z centrálních fúzí bylo největší spojení Sanofi a Synthélabo v roce 1999 a letošní převzetí společnosti Aventis. Po této fúzi ale Ivo Žídek paradoxně tvrdí, že by byl slavný, kdyby letos dosáhl alespoň růstu na úrovni celého trhu. Tedy kolem deseti procent. Výhody fúze se projeví dlouhodobě. Momentálně proti růstu působí několik okolností. Především převzetí Aventis bylo původně charakterizováno jako nepřátelské, později přátelské, ale přece jen to bylo převzetí, což nepochybně znejistilo lidi od Aventisu. Spojení dvou velkých firem mimoto vyvolává nutnost vyrovnat se s pravidly hospodářské soutěže. Sanofi-Synthélabo tudíž muselo prodat konkurenční firmě GlaxoSmithKline velmi úspěšný preparát proti srážení krve. Lék ze své top pětky musel odprodat i Aventis. V současné době mimoto dobíhá ochrana některých originálních léků, což opět znamená značný obchodní výpadek ve prospěch „generické“ konkurence.
Jindřichohradecká klika.
Zdatnost manažera se pozná podle toho, s jakou úspěšností dokáže odolat momentálně nepříznivým podmínkám. V případě Česka podle Iva Žídka hraje roli i to, jak se pere se systémovými bariérami typu nepředvídatelného a netransparentního postupu při rozhodování o úhradách léků z prostředků veřejného zdravotního pojištění. O takzvané kategorizační vyhlášce – poslední verzi Milada Emmerová zrušila, nová je prý hotova, ale zatím v přísně tajném režimu – mluví Ivo Žídek jako o mnichovské vyhlášce. O nás bez nás. Ale ať se s tím popere. Od toho ve své pozici je.
Žídek patří do momentálně silné skupiny lidí, kteří udělali v Praze kariéru přišedše z Jindřichova Hradce. Ivo Žídek pracoval v tamní nemocnici, když tam dělala ekonomickou náměstkyni nynější ředitelka Všeobecné zdravotní pojišťovny Jiřina Musílková. V Praze se prý s ní ale ještě nesetkal. Ani s Vladimírem Špidlou, ani se šéfem České televize Jiřím Janečkem, také Jindřichohradečanem.
V „Jindřicháči“ má Žídek manželku-zubní lékařku a dva syny. To, že je přes týden od rodiny, hodnotí jako svou pracovní výhodu oproti kolegům, kteří nedojíždějí. Večer se v klidu ještě podívá na práci. Co by prý také jiného dělal. Nehraje golf ani squash, ale rád se dobře nají a napije. Nerad o tom ale mluví do novin, protože se stalo, že tam dali jenom to, že se rád napije. A mamince, když si to přečetla, bylo hned jasné, jak se v té Praze po večerech baví.
Kdysi dělal také do hokeje, ale skončil s tím: „Necítil jsem se v té společnosti dobře.“ Tvrdí o sobě, že nechytračí. Neumí prý vedle své manažerské činnosti stihnout například provozování soukromé lékárny. Oba synové (14 a 19 let) hrají hokej za jindřichohradecký Vajgar. Když přijede domů, vozí je po zápasech. To je jeho koníček. „V pohodě se koukám, jak hrajou. A když sedíme autě, neutečou mi k počítači a můžu si s nimi povídat.“
