Čím déle bude ECB prosazovat extrémně uvolněnou měnovou politiku, tím větší hrozí riziko, že napáchá velké škody
Evropská centrální banka (ECB) to udělala zase. Na posledním zasedání ve Frankfurtu se Rada guvernérů ECB rozhodla znovu navýšit nákupy dluhopisů z 60 na 80 miliard eur měsíčně, přičemž předmětem nákupu nyní mohou být i ? remní dluhopisy. Také depozitní sazba se opět snížila a momentálně činí 0,4 procenta.
Tyto kroky mají k neutrální politice daleko – a ECB jimi výrazně překračuje svůj mandát udržovat měnovou stabilitu.
Motivace v pozadí posledních kroků je zřejmá: prezident ECB Mario Draghi je odhodlaný potlačit de? aci, která představuje vážnou hrozbu pro hospodářský růst. V deflačním prostředí se koneckonců obtížněji splácí dluh, takže ? rmy mají sklon odkládat investice. Nedávné údaje Eurostatu, po dle nichž se meziroční index spotřebitelských cen snížil minulý měsíc o 0,2 procenta, obavy jen zesilují.
Ačkoli je současný stav technicky vzato deflací – tedy trvalým poklesem cenové hladiny, který se může odrazit na zaměstnanosti či jiných smluvních vztazích –, nejde o de ? aci strukturální. Do značné míry je to spíše důsledek nízkých cen ropy, které od června 2014 klesly o více než 70 procent. Pominemeli ceny energií a potravin, nachází se eurozóna ve stavu mírné strukturální in? ace. A ta by v kombinaci s cenou ropy měla ekonomice prospívat, jelikož podporuje spotřebu a investice.
PŘEDLUŽENÉ PODNIKY
Proč tedy program masivního kvantitativního uvolňování (QE), jímž ECB dostala do oběhu spoustu peněz, nedokázal stimulovat poptávku po zboží a službách? Jedním z problémů je, že se banky v obavách ze ztráty vkladatelů zdráhají promítnout zápornou depozitní sazbu do úrokových sazeb z úspor. Proto jsou nuceny dál zvyšovat své marže u hypoték a úvěrů malým a středním podnikům.
V důsledku toho poskytují domácnostem a firmám v rozporu s cílem QE méně úvěrů.
Banky, domácnosti i malé a střední podniky jsou přitom stále předlužené a potřebují čas, aby své dluhy splatily. To může na první pohled naznačovat, že důraz ECB na zvýšení in? ace je správný, avšak realita je taková, že přímé rozšíření programu nákupu dluhopisů ignoruje hlubší strukturální obtíže, s nimiž se potýkají slabší ekonomiky v eurozóně.
Ještě horší je, že pokud QE těmto ekonomikám umožňuje, aby si levně půjčovaly, mohou se díky tomu vyhýbat zavádění složitých strukturálních reforem.
Draghi a holubice v Radě guvernérů ECB – konkrétně jde o guvernéry jihoevropských centrálních bank – si zřejmě myslí, že mohou rozjet automobil tím, že do něj jednoduše nalijí víc benzinu, ačkoli má vůz porouchanou spojku. Jestřábi v Radě guvernérů, jako jsou prezident Bundesbank Jens Weidmann nebo guvernér De Nederlandsche Bank Klaas Knot, sice vidí pošetilost tohoto přístupu, ale jsou v menšině.
QE bylo účinné při rozdmýchání hospodářského růstu ve Spojených státech, protože působilo prostřednictvím kapitálového trhu. V Evropě, kde neexistuje žádný jednotný kapitálový trh, jenž by umožnil vybalancování portfolií, však tato politika působí prostřednictvím úvěrových kanálů bank, takže nafukuje – a pokřivuje – ceny dluhopisů a akcií.
PŘESUN BOHATSTVÍ
Ještě problematičtější je, že politika ECB má za následek značné přerozdělování bohatství směrem od střadatelů (včetně důchodců) v silnějších severních státech eurozóny – konkrétně v Německu, Finsku a Nizozemsku – k dlužníkům v jižních státech eurozóny, jako jsou Francie, Řecko, Itálie, Portugalsko a Španělsko. Takové transfery nikdy neměly být součástí Evropské měnové unie (EMU) a ECB zjevně nemá mandát k tomu, aby si vynucovala zásadní změny v systému EMU – zejména v případě, že tyto změny upřednostňují jednu skupinu států.
Problémy se současným přístupem ECB jsou vážné. Přesto se zdá, že je v něm ECB odhodlaná pokračovat. V neposlední řadě zřejmě proto, že těch zemí, jimž QE prospívá, je více než těch, jež tento program platí.
Čím déle však bude ECB setrvávat u této bizarní a nezodpovědné politiky, tím větší hrozí riziko, že až se automobil konečně rozjede, stane se neovladatelným.
Draghi a holubice v Radě guvernérů ECB si zřejmě myslí, že mohou rozjet automobil tím, že do něj jednoduše nalijí víc benzinu, ačkoli má vůz porouchanou spojku.
O autorovi| SYLVESTER EIJFFINGER, je profesorem finanční ekonomie na Tilburské univerzitě v Nizozemsku
