Evropská integrace ve své dosavadní podobě narazila na strop momentálních možností
Na chodníku v parku našel jsem tam marku. Ležela tam mnoho dní, byla totiž východní. Tato vousatá rýmovačka z dob komunistické totality možná najde své uplatnění i v dnešní době. Tedy pokud dojde na katastrofický scénář a členské státy eurozóny, respektive její vyspělejší severní polovina, se rozhodnou skončit s financováním zaostávajícího a předluženého jihu. Nejdrastičtějším důsledkem může být rozdělení společné měny na dvojí euro, jedno pro zodpovědné a výkonné ekonomiky a druhé pro ty ostatní. Následky pro sjednocenou Evropu by byly nedozírné. „Dnešní plány na dvojkolejné euro, supereuro a podobně nejsou ničím jiným než přípravou na možná nevyhnutelné přiznání, že celý projekt eura ztroskotal, jinak řečeno že integrace ve své dosavadní podobě narazila na strop momentálních možností,“ uvádí Ladislav Tajovský, pedagog Vysoké školy ekonomické v Praze.
Angela a Nicolas Myšlenka „übereura“ pochází vcelku pochopitelně z nejbohatších ekonomik eurozóny, tedy z Francie a Německa. Obě země uvažují o tom, že by rozdělily skupinu na dvě části, z nichž každá by používala jinou měnu. Zatímco státy, jejichž veřejné finance nemíří řeckou cestou, by platily jakýmsi „nadeurem“, slabší země by zůstaly u současné měny. Tento krok je jasným pokračováním myšlenky na vyhazov Řecka a potenciálně dalších problémových zemí z Evropské unie. To se ukázalo jako prakticky nemožné bez aktivního přístupu odcházející členské země, a proto kancléřka Angela Merkelová s prezidentem Nicolasem Sarkozym vymysleli alternativní cestu, která ponechává iniciativu v jejich rukou. V zóně s novou měnou by měly být Francie, Německo, Nizozemsko, Rakousko, Dánsko a Finsko. Věčně kritizovaný „euroskeptik“ Václav Klaus se ke společné měně staví poměrně konzistentně a čím dál častěji se ukazuje, že jeho minulé výroky jsou poměrně přesnou předpovědí současného dění. „Rigidita evropského trhu práce je všeobecně známá a dostatečně zdokumentovaná, což je v kontradikci se základním požadavkem ekonomické teorie, který říká, že kde neexistuje mobilita a propojenost trhu práce, je potřeba mít flexibilní měnové kurzy,“ uvedl již v roce 2003 Klaus na přednášce pro liberální Cato Institute. Klaus dále argumentoval tím, že asymetrické pozitivní a negativní šoky se v Evropě objevují stále znovu. „To není nijak překvapivé, protože země eurozóny odlišné jsou. Velikost fiskálních transferů na úrovni eurozóny je nicméně velmi malá. Mezi členy EU sice existuje určitá míra mezinárodní solidarity, její úroveň je ale nesrovnatelná s mírou solidarity uvnitř národních států,“ tvrdil před lety Klaus. Realita dnešních dnů mu dává za pravdu. „Jednotná měna bez společné fiskální politiky vytváří prostředí pro fiskální nezodpovědnost. Můžeme mluvit o fiskálním černém pasažérství,“ zní jeden z jeho výroků, který se po čase ukazuje být přesnou vizí reality. Zatímco Německo nalévá miliardy eur do dřívější NDR a sociální sítě evropských zemí hýčkají své líné a nepřizpůsobivé občany na účet aktivních jako nikde na světě, převést peníze přes hranice už je úplně jiná káva. Například Slováci jasně deklarovali, že na problémový jih už nepošlou ani cent.
Dvojí měna Sama myšlenka odtrhnutí spolehlivé části eurozóny směrem k vlastnímu měnovému projektu je zejména z pohledu Německa pochopitelná. Bankrot Řecka by ještě eurozóna zřejmě přežila, koneckonců jde jen o tři procenta její ekonomiky. Cena by však byla daleko vyšší, než by odpovídalo nominální hodnotě řeckého podílu. Je totiž nutné započítat i nepřímé náklady, jako je oslabení důvěry v euro a v solidnost jiných států, dražší financování dluhů i pro doposud neproblémové země včetně Česka, a tak dále. Ostatně většinu zmíněných vícenákladů už v praxi platíme nyní, aniž by Řecko zkrachovalo. Zlom však může přinést září, kdy svůj dluh ve výši osmdesáti miliard eur budou refinancovat Španělé. Pokud by se i tentokrát vyskytly podobné problémy jako v případě Řecka, tedy dramatický pokles ratingu a s tím spojený růst ceny financování dluhu nad únosnou úroveň, eurozóna by už přežít nemusela. Čtvrtá největší ekonomika EU je trochu jiná liga. Kromě toho vzhledem ke zmíněným výrokům o zastavení financování jihu nelze spoléhat na naslibovaný sedmisetmiliardový polštář pro další problémové státy. Současné dilema je tedy ve vší své složitosti prosté. Buďto se sever unie měnově oddělí od jihu, nebo bude nutné nalévat neexistující peníze do nenasytné černé díry a doufat, že hříšníci se alespoň pokusí své ekonomiky tvrdě reformovat. Jenže zde vyvstávají otázky, na které nikdo z autorů dělení eura neodpovídá. Jednou z neznámých je například budoucí příslušnost zemí jako Slovensko, Slovinsko a dalších. Do které zóny by nakonec spadly? „Pro tyto nezařazené země by bylo lepší alternativou slabší euro. Slováci udělali se zavedením eura chybu a nyní potřebují slabší měnu. Neměli by se tedy snažit být přijati mezi severní země,“ říká ředitelka Next finance Markéta Šichtařová, která zastává názor, že rozdělení eura na dvě měny je vhodným řešením současné situace.
Ideální cesta z pasti Nicméně většinové stanovisko odborné veřejnosti je takové, že rozdělení eura je obtížně proveditelné. Tedy alespoň bez velkých otřesů, jaké Evropa ještě nezažila. „Rovná se to například Kalifornii, která by se rozhodla opustit dolar. Trhy by začaly spekulovat na exit strategie zemí podle aktuální ekonomické formy. Těch důsledků by bylo nepočítaně a myslím, že je ještě nikdo ani zčásti nedomyslel,“ říká analytik Raiffeisenbank Michal Brožka. Přesto je na první pohled rozdělení eura ideální cestou z pasti. Žádná země, která je členem eurozóny, nemůže v případě fiskálních problémů devalvovat měnu nebo snížit úrokové sazby. Na druhé straně, kdyby například Španělsko stále používalo pesetu, při prvních náznacích splasknuté realitní bubliny by nastalo samovolné znehodnocení, což by v důsledku pomohlo španělské ekonomice z hlediska vyšší konkurenceschopnosti. Posílila by domácí poptávka a dařilo by se exportu. Na své by si vlivem levné měny přišel i turistický průmysl. Problém je v tom, že existují historické zkušenosti s německou měnovou reformou z dvacátých let minulého století či s tou československou z roku 1953. Ty naznačují, kam podobné experimenty vedou – k extrémní inflaci. „Odpadního“ eura by se nejen lidé, ale i finanční instituce včetně centrálních bank zbavovali v panice, jaká tu nebyla ani při památném krachu Lehman Brothers. Existují také vnější faktory. Už od jeho zavedení se postupně zvyšuje role eura jako rezervní měny v mezinárodním měnovém systému na úkor amerického dolaru. Zatímco v roce 1999 držely centrální banky osmnáct procent devizových rezerv v eurech a sedmdesát procent v dolarech, do roku 2007 narostl podíl eura v devizových rezervách na 26,5 procenta a podíl dolaru se snížil na 64 procent. V jakém poměru by se přecenily tyto rezervy? Přebrala by za ně severní část odpovědnost? Logicky by bylo žádoucí pro držitele rezerv, aby byly převedeny pod „übereuro“, jisté ale není nic. Otázkou je, jak by dopadli věřitelé jižních států. „Buďto by převážila inflace a depreciace měny, a pak by věřitelé utrpěli značné ztráty, což by mohlo oslabit ekonomiku v jejich zemích, nebo by pokles nové měny vyvolal sérii snížení ratingu a růstu ceny dluhové služby. Tak daleko ale zatím nikdo v Evropě neuvažoval,“ říká Tajovský z VŠE. Sám si myslí, že celá aféra s dvojím eurem je více než co jiného jakási virtuální pohrůžka směrem k problémovým zemím.
Hlubší integrace Existují i zcela odlišné názory, které naopak „untereuro“ zdaleka nezatracují. „Nemyslím si, že by zemím s horším eurem hrozila hyperinflace jen kvůli výprodeji dluhopisů. To by muselo dojít k přímému tisku peněz, což dle mého názoru nehrozí. Samotný vznik eura byl chybou, ale když už ho máme, tak dnes je rozdělení na dvě měny logicky správnou úvahou,“ tvrdí Šichtařová. Je také přesvědčena, že výprodej „jižních“ dluhopisů by jejich emitentům prospěl, mimo jiné proto, že v současnosti mají problém s nedostatkem likvidity. Jestli evropská měna přežije letošní rok, pravděpodobně vydrží i do budoucna. Bude to však stát hodně peněz. Překonání krize bude pravděpodobně argumentem pro ještě hlubší politickou integraci, neboť postavit euro na reálné ekonomické základy si nikdo z politiků netroufne ani jen navrhnout. Zkušenost jménem Euro v krizi se stane argumentem pro centralizaci a jednotný charakter daní, veřejných výdajů i sociálních systémů jednotlivých států. „To je však ekonomicky nezdůvodnitelné. Jedna speciální měna a ani harmonizované podmínky nejsou předpokladem pro společný trh a ani pro ekonomickou integraci mezi zeměmi. Společný trh a ekonomická integrace však vyžadují konkurenci, podloženou růzností, a neexistenci překážek pro svobodnou výměnu. Společný trh v žádném případě nevyžaduje řízenou harmonizaci,“ kroutí hlavou Peter Gonda, makroekonom slovenského Konzervativního institutu M. R. Štefánika. Ze zkušenosti však lze předpokládat, že politika opět zvítězí nad zdravým rozumem.
BOX: Teorie optimální měnové oblasti Konzervativní názor na věc dobře vystihuje teorie optimální měnové oblasti. Ta zkoumá podmínky, jejichž splnění umožňuje skupině dvou či více zemí vzdát se národních měn a ustavit měnovou unii. Autorem je lauerát Nobelovy ceny za ekonomii Robert Mundell. Jeho teorie pohlíží na měnový kurz jako na důležitý nástroj hospodářské politiky pro adaptaci národní ekonomiky na asymetrický šok. Proto se zabývá zkoumáním alternativních mechanismů, které mohou nahradit výpadek kurzového nástroje poté, co se ekonomika stala členem měnové unie. Mezi hlavní atributy se řadí přeshraniční mobilita pracovní síly a integrace finančních trhů. Teorie také říká, že do měnové unie by měly vstupovat země s podobnou a dobře diverzifikovanou výrobní základnou. Podle profesora aplikované ekonomie Ronalda McKinnona se optimalita měnové oblasti zvyšuje s rostoucí obchodní otevřeností členů měnové unie. Z dalších testů optimální měnové oblasti lze jmenovat cyklickou sladěnost, pružnost cen a mezd, pružnost trhu práce, udržitelnost veřejných financí, homogenitu preferencí či solidaritu členů měnové unie.
BOX 2: Pozitiva a negativa měnové unie - Ztráta nezávislosti - Nemožnost ovlivňovat směnné kurzy a aktivně reagovat na ekonomické šoky - Problémy se strukturálními rozdíly mezi zeměmi – v inflaci a nezaměstnaností, v pracovním trhu, v právním systému, v růstu HDP, ve fiskálním systému
+ Stabilní měna (nyní sporné) + Nízká inflace a nízké úrokové sazby + Cenová transparentnost + Eliminace transakčních nákladů + Lepší integrace finančních trhů + Lepší postavení EU v globální ekonomice + Ulehčení mezinárodnímu obchodu + Symbol evropské identity
