Francie se snaží zaujmout postavení Velké Británie k USA
Když koncem července, krátce po nástupu do křesla premiéra, Gordon Brown poprvé ve své nové funkci navštívil Spojené státy americké, ujistil prezidenta Bushe, že nejdůležitější bilaterální vztahy Británie jsou s USA. Že jako premiér chce „udělat víc pro posílení našich vztahů s USA“. Že bude pokračovat v těsných vztazích s americkou vládou a že nedovolí nikomu „oddělit nás od Spojených států amerických v řešení společných výzev, kterým čelíme po celém světě“.
Malloch-Brown v akci.
V útrobách britské zahraniční politiky už však mezitím začínalo zaznívat něco trochu jiného. „V zahraniční politice už nebudou USA a Británie stát bok po boku,“ dal se slyšet jiný Brown - totiž nově jmenovaný náměstek ministra zahraničí a čerstvě pasovaný lord Mark Malloch-Brown, který si už v britském politickém zákulisí vysloužil přezdívku „big mouth“. K jeho „velkohubostem“ patří třeba prohlášení, že je ministrovi zahraničí Davidu Milibandovi „moudrou eminencí“. Když se vracel ze Spojených států amerických z funkce zástupce generálního tajemníka OSN, pochlubil se: „Od Colina Powella, přes Condi Riceovou až po Richarda Holbrooka nebo Madeleine Albrightovou, přes celou šíři americké zahraniční politiky, vsadím se s vámi o drink, že byste zjistili, že jsem jejich neoblíbenější nadnárodní Brit.“
Spory s americkými politiky.
Lord Malloch-Brown má za sebou hodně roztržek s americkými politiky, kteří si podle něho „dovolují příliš mnoho útoků na OSN“. Když americká média zveřejnila, že bydlel v New Yorku v dražším bytě, než byla výše jeho platu, označil to za „pomlouvačnou kampaň amerických konzervativců nenávidících OSN“. Výměnou ho pak bývalý americký velvyslanec u OSN John Bolton označil za „titěrného byrokrata“ s pověstí největšího antiamerikanisty mezi britskými diplomaty.
Od jeho nástupu na ministerstvo byli Američané ve střehu a začali pečlivěji sledovat, jak premiérova slova ladí s fakty britské zahraniční politiky. Že neladí, se jim potvrdilo už začátkem září, když britští vojáci začali nečekaně a rychle odcházet z irácké Basry. Že se na Británii asi nebudou moci spoléhat jako na spojence proti Íránu, se Američanům potvrdilo, když Brown odmítl jednoznačně veřejně prohlásit, že nikdy nedopustí, aby Írán vlastnil jaderné zbraně.
Brownův projev.
Neudělal to ani ve svém hlavním projevu o zahraniční politice 12. listopadu, v němž pojmenoval novou britskou zahraniční politiku slovy „hard-headed internationalism“. Tedy internacionalismus praktický, realistický, střízlivý a tvrdošíjný, v němž „globální výzvy potřebují globální řešení a národy musejí spolupracovat přes všechny hranice“ a v němž „vytváření globální společnosti znamená souhlasit, že ty velké zájmy, které máme společné, jsou mocnější než témata, v nichž se rozcházíme“.
Brown doporučil budovat „architekturu nové globální společnosti“ založené na víře „ve svobodu všech, v bezpečnost a spravedlnost pro všechny, v ekonomické příležitosti a ochraně prostředí sdílené všemi“ - společnosti „vpravdě globální, posilující lidi všude“.
A k tomu přidal jedno velké „ale“: „Činíme tak v měnícím se světě, kde šest nových globálních sil, jedinečných pro naši generaci, demonstruje naši rostoucí vzájemnou závislost a nutí mezinárodní komunitu nalézat společný účel.“
Nová role Británie.
Ty „nové síly“ jsou nestabilita neukázněných států, šíření terorismu, globální toky kapitálu a zboží, přesun ekonomické síly na nové velmoci, jako jsou Indie a Čína, nekontrolovatelná migrace, klimatické změny. „Novou hranicí je to, že nejsou žádné hranice,“ zní Brownovo nové, rádoby vtipné klišé, jehož prostřednictvím vnímá nový svět jako „jednolitou síť, kterou nemůže ovládat žádná jedna mocnost“. A v této síti může potřebné změny zajistit „naše síť spojenectví“ kopírující Londýn jako „globální průsečík spojující obchod, ideje a lidi z celého světa“. Takto vidí Brown novou roli Británie v době, kdy - jak přiznává - už není významnou vojenskou silou.
Bezzubé varování.
Věru noblesní. Akorát - v době stále sílícího islámského terorismu a jaderného nebezpečí z Íránu - naivní a bezzubé. Takto Brown varuje Írán: „Írán má na vybranou - konfrontaci s mezinárodní komunitou vedoucí k utužení sankcí, nebo změní-li svůj přístup a přestane podporovat terorismus, může mít transformované vztahy se světem.“ A když se nepolepší, „budeme hledat tvrdší sankce prostřednictvím OSN a EU včetně ropných a plynařských investic a finančního sektoru“. A nakonec varování: „Írán by neměl být na pochybách, jak vážně to myslíme.“
Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád, jak napsal jeden britský komentátor, se z Brownova varování „určitě třese ve svých jaderně obohacených botách“. Íráncům - a všem teroristům - Brown potvrdil, že Británie žije ve znamení Nevilla Chamberlaina, ne Winstona Churchilla. Nikde v jeho projevu nezaznělo to, v co doufali Američané. Že nepřestane-li Írán jaderně zbrojit, dostane na frak.
Sarkozy příkladem.
„Kéž by se Brown trochu podobal Sarkozymu,“ posteskla si ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy totiž necelý týden předtím v proslovu v Kongresu obnovil „věrnost památce společných dějin, věrnost krvi prolité našimi dětmi ve společných bitvách, a především věrnost témuž ideálu, týmž principům, týmž hodnotám, které Francii a Ameriku vždy spojovaly“. Připomněl pomoc Francie při zakládání Spojených států amerických a tvůrčí a přátelské osobní vztahy generála Lafayetta s prvním americkým prezidentem Georgem Washingtonem.
„Od chvíle, kdy se Spojené státy americké objevily na scéně, loajalita mezi francouzským a americkým lidem nikdy neochabla,“ ujistil Američany a šmahem vymazal roky antiamerikanismu Charlese de Gaulla a Jacquesa Chiraka.
Chvála Ameriky.
Sám velký obdivovatel Ameriky Sarkozy pochválil „americký sen“, který prokázal celému světu, že „svoboda, spravedlnost, lidská práva a demokracie nejsou žádná utopie, nýbrž ta nejrealističtější politika, jaká existuje a která má největší pravděpodobnost zlepšit osudy každého jednotlivce“. Vyzvedl hlavní americké morální hodnoty, k nimž patří to, že „ti nejskromnější i ti nejslovutnější občané vědí, že jim nikdo nic nedluží, a všechno si musejí vysloužit“. Pro Sarkozyho se Amerika stala velkou tím, že „našla schopnost přetvořit svůj vlastní sen v naději pro celé lidstvo“.
Vypočetl všechny historické momenty, v nichž Amerika zachránila Evropu před zničením: obě světové války, Marshallův plán, spojenectví NATO, odhodlanou obranu obklíčeného Západního Berlína, konečné vítězství nad sovětským impériem. Vysoce zhodnotil americkou literaturu a kinematografii, v níž dobro vítězí nad zlem a která vždy inspiruje k nové naději a odvaze.
Vstřícnost.
A pak řekl něco, co kongresmanům dojetím sevřelo hrdla a co marně čekali od Browna: „Společně musíme bojovat proti terorismu. Jedenáctého září 2001 celá Francie, zkamenělá hrůzou, vyslovila s americkým lidem jednotu. 'Dnes jsme všichni Američané,' hlásaly titulky hlavních novin. Toho dne, kdy vy jste truchlili za tolik svých mrtvých, nikdy se nám Amerika nejevila tak veliká, důstojná a silná. Od toho dne se Francie rozhodla sdílet s vámi válku v Afghánistánu. Já vám teď závazně slibuji, že Francie v Afghánistánu zůstane, jak dlouho to bude nutné, protože tam se riskuje budoucnost a hodnoty atlantické aliance. Pro mě selhání nepřipadá v úvahu. Terorismus nezvítězí, protože demokracie nejsou slabé, protože my se tohoto barbarství nebojíme. Amerika může s Francií počítat.“ A co Írán? - čekali kongresmani netrpělivě. I tam jim Sarkozy vyšel vstříc: „Řeknu to zde před vámi všemi: Představa Iránu vyzbrojeného jadernými zbraněmi je nepřijatelná. Nikdo nesmí zpochybňovat naši odhodlanost.“
Ambiciózní Francie.
Znamená to, že Francie se po několik desetiletích vrací do čela obrany Západu? Sarkozy řekl: „Chci, aby Francie přijala svou plnou úlohu v úsilí o obnovu akčních nástrojů a prostředků NATO.“
A několik vteřin před ovací přidal tuto třešničku: „Dnes jsem vám přijel představit tuto ambiciózní Francii. Francii, která přichází Americe vstříc obnovit pakt přátelství a spojenectví, které zpečetili Washington a Lafayette.“
Sarkozyho Francie tímto zřejmě přebírá úlohu hlavního evropského spojence USA, na kterou Brownova Británie rezignuje. Jak napsal Daily Telegraph: „Spojené státy americké si musejí myslet, že teď jedná s francouzským lvem a britskou opičkou.“
Popisek 1: Ztělesnění změny. Náměstek britského ministra zahraničí lord Mark Malloch-Brown má za sebou mnoho roztržek s americkými politiky. Prohlásil, že USA a Británie už nebudou v zahraniční politice vystupovat společně.
Popisek 2: Jiné přístupy. Britský premiér Gordon Brown (vpravo) usiluje o novou roli Británie ve světě. Podle francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho se jeho země bude snažit obnovit spojenectví zpečetěné při vzniku USA generálem Lafayettem a prvním americkým prezidentem Georgem Washingtonem.
