Barack Obama jako ekonomický reformátor zklamal. Větší změny prosadil pouze ve zdravotnictví, i jejich budoucnost je ale nejistá
Hlavním heslem Baracka Obamy v předvolební kampani v roce 2008 bylo slovo „změna“. Nebyl příliš konkrétní, a právě v tom do značné míry spočívala jeho přitažlivost. Voliči si mohli v jeho působivé rétorice najít to, po čem toužili. Po osmi letech vlády republikána George Bushe a v době začínající krize působil slogan o potřebě změny a naději jako osvěžující balzám. Dokázal Obama jako prezident opravdu přetavit inspirující rétoriku do podoby skutečných reforem? Přinejmenším v ekonomice toho po necelých třech letech vlády není mnoho, čím by se mohl chlubit.
Jen za cenu ústupků
V jednom bodě byli aspirující prezident a jeho tým v prezidentské kampani přece jen konkrétní: dávali jasně najevo, že budou reformovat systém zdravotního pojištění, který se neúnosně prodražuje, a přitom nechává desítky milionů Američanů bez jakéhokoli pojištění. Mnohaletý sen většiny demokratů prezident Obama opravdu splnil a reformu doslova protlačil Kongresem.
Už v roce 2009 se ale začalo ukazovat, že představa skutečně univerzální povinné zdravotní péče pro všechny podle podobného modelu, jaký známe v evropských zemích (single-payer health care), bude nestravitelná. Neprůchodná se ukázala také myšlenka státní pojišťovny, která by poskytováním péče za rozumnou cenu konkurovala soukromému sektoru.
Po mnoha peripetiích, vyjednávání ale nakonec obě komory Kongresu ovládané v té době silnými demokratickými většinami odhlasovaly v březnu 2010 klíčovou legislativu: Zákon o ochraně pacientů a dostupné péči (Patient protection and affordable care act) a Zákon o sladění zdravotní péče a vzdělání (Health care and education reconciliation act). Způsob, jakým reforma prošla, nicméně ukázal, že předvolební Obamovy představy o hledání konsenzu ve Washingtonu nebyly reálné. Ve Sněmovně reprezentantů ani v Senátu pro reformu tenkrát nezvedl hlas jediný republikán. A to prezident musel ustoupit několika desítkám sociálně konzervativních demokratů kompromisy, které naopak vůbec nevoněly liberálnímu křídlu jeho strany. Šlo hlavně o potraty a možnost jejich částečného nebo úplného financování státem.
Plně porozumět tisícům stran spletité legislativy a jejich důsledkům bylo těžkým oříškem i pro americké zákonodárce a jejich kanceláře. Mnozí se otevřeně přiznávali, že si nejsou tak úplně jistí, pro co všechno vlastně hlasují. Hlavní změny, které má reforma postupně přinést do roku 2014, jsou ale jasné:
- Od roku 2014 bude muset mít zdravotní pojištění až na některé výjimky skoro každý Američan. Pokud si ho nepořídí, bude platit zvláštní daň (pokutu) ve výši až 2,5 procenta příjmu. Pojištěných by tak mělo být asi 95 procent Američanů oproti dnešním 85 procentům.
- Zdravotní pojištění zaměstnancům budou povinně muset poskytovat všechny podniky, které zaměstnávají víc než 50 zaměstnanců. Jinak budou platit pokutu 2000 dolarů za zaměstnance.
- Postupně mají vzniknout pojišťovací burzy v jednotlivých státech. Na nich si budou jednotlivci nebo malé firmy moci pořídit dostupnější pojistky, které budou odpovídat novým federálním pravidlům.
- Rozšíří se státní zdravotní program pro chudé Medicaid. Měl by pokrýt všechny rodiny a jednotlivce, jejichž příjem nepřesahuje 133 procent federálně uznané úrovně chudoby.
- Upravují se pravidla státního pojištění pro důchodce Medicare. Pojišťovny nebudou smět odmítat klienty kvůli jejich dřívějším chorobám a nebudou je moci diskriminovat na základě genetické náchylnosti k některým onemocněním. Mladí lidé do 26 let budou moci zůstat na pojistce svých rodičů, pokud na nich jsou finančně závislí.
Miliardy ve vzduchu
Kolik to bude stát? Záleží na tom, koho se zeptáte. Rozpočtový výbor Kongresu spočítal, že reforma zdravotnictví přijde stát za deset let na 940 miliard dolarů. Jenže to bral v potaz období 2010 až 2019. Reformní opatření přitom startují postupně. Když se vezme v úvahu období 2012 až 2021, stoupnou náklady podle stejného zdroje na 1,13 bilionu a postupně budou dál narůstat.
Podle Republikánů ale budou náklady podstatně vyšší, protože výbor nebere v potaz, kolik budou muset platit sami pojištěnci a podniky po roce 2014, kdy má reforma vstoupit v platnost se vším všudy. Při debatách na téma dlouhodobých nákladů tak létají vzduchem biliony dolarů. Například Michael F. Cannon, který v konzervativním think-tanku Cato Institute vede odbor studií zdravotnické politiky, přišel s odhadem 6,25 bilionu za prvních deset let po plném zavedení reformy.
Důležitější než ideologicky podbarvené debaty o bilionech jsou ale pro běžné Američany reálné náklady na pojištění, které pociťují stále tíživěji. Nadace Kaiser Family Foundation publikovala koncem září studii, podle které pojistné dotované zaměstnavateli poskočilo letos v porovnání s rokem 2010 o devět procent.
Není divu, že se americká veřejnost dívá na reformu s nedůvěrou. Abychom byli spravedliví, nemůže za to jenom její konkrétní podoba. Podle dlouhodobých průzkumů ji nikdy nepodporovala většina Američanů. Je možná úctyhodné, že ji Obama prosazoval bez ohledu na to, jestli mu to přinese popularitu a politické body k dobru. Je ale také zřejmé, že potřebu reformy nedokázal většině Američanů vysvětlit. Počet zastánců od jejího přijetí v březnu 2010 nikdy nepřevýšil počet odpůrců. Například poslední průzkum agentury Rasmussen říká, že 56 procent respondentů by chtělo reformu odvolat a víc než polovina Američanů ji považuje za škodlivou pro ekonomiku. Také ostatní ankety z poslední doby ukazují jasnou převahu lidí, kteří reformu nechtějí.
Soud a odpor republikánů
Obama ještě ani nestačil legislativu o zdravotnické reformě podepsat a už bylo slyšet guvernéry několika států, že ji napadnou u soudů, protože je neústavní. Konkrétně její nejdůležitější ustanovení, které od roku 2014 ukládá drtivé většině Američanů povinnost pořídit si soukromé zdravotní pojištění. Kvůli takzvanému individuálnímu mandátu, tedy právu vlády nutit svobodného občana k zakoupení nějakého produktu zákonem, se na soudy obrátilo 26 států, několik nevládních organizací a jednotlivců.
Soudy sice většinu žalob zamítly, ale pak uspěli odpůrci u federálního soudu v Georgii, který vyhlásil celý příslušný zákon za neplatný. Vláda se odvolala, panel federálních soudců v Atlantě ji ale v srpnu nepotěšil. Rozhodl, že zákon sice není neústavní jako celek, ale individuální mandát nelze vyžadovat, a proto musí být ze zákona odstraněn. Začalo být zřejmé, že se ústavností reformy a jejím klíčovým ustanovením bude muset zabývat federální Nejvyšší soud ve Washingtonu.
Obamova vláda se nakonec po krátkém rozmýšlení rozhodla pro agresivní obranu. Prostřednictvím ministerstva spravedlnosti se sama obrátila na Nejvyšší soud a požádala o posouzení ústavnosti individuálního mandátu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom bude mít podle všeho velmi konkrétní a okamžité politické důsledky. Verdikt totiž skoro jistě padne do června příštího roku a stane se důležitým faktorem v prezidentské kampani. Pokud potvrdí ústavnost zdravotnické reformy, budou to pro Obamu těžko zpochybnitelné body k dobru.
Prezidentova administrativa dává najevo, že si je výsledkem jista. Rozhodnutí soudu ale není tak snadno předvídatelné. Nakolik se to hlavně při pohledu z Evropy může zdát těžko pochopitelné, individuální mandát je v Americe skoro bezprecedentní. Jediným podobným případem byl zákon o státních milicích z roku 1792. Ten totiž požadoval, aby všichni muži schopní boje byli v případě potřeby nejenom k dispozici ke službě v milici, ale – a v tom je podobnost s nynějším individuálním mandátem – aby si za vlastní peníze pořídili „dobrou mušketu nebo křesadlo, dostačující bajonet a pás, dva náhradní pazourky, tornu, mošnu s krabicí na náboje“. Jenže jednak je to zákon archaický, který už na začátku dvacátého století nahradila legislativa ustavující Národní gardu, ale navíc se týká výjimečné situace, kdy se od Američanů čeká obrana vlasti se zbraní v ruce.
Zvenčí se to může jevit jako skoro úsměvná odbočka o tom, do jakého extrému mohou odpůrci a obhájci zdravotní reformy při argumentaci zajít. Je ale prostou skutečností, že 26 amerických států zdravotní reformu na základě argumentu neústavnosti individuálního mandátu odmítá a Nejvyšší soud se tím bude zabývat. Nakolik vláda Baracka Obamy na výsledek ve prospěch reformy sází, stoprocentní jistotu nemá a mít ani nemůže.
Ať už nejvyšší soud rozhodne jakkoli, všichni republikánští kandidáti na prezidenta slibují zdravotní reformu zrušit. Včetně Mitta Romneyho, který podobný systém zdravotního pojištění před několika lety zavedl jako guvernér ve státě Massachusetts. Sice kvůli tomu musel čelit opakovaným výpadům svých republikánských soupeřů v boji o nominaci, soustavně však odpovídá, že rozhodnutí o reformě je třeba nechat na jednotlivých státech a že jako prezident by okamžitě navrhl zákon Kongresem odvolat, stejně jako všichni jeho republikánští soupeři. Vzhledem k tomu, že Romney spolu s texaským guvernérem Rickem Perrym tvoří podle průzkumů dvojici žhavých favoritů, dokáže o své upřímnosti
republikánské sympatizanty evidentně přesvědčit.
Jinými slovy, současná reforma zdravotního pojištění ve Spojených státech je možná opravdu tím nejzásadnějším legislativním počinem za posledních padesát let. Ale stojí a padá s prezidentem Obamou. Jestli příští rok zvítězí republikán nebo republikánka, vezme s největší pravděpodobností za své.
Jinak nic moc
Jaké další zásadní a skutečně systémové reformy dokázal prezident Obama prosadit? Odpověď je možná překvapivě jednoznačná: žádné. Tedy až na jednu výjimku. Tou je přijetí zákona o reformě Wall Streetu a ochraně zákazníků na finančních trzích (Dodd-Frank Wall Street reform and consumer protection act). Tato legislativa je reakcí na příčiny finanční krize a opravdu vážně mění dohled nad finančními institucemi a tím, jak se chovají ke svým klientům. Ale to je tak asi všechno, co se o reformním úsilí Baracka Obamy dá zmínit. Ano, prosadil stimulační balík a jiná opatření k povzbuzení ekonomiky. Rychlý nárůst financí, které federální vláda vynakládá na nejrůznější formy pomoci americkým rodinám, je však sám o sobě tématem na tlustou knihu věnovanou úvahám o stále větší roli federální vlády v životě Američanů. Je také pravda, že Obama podle všeho pomohl rychlým zásahem k záchraně automobilek General Motors a Chrysler. Když vláda nakrátko převzala kontrolu nad oběma společnostmi, někteří kritikové zprava mluvili dokonce o jasném projevu marxistických nebo i fašistických tendencí prezidenta. S odstupem času je ale zřejmé, že Obama dokázal zabránit pádu legend amerického automobilového průmyslu. V obou zmíněných případech šlo ale o naléhavá a výjimečná opatření, pro která se prezident rozhodl ad hoc. Nebyly součástí nějakého promyšleného plánu změnit a zlepšit fungování americké ekonomiky. Vedle nich se dají postavit pomníčky iniciativ, které Obama hlasitě uvedl, aby vzápětí zemřely mladé a nemilované. Za všechny zmiňme pokus zavést systém obchodování s emisními povolenkami podobný tomu, jaký známe v Evropě. Dnes je iniciativa politickou mrtvolou, o které se v prezidentské kampani ani nemluví. Stoupenci a příznivci Baracka Obamy nepochybně přičtou jeho chabé reformátorské výsledky výjimečně špatným ekonomickým okolnostem a nepříznivé politické konstelaci. Odpůrci ho popíšou jako politického naivku, mluvku a elitářského impotenta. V každém případě je skutečností, že po necelých třech letech Obamova vládnutí toho kromě nejisté reformy zdravotnictví opravdu není mnoho vidět.
