Vláda by mě neměla podezírat ze stranickosti nebo že jí chci dělat problémy, zdůrazňuje veřejný ochránce práv
Na úřad ombudsmana si lidé za dvanáct let jeho existence již zvykli, přestože nemá ve své kompetenci ochranu veškerých lidských práv, jak mnozí z oficiálního názvu instituce soudí. Loni úřad vyřídil zatím rekordní počet stížností, konkrétně 8600. „Vzhledem k jejich složení jsou v hlavní roli vysokého počtu patrně vládní opatření, která se dotkla sociálních dávek a reorganizace činnosti Úřadu práce,“ říká Pavel Varvařovský. Trend nárůstu pokračuje i letos. Jen za leden úřad přijal na 850 podnětů.
* Kolik lidí vyřizuje tyto stížnosti?
Pracuje tu sedmdesát právníků a z nich 52 se věnuje podnětům. Zbytek má na starost jiné agendy. Na jednoho člověka vychází 165 podání ročně. Nejvíce stížností pochází ze sociální oblasti, na druhém místě je vše, co souvisí s výstavbou a územním plánováním. Pak je taková všehochuť. Stále ale přes veškerou snahu o informovanost přetrvává představa, že jsem univerzální ochránce lidských práv. Lidé sem posílají vše, co se týká jakéhokoli práva. Jde o zhruba dvě pětiny ze všech podání. Odpovídáme jim, že například spory o dědictví, spotřebitelskými záležitostmi či exekucemi se nezabýváme. Přesto se jim snažíme poradit, kam se mají obrátit a jak sehnat bezplatnou právní pomoc. Někdy říkám, že se špatně jmenujeme. Kdyby byl název jen ombudsman, každý si musí zjistit, co to je, a přečte si náplň činnosti. Ale takhle vidí veřejný ochránce práv a najednou zjistí, že jen některých.
* Říkal jste, že největší část podnětů je ze sociální oblasti, což se jistě pojí se sociální reformou z pera exministra Jaromíra Drábka. Jak vám vycházel vstříc?
Naše kancelář by měla představovat pro politická rozhodnutí a legislativní akty zpětnou vazbu. Vláda ani jednotliví ministři by mě neměli podezírat z nějaké stranickosti nebo že jim chci dělat problémy. Na základě stížností od občanů se je snažím upozorňovat, jak v praxi jejich změny vypadají. A ptám se jich, jestli takový efekt chtěli, nebo jestli je to nezamýšlený účinek. Například ministr práce tvrdil, že DONEZ (kontrola docházky nezaměstnaných) je opatřením vůči nelegálnímu zaměstnávání. Ale mně píší lidé, které evidentně, už vzhledem k jejich osobním poměrům, nikdo z ničeho takového podezírat nemůže, a přesto třikrát týdně musejí z vesnice dojíždět za své peníze někam na poštu, kde jim neposkytnou žádnou asistenci, nic. Je to jenom šikanování lidí. Varoval jsem je také, že pokud někdo veřejnou službu, při níž nezaměstnaní lidé zadarmo odpracují 80 hodin měsíčně a často už neberou žádné dávky, dá k Ústavnímu soudu, bude zrušena. Na varování vláda vůbec nereagovala, ale soud ji nakonec zrušil. I když až za rok a půl. Totéž bylo s sKartami. Nikdy nebylo řečeno, že je budou mít všichni povinně, nic takového v zákoně není. Ptal jsem se: Proboha, proč ji nutíte lidem, kteří kartu z důvodů hodných zřetele prostě nechtějí? Když nikdy nic takového neměli, jsou staří, nevěří tomu, nejbližší bankomat je vzdálen 30 kilometrů. Rolí ombudsmana má být, aby rychleji smiřoval, co by se jinak narovnávalo přes spory a soudy dlouhou dobu. Neformálněji a bez tolika humbuku okolo. Jenže pak zjistíte, že humbuk se vlastně hodí, protože si na něm strany nabírají politické body. Když minule nový pan ministr bez portfeje Petr Mlsna četl ve Sněmovně, jak vláda naložila s mými doporučeními, a vyšlo, že nula od nuly pošla, už jsem nevydržel a řekl jsem jim: Vidíte, kdybyste mi více naslouchali, možná jste mohli ve volbách dopadnout lépe.
* Když se ohlédnete za posledními měsíci, kdy ministryně práce a sociálních věcí Müllerová slíbila, že se některé sporné části sociální reformy změní, cítíte nějaké zadostiučinění?
Jistou radost cítím, a nikterak škodolibou. Jde ale o věci, které se mohly korektně napravovat dříve. Manažerským praktikám v sociální oblasti moc nevěřím. A už vůbec nechápu, kdo je v ní schopen počítat, jak vždy bývalý ministr vysolil stamiliony, ba i miliardy, které se ušetří. Tato oblast navíc není vždy jen o penězích. To, že stát ušetří, nemusí být vždy pozitivní jev. Někdy jsou úspory za vysokou cenu. Obyvatelstvo škrty sice stráví, ale státu se vrátí v nevůli lidu respektovat právo. Protože si řeknou, když tohle projde státu, tak já taky můžu.
* Myslíte, že ke změnám by se podařilo přesvědčit i exministra Drábka, kdyby zůstal ve své funkci?
Těžko to mohu posoudit. Jen mohu konstatovat, že se změnou na ministerstvu se ledy hnuly. Psal jsem předtím i panu premiérovi. Zákon mě opravňuje obracet se na vyšší instanci, když nepohnu s ministrem. Ale ani s sKartami či systémem DONEZ to nepomohlo. Exministr Drábek sice se mnou vždy jednal korektně, byl na jednání připraven, ale neshodli jsme se.
* Loni jste byl z nulového přístupu vlády k vašim podnětům tak otrávený, že jste chtěl rezignovat. Změnil se od té doby váš postoj?
Úplně takhle jsem to neřekl. Když jsem loni přednášel ve Sněmovně roční zprávu za rok 2011, kdy jsme s našimi připomínkami byli docela úspěšní, kontrastovalo to s první polovinou následujícího roku, kdy vláda nevzala v potaz vůbec nic. A proto jsem je upozornil, že bych se musel nad svým angažmá zamyslet, pokud by měl trend pokračovat. Ke konci roku se situace trochu zlepšila, ale uvidím, co bude dál. Moje babička vždycky říkala: To se Pán Bůh nejvíc pobaví, když si lidé plánují budoucnost. Takže si raději nic moc neplánuji. Původně jsem jen chtěl dosloužit za mého předchůdce, nebožtíka Otakara Motejla, což mělo být do prosince. Pak jsem si říkal, že bych se ještě měl postarat o to, aby mým zástupcem, za končící Jitku Seitlovou, byl zvolen někdo, kdo bude mít páru a elán v činnosti pokračovat. K povinnostem ombudsmana by mělo patřit, že říká, co si myslí, a neměl by se starat, jestli se to líbí, či nikoliv. Jsem už ve věku, kdy rozhodně nemám touhu být pan Někdo. Dokonce si myslím, že jsem už ani sem neměl chodit. Co víc si právník může přát než být deset let ústavním soudcem? Když už si mě ale zvolili, tak by mi měli naslouchat. Neříkám, že mi mají vyhovět ve všech případech, ale častěji ano než ne.
* Asi jste také narazil na oblíbenou kratochvíli této vlády, kdy jednotliví ministři navrhují zásadní legislativní změny, přičemž se snaží vyhnout připomínkovému řízení…
Anebo si je dohodnou a zanesou tzv. komplexním pozměňovacím návrhem ve Sněmovně. Mám sice právo jít na jakékoli jednání jakéhokoli orgánu Sněmovny a musejí mi udělit slovo, ale to už je pozdě. Změny jsou dávno vyhandlované za něco jiného. Mají takový veliký balík a jednou jeho částí je třeba rok neobsazená pozice prezidenta NKÚ a s ní obchodují. Jedna strana chce prosadit svého kandidáta, a proto úlitbou vyjde vstříc v něčem jiném. A takhle to chodí pořád, ať si ombudsman říká, co chce.
* V jednom rozhovoru jste způsoby hezky pojmenoval slovy: Mráz přichází ze Strakovy akademie.
Na mě to někdy působí tristně. Vláda vás pozve na jeden bod jednání. Myslím, že by šlo zařídit, pokud jsem jeden z mála přespolních, aby moje část přišla na řadu v pevnou dobu. Ale ne. Oni ani nevědí, kdy začnou. Jedu tedy do Prahy po naší skvělé dálnici s tím, že nejpozději musím být na místě v 10 hodin. Dorazím včas a pak tam sedím dvě hodiny, dvě a půl a stále nic. Mezitím se i ochranka vystřídá dvakrát. Potom mi dají pět minut, během nichž řeknu, co jsem jim už napsal. Je to jen čistě formální akt. Někteří ministři se ale do toho vloží, a to způsobem, který svědčí o tom, že text moc nečetli, anebo způsobem, až si říkám: Chlapče, já být na tvém místě, jsem tak potichu, až tím budu nápadný. Například jsem referoval o tom, že by měli odškodňovat lidi za průtahy před správními úřady. Nejvíc do toho rýpal bývalý ministr dopravy, a to ještě v době, kdy mu nefungovaly nové dopravní registry. Jindy jsem doporučoval, aby vláda uložila povinnost řídit se desaterem dobré správy, což jsem považoval za naprosto nekontroverzní návrh. Ale když konečné usnesení zní: Vláda bere na vědomí doporučení či doporučuje ministerstvu…, není přece nutné, abych na jednání jezdil.
* Co podle vás signalizuje výsledek prezidentských voleb?
Průběh kampaně nebyl nic, co by mě nadchlo. Ani mezi kandidáty nebyl nikdo, o kom bych si hned řekl, to je ono. Ale představitelé nemohou být jiní než národ. Nikdy jsem pro přímou volbu nehoroval. Klasickému modelu parlamentní republiky více odpovídá volba nepřímá. Tyjátr, který se kolem předchozích voleb dvakrát hrál, byl důsledkem ústavního dluhu, že stále neexistuje tzv. stykový zákon, který upravuje styk obou komor. Naprosto mylná je představa, že bude-li prezident volen přímo občany, bude produktem klenot. Navíc volby nelze předjednat, aby proběhly kulturně. A pak získají podobu, jakou měly. Trochu k tomu přispěl i předseda Ústavního soudu, který již na jaře začal, sice právem, upozorňovat, jaké všechny nedostatky má prováděcí zákon. Podobně jako ředitel v Obecné škole, který hlásil školním rozhlasem: Nastaly mrazy, ne abyste olizovali zábradlí. A učitel v podání herce Třísky mu na to odpovídá: Pane řediteli, já bych to nezdůrazňoval. Když předseda Ústavního soudu upozorňuje, co vše by šlo napadnout, vyrojí se spousta individuí, která hned zákon napadají. Ale nakonec Ústavní soud problémy celkem strávil. Stejně mě ale mrazí z toho, co všechno se na něj hrne. Většinou jde o politická rozhodnutí.
* Co může být ústavního či neústavního na restituci?
Spíše je to taková hra některých politiků, kteří se naučili k němu podávat stížnosti. Zvlášť když Ústavní soud lidé považují za nejvyšší instanci v zemi. Ano, je to tak. Politici ukazují, jak se starají o občany. Navíc mi připadá, že počítají s tím, že soudci již nejsou schopni všechna podání časově ani personálně zvládnout. Hrnou je tam s myšlenkou, že soud bude mít jiné složení, které třeba bude rozhodovat vstřícněji.
* Další vaší velkou agendou je právo na spravedlivý soudní proces, respektive přiměřenost jeho délky. Jakou s ní má váš úřad zkušenost?
Bohužel lidé si často myslí, že se na nás mohou obrátit, kdykoli proces nedopadne podle jejich představ. Pak ho považují za nespravedlivý a píší ombudsmanovi. Zabýváme se ale jen jeho průtahy nebo nevhodným chováním soudních osob. Náš úřad dosáhne jen na státní správu a tou je v těchto případech předseda nebo místopředseda soudu. Ale většinou nakonec stačí lidi poučit, že prvním krokem má být stížnost předsedovi soudu, kde jejich věc již třeba dva roky leží a nic se neděje. Pokud nejsou spokojeni s jeho reakcí, mohou se obrátit na nás a my se dotážeme předsedy či místopředsedy, co s tím hodlá dělat. Nebo je-li věc již rozhodnutá, ale proces trval sedm let, dotyčného informujeme, že existuje nárok na přiměřené zadostiučinění a jak má postupovat. Někdy si ale lidé stěžují, i když si do značné míry za průtahy mohou sami. Podobných stížností bývá kolem dvou tří set ročně a jsme s jejich vypořádáním celkem úspěšní.
* Nepřiměřenost trvání soudního procesu aplikovala v jednom bodě také prezidentská amnestie. Myslíte si, že to bylo vhodné?
V tomto případě šlo o jakési nepochopení těch, kteří pro tzv. abolici, tedy zastavení řízení ještě nepravomocně skončeného, argureport mentovali štrasburskou judikaturou. Netroufám si posoudit, jestli věděli, o čem je. Ti, kteří jsou v obraze, ale potvrdí, že štrasburský soud nikdy žádnou striktní hranici nedal. Rozhoduje o délce sporu individuálně. Je třeba schopen říci, že trvala-li banální věc tři roky, je už to moc, a přizná stěžovateli zadostiučinění. Ale nejde do výsledku. Jenže argumentovat u amnestie, že nějaký proces neskončil do osmi let, jde, jak říkával nebožtík Vojtěch Cepl, šikmo svahem. Nejen ze štrasburské judikatury lze vyčíst, že pokud se nějaký proces vleče, nemělo by to zůstat bez odezvy ve výroku soudu o trestu. Bude-li sazba tři až deset let odnětí svobody, měli by se soudci po takto dlouhém sporu držet u dolní hranice. Obviněný je již dost potrestán tím, jak se soud táhne, že již devět let neví, co s ním bude. Ale že by se podobné procesy měly stopnout, v judikatuře nenajdete.
* Je něco, na co jste pyšný za dobu svého šéfování úřadu ombudsmana?
Nedá se říci, že pyšný, ale jsem rád, že se nenaplnily vize, že po Motejlovi to může už jít jen z kopce. Z ohlasů veřejnosti se zdá, že k úřadu chová v zásadě stejnou důvěru. Občas se najde i někdo, kdo nás pochválí. Na rozdíl od mého předchůdce jsem psavec, psal jsem sloupky do Lidovek nebo chodím do pořadů, kam by každý asi nešel. Byl jsem i v televizním pořadu pro děti Planeta Yó, kde jsem si s Maruškou povídal, co může ombudsman. Až jsem se musel bránit, abych nedoplnil řadu superman, spiderman, ombudsman. Těší mě, když nám lidé dávají dobrou známku. Moc mě ale netěší, když někteří říkají: prosím tě vydrž, takový nezávislý už nikdo nebude, po tobě do úřadu pohrnou jen samé vysloužilé politiky. Takové řeči někdy spíš naštvou, protože je to svého druhu vydírání. Víte, že už hrajete poslední čtvrtinu basketbalového zápasu, a tak za každou cenu závodit nemusíte. Můžete říct svému trenérovi, už mě, bývalého internacionála, lidé viděli, tak si jdu sednout na lavičku. V důchodu už jsem byl více než šest let a vím, že se nudit nebudu.
Když předseda Ústavního soudu upozorňuje, co vše by šlo napadnout, vyrojí se spousta individuí, která hned zákon napadají. Manažerským praktikám v sociální oblasti moc nevěřím, říká ombudsman.
Pavel Varvařovský (67)
• Studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze ukončil v roce 1968 a v roce 1973 na této fakultě získal doktorát v oboru správního práva. • Po absolvování vojenské služby pracoval jako podnikový právník v Moravských vinařských závodech v Mikulově, Státních lázních Jeseník, RD Jeseník a v Ingstavu Brno. • Od října 1985 působil jako odborný asistent-právník na Institutu pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků v Brně. • V roce 1990 se na federálním ministerstvu vnitra stal poradcem zmocněnkyně vlády ČSFR pro otázky uprchlíků. • Začátkem roku 1992 složil justiční zkoušky a v září byl jmenován soudcem Nejvyššího soudu ČSFR, od 1. 1. 1993 pak Nejvyššího soudu ČR se sídlem v Brně. • Následující rok byl jmenován do funkce soudce Ústavního soudu ČR. Ještě před koncem desetiletého funkčního období ale na mandát rezignoval a odešel do předčasného důchodu. • V dalších letech přednášel na Stavební fakultě Vysokého učení technického v Brně pracovníkům územních finančních orgánů, napsal knihu Základy práva a řadu recenzí a odborných článků. • V září 2010 se ujal funkce veřejného ochránce práv. • Nikdy nebyl členem žádné politické strany ani politického hnutí. • Je ženatý a otec dvou dospělých dětí.
Příběh instituce
Proti zvůli úřadů
Úřad veřejného ochránce práv se sídlem v Brně začal po letech diskusí fungovat na počátku tohoto tisíciletí. Zvolen byl klasický evropský model. Primárním úkolem ombudsmana je ochraňovat lidi před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy nebo jsou úřady nečinné. Prvním ombudsmanem byl jmenován respektovaný Otakar Motejl, který ale bohužel uprostřed druhého funkčního období zemřel. Po obvyklých poslaneckých obstrukcích jej ve funkci nahradil neméně respektovaný bývalý ústavní soudce Pavel Varvařovský. Úřadu postupně přibyly i další agendy, když bylo Česko na základě mezinárodních závazků povinné zřídit nějaký nezávislý orgán dohlížející na určitou problematiku. V roce 2006 se na základě mezinárodní Úmluvy o zabránění mučení a jinému nelidskému ponižujícímu zacházení rozrostl o roli tzv. národního preventivního mechanismu. Desítka právníků navštěvuje bez ohlášení všechna místa, kde jsou lidé v závislém nebo nesvobodném postavení, jako například věznice, psychiatrické léčebny, dětské domovy či domovy důchodců. Na základě povinnosti přijmout antidiskriminační evropskou legislativu muselo zase být zřízeno Centrum rovného zacházení, které bylo rovněž přidáno k úřadu ombudsmana. Další agendou, která přibyla, je dohled nad vyhošťováním cizinců. Celkem v úřadu pracuje 110 lidí, z nichž sedm desítek je právníků. Loni vyřídili na 8600 stížností, což je dosud nejvyšší počet. Ombudsman pravidelně předkládá doporučení k legislativnímu řešení zásadních systémových problémů, s nimiž se v rámci své práce setkal. V poslední době se ale vláda jeho podněty řídí jen sporadicky.
O autorovi| Marcela Alföldi Šperkerová • alfoldi@mf.cz
