Federace se mohou rodit dobrovolnými smlouvami. Když ale jednotlivé státy nedodržují pravidla, musí se zlomit jejich odpor
Příspěvek Jeana Pisani-Ferryho je tak trochu reakcí na velmi skeptický text ohledně budoucnosti společné evropské měny z pera oxfordského profesora Kevina O’Rourka, který jsme uveřejnili před pár týdny. O’Rourke, ačkoli sám sebe označuje za příznivce evropské integrace, dospěl k závěru, že není-li vůle k fiskální unii a faktickému přechodu k federalizovaným strukturám, pak než se dál trápit měnovou unií, bude lepší přemýšlet nad tím, jak s minimálními ztrátami pro všechny zúčastněné společnou měnu opustit a soustředit se na zachování „čtyř svobod“ – volného pohybu zboží, služeb, pracovní síly a kapitálu.
ZÁCHVAT PRAVDOMLUVNOSTI
Také jste si při čtení O’Rourka v týdeníku Euro vzpomněli na pozdně perestrojkové, lakonické, avšak dokonale výstižné hodnocení sedmdesátileté snahy o budování sovětského komunismu ruskými intelektuály: „Eksperiment něudalsja“? Kromě toho, že si na to člověk vzpomene, tam žádné velké paralely nehledám. Jean Pisani-Ferry si ovšem klade další otázky, na které je dobré odpovědět. Například na vývoji běžného účtu platební bilance v devadesátých letech minulého století je vidět, že sjednocení Německa bylo spojeno s mírnými deficity, které nikdy nepřekročily dvě procenta HDP a (jelikož deficit běžného účtu není nic jiného než rozdíl mezi národními úsporami a investicemi) jsou vysvětlitelné potřebou zainvestování do nových spolkových zemí.
Napsat jako Pisani-Ferry, že při zpětném ohlédnutí bylo „sjednocení Německa spíše prokletím než požehnáním“, je od Francouze jednak záchvat pravdomluvnosti, jednak to má i nějakou vnitřní logiku. Fixace mírně nadhodnocené marky při přechodu na euro by v situaci, kdy by se Německo nevypořádalo se sjednocením tak rychle, navodila zcela jinou situaci. Problém by téměř z definice nemohl vzniknout.
Čtěte: Jak podat žádost o rozvod?
Spousta věcí by se v následující dekádě zkrátka nestala: německý běžný účet by nemohl být tak přebytkový, protože západoněmecké přebytky by byly vstřebány uvnitř Německa, nikoli recyklovány v rámci Unie.
Španělsko by asi nezažilo tak velkou bublinu (protože příliv německého kapitálu by byl řádově nižší) a Francie nebo Itálie by vzhledem k Německu nemohly tak relativně zeslábnout a ztratit na konkurenceschopnosti. Euro by muselo být slabší, než bylo, úrokové sazby v periferních zemích vyšší, než byly. A tak dále, alternativní historii lze rozvíjet.
Že se tak nestalo, musí podle mne souviset s odlišnou ekonomickou strukturou Německa a dodnes řádově vyšším podílem obchodovatelných odvětví na německém HDP, kde má zejména zpracovatelský průmysl dodnes násobný podíl ve srovnání třeba zrovna s Francií nebo Británií. Německo nechtělo a v zásadě ani nemohlo dopustit, aby se konkurenceschopnost zhoršovala a německé firmy postupně vyklízely světové trhy, což při významu průmyslu pochopily všechny složky tripartity – vláda, zaměstnavatelé i zaměstnanci reprezentovaní odbory. Výsledkem byla dosti hluboká reforma, která vedla k obnovení konkurenceschopnosti za cenu mnohaleté stagnace reálných mezd, k předstihu úspor nad investicemi.
Jean Pisani-Ferry tvrdí, že eurozóna nadhodnotila fiskální rozměr krize, a naopak podcenila rozměr finanční, a tak dopadla hůř než Spojené státy nebo Británie. Když nemáte fiskální unii, neboť při vzniku eurozóny bylo slíbeno, že žádné transfery nebudou, pak při takovém otřesu nevyhnutelně musíte dopadnout tak, jak eurozóna dopadla. Země s důvěryhodnou pověstí dlužníka budou mít na trhu mnohem lepší pověst a přístup k penězům než ty, které sice sdílejí společnou měnu, ale důvěry trhů nepožívají. Tohle je geneticky zakódované schizma, kterému v zásadě nezabráníte bankovní unií, i kdyby byl „společný pool“ na hašení požárů násobně větší, než je dnes naplánován. Evropský stabilizační mechanismus (ESM) a koordinace hospodářských politik jsou nástroje, které také nemohou stačit ani náhodou.
Protože funkční a robustní společná měna fakticky vyžaduje něco jako Spojené státy evropské. EU dnes redistribuuje asi jedno procento svého HDP. V rámci eurozóny to bude víc vzhledem k intervencím Evropské centrální banky, které snižují úrokové sazby některým dlužníkům hluboko pod tržní úroveň. Jak uvádí online verze Der Spiegelu, u spolkového ministra financí Schäubleho se údajně pracuje na tom, aby Brusel získal „odštěp“ z příjmových daní či z DPH, nebo aby přímo dostal možnost uvalovat „přirážku“ a redistribuovat ji po eurozóně. Velmi ambiciózní typy by samozřejmě ještě harmonizovaly daně, sociální politiku, zkrátka kdeco.
Spojené státy americké mají federální daně, dávky i zákony, v posledních padesáti letech nikdy nepřerozdělovaly přes „federál“ méně než 14 procent HDP. První federální daní, kterou Amerika po vyhlášení federace zavedla, bylo zdanění alkoholu, známé jako „whiskey tax“. To bylo v roce 1791, když prezidentem byl George Washington a ministrem financí Alexander Hamilton. Daň měla vytvořit zdroj, z kterého by se daly splácet dluhy spojené s válkou za nezávislost na Británii.
Kdekomu se nechtělo platit, řada okresů v Pensylvánii to vyloženě sabotovala a v roce 1794 napadli místní sídlo federálního výběrčího daní. Jak byla sjednána daňová disciplína? Poslali tam domobranu z daňově bohabojných okrsků a taky armádu. Federace se mohou rodit zcela dobrovolnými smlouvami, ale musejí umět zlomit odpor nebo i pouhé ignorování pravidel. Vůbec bych to v Evropě nezkoušel.
Graf
SJEDNOCENÍ NĚMECKA A FRANCIE
Rok běžný účet p. b. (v % HDP) HDP (reálný, v %) investice (v % HDP)
FRANCIE
1990 –0,77 2,9 24,3
1991 –0,5 1,0 23,5
1992 0,3 1,6 21,8
1993 0,7 –0,6 19,4
1994 0,6 2,35 20,2
1995 0,5 2,1 20,4
1996 1,2 1,4 19,5
1997 2,6 2,34 19,3
1998 2,6 3,56 20,6
1999 3,0 3,4 21,3
2000 1,41 3,9 22,4
Rok běžný účet p. b. (v % HDP) HDP (reálný, v %) investice (v % HDP)
NĚMECKO
1990 2,98 5,7 27,2
1991 –1,32 5,0 25,5
1992 –1,1 1,5 25,0
1993 –1,0 –1,0 23,7
1994 –1,4 2,5 23,9
1995 –1,2 1,8 23,8
1996 –0,7 0,8 22,7
1997 –0,5 2,0 22,7
1998 –0,7 1,8 23,3
1999 –1,42 1,9 23,4
2000 –1,75 3,2 23,9
Zdroj: MMF EU dnes redistribuuje asi jedno procento svého HDP. Spojené státy americké v posledních padesáti letech nikdy nepřerozdělovaly přes „federál“ méně než 14 procent HDP.
O autorovi| Miroslav Zámečník zamecnik@mf.cz
