Zvony barvy chrpy

Vladimir Putin nemůže spojit politickou budoucnost s Alexandrem Lukašenkem

Koncem července absolvoval běloruský prezident Alexandr Lukašenko pravidelnou oficiální návštěvu Ruska. Jezdí tam často a rád. Rusko je nejvěrnějším spojencem politicky izolovaného Běloruska a svým vlivem udržuje Lukašenkův režim na hranici legitimity. George Bush mluví o Alexandru Lukašenkovi jako o posledním diktátorovi v Evropě, zároveň však označuje za osobního přítele Vladimira Putina. Putin je ovšem současně i přítelem Lukašenka, jehož politickou moc vydatně pomáhá držet pohromadě. Ostatně Rusové dnes mohou bez víz cestovat do dvou zemí – Kazachstánu a Běloruska.

Bez školy i bez křesla.

Lukašenkova návštěva byla oficiálně rámována zhlédnutím předstartovních příprav běloruského kosmického přístroje Bělka. „Chci zachovat běloruskou kosmickou školu. Je jasné, že bez bratrského Ruska to není možné,“ prohlásil v této souvislosti běloruský prezident. Zájem novinářů o jednání Putin – Lukašenko byl však vyvolán především blížícím se termínem běloruských prezidentských voleb, a tedy i nutností rozhodnout, co bude s projektem sjednocení Běloruska s Ruskem, který v Moskvě vznikl prakticky okamžitě po rozpadu SSSR.
Uznávaný ruský deník Kommersant napsal: „Vladimir Putin bude muset svému kolegovi objasnit, že bez ,bratrského Ruska' se mu nepodaří zachovat nejen kosmickou školu, ale ani vlastní křeslo. Ruské vedení je bojovně naladěno a připraveno postavit otázku zásadně: buď forsírované sjednocení s Ruskem, nebo nevyhnutelná ,barevná revoluce'.“ Ani Kommersant, ani žádné jiné ruské či běloruské médium však konkrétní informaci o výsledku jednání nepřineslo. To by víc než nezdaru integračních rozhovorů mohlo nasvědčovat tomu, že k nějaké závažné dohodě došlo. A v dohledné budoucnosti bychom se měli dozvědět k jaké. Předtím ale bude Vladimir Putin pravděpodobně své záměry týkající se Alexandra Lukašenka konzultovat v rámci G8. Jeho evropští členové i USA projevují o vývoj v Bělorusku velký zájem.

Tradiční blízkost.

Bělorusko má k Rusku nejblíže ze všech bývalých čtrnácti svazových republik SSSR. Nejen jazykově (ruština má v zemi rovnoprávné postavení s běloruštinou). Staletá společná historie charakterizovaná ruskou dominancí postrádá ostny drásající vztahy Ruska s dalším slovanským národem tvořícím kdysi jádro SSSR – Ukrajinci. Samotné historické názvy Malorusové (Bělorusové) a Velkorusové (Rusové) o něčem svědčí, i když ostražitý politik si dá dobrý pozor, aby něco takového nevypustil z úst.
Snahy o opětovné připojení Běloruska k Rusku vypukly prakticky okamžitě po rozpadu SSSR. Bělorusko podpořilo Rusko i v jeho pozdních hegemonických ambicích při vytváření dnes už nefunkčního Společenství nezávislých států. Rusko má i dnes řadu dobrých důvodů když už ne přímo připojit Bělorusko, tak si v této zemi alespoň udržet dominantní vliv. Deset milionů lidí, přes tisíc kilometrů dlouhá hranice s Evropskou unií, zastaralá, nicméně potenciálně mocná ekonomika.

Málo času.

Je však také třeba říct, že běloruské vedení a osobně Alexandr Lukašenko, který sedí v prezidentském křesle od července 1994, dosud přistupovali k ruským integračním tendencím vlažně, lépe řečeno v duchu zásady něco za něco. Plánovaná první fáze integrace - přechod na společnou měnu, fakticky nahrazení dnešního chatrného běloruského rublu podstatně zdatnějším rublem ruským - mělo být v Lukašenkových představách kompenzováno několikamiliardovou dolarovou státní injekcí. Podle původních představ se měl přechod na společnou měnu uskutečnit od začátku příštího roku. Tato varianta už padla a s ní pravděpodobně i plán na vytvoření jakéhosi svazového soustátí.
Čas pracuje proti Rusku. Příští rok jsou v Bělorusku prezidentské volby a očekává se, že po nich by měl být v zemi zahájen demokratizační proces. Samozřejmě bez účasti Alexandra Lukašenka. Taková je alespoň vůle vůdčích států Evropské unie a zejména USA, které nedávno na Ukrajině ukázaly, že dovedou revoluci vyvážet lépe než Che Guevara. Čas ale tím pádem pracuje i proti Alexandru Lukašenkovi, který dnes není v pozici, že by si mohl diktovat. A to ani vůči Rusku.

Strategie mírného pokroku.

Běloruská státní moc posměšně nazývá místní revolucionáře, kteří stále aktivněji zvedají hlavu, „bramborovo-chrpovými“. Asi podle pro Bělorusko typické zemědělské plodiny a v ní rostoucího plevelu. Ale posměch-neposměch, i v tom je znát předtucha možné paralely s ukrajinskou oranžovou revolucí. Potíž je v tom, že Lukašenko není Kučma a případná revoluční změna režimu v Minsku by patrně probíhala podstatně méně sametově než na Ukrajině. Za těchto okolností připadá v úvahu zlatá střední cesta, která mohla být tématem jednání Vladimíra Putina s Alexandrem Lukašenkem. Stojí za pozornost, že ruský prezident se s běloruským partnerem sešel krátce po návratu z červencového summitu G8. Je takřka vyloučeno, aby se v Edinburghu tentokrát o Bělorusku nejednalo, když se s Putinem na vrcholné světové úrovni jedná o Bělorusku vždy.
Kompromis třetí cesty by spočíval v tom, že Vladimir Putin bude hrát svou běloruskou kartu s podporou a v koordinaci se světovými mocnostmi. Nejednalo by se již o „forsírované sjednocení“, nýbrž o forsírované využití ruského vlivu v zájmu nekrvavé změny režimu v Bělorusku. Putinova „výslužka“ by za těchto okolností mohla spočívat v zachování ruského vlivu na nikoli bezvýznamném teritoriu, ale měla by i osobní rovinu.

Zapomenout na Ukrajinu.

Ruský prezident minulý týden poprvé veřejně připustil, že by rád zůstal prezidentem i poté, co mu v roce 2008 skončí druhé funkční období. Jeho popularita uvnitř země je mimořádně vysoká, stejně jako politická podpora daná složením ruské Dumy. To vytváří dobré podmínky pro změnu ústavy, která by umožnila případnou další Putinovu kandidaturu. Prezident by ovšem naléhavě potřeboval mezinárodněpolitický úspěch. Udržení Běloruska by mohlo částečně zahladit smutek na duši, který v Rusech vyvolalo fiasko ruské politiky na Ukrajině. Společný stát ano, či ne, to v tomto ohledu není prvořadé. Ostatně případné připojení Běloruska k „máťušce Rossiji“ by také mělo své náklady. Podstatná je družba. Na věčné časy,a nikdy jinak.

Lidská práva.

Jeden z poslanců ruské Dumy nedávno týdeníku EURO v souvislosti s rusko-běloruskými vztahy zmínil hypotézu, která je údajně v ruských politických kruzích považována za spolehlivou. Spojení Ruska s Běloruskem je nutné kvůli osobním plánům obou prezidentů. Vladimír Putin nepovažuje změnu ruské ústavy za obratné řešení. Naopak vznik nového státu a tím pádem nové ústavy by tento problém vyřešil automaticky. A spokojen by mohl být i Lukašenko, pro kterého by se ve společném rusko-běloruském státu nepochybně našlo místo s přiměřeným politickým vlivem.
Je to poněkud přitažené za vlasy už kvůli minulé Lukašenkově neochotě vzdát se snadno pravomocí, které mu poskytuje běloruská státní suverenita. Ale i kdyby nakonec mezi prezidenty k takovéto dohodě došlo, její uskutečnění ještě do běloruských prezidentských voleb je málo reálné. Naopak, ve prospěch hypotézy o třetí cestě mluví bezprecedentní událost, k níž došlo krátce před červencovým jednáním Putin – Lukašenko. Ruská Rada pro rozvoj občanské společnosti a lidská práva zaslala Alexandru Lukašenkovi otevřený dopis, v němž jeho režimu vytkla neuspokojivý stav při zajišťování občanských práv a svobod.
Běloruský prezident tím byl tak šokován, že se ani nezmohl na pádnou odpověď, kterou mívá v takových případech po ruce. Nepochybně dobře ví, že zmíněná rada není jen tak nějaká nezávislá instituce, kterou nikdo nebere vážně, ale přímo poradní orgán ruského prezidenta. A že tudíž nehájí občanská a lidská práva, jak si zamane, ale přímo na prezidentův pokyn. Zrovna nedávno, krátce poté, co se Alexandr Lukašenko vrátil do z Moskvy do vlasti, si Vladimír Putin svolal státní úředníky činné v oblasti lidských práv a veřejně je napomenul, aby napříště ještě bedlivěji ve své práci uplatňovali jeho, putinovské, chápání této problematiky. „Po drugomu nělzja!“

Bony a klid.

Zlatá střední cesta demokratizace Běloruska s Putinovým vlivem, ale bez krveprolití, by mohla být schůdnou cestou budoucího vývoje v této od Česka nepříliš vzdálené zemi. Pokud by někomu vadilo, že v tomto případě odejde Alexandr Lukašenko od kormidla jako bezúhonný a movitý člověk, měl by se přestěhovat na Měsíc. V Rusku tráví v klidu a blahobytu, obklopen veřejnou úctou, podzim života jiný penzista, který toho má také hodně za sebou – Boris Jelcin. Na východě to tak prostě chodí. A nejen na východě.
Je ale ještě otázka, zda Vladimír Putin dokáže zmíněnou strategii uskutečnit. Komentátorka Kommersantu Natalija Gevorkjanová na toto téma napsala: „Teoreticky je více či méně těsný svazek s Běloruskem možný i při méně odiózním a plně prorusky založeném lídrovi. Sotva lze předpokládat, že by se v běloruské elitě takový člověk nenašel. A nejen to. Variantu nového, umírněného, dokonce na Moskvu orientovaného běloruského vůdce by podle všeho akceptoval i Západ. Minimálně na určitou dobu. Ale zatím neexistují žádné příznaky toho, že Moskva hledá záložní variantu. A vzhledem k tomu, že přípravu na volby v Bělorusku už lze považovat za zahájenou, jiný kandidát pro Moskvu neexistuje. Připomínám, že s Leonidem Kučmou i s Viktorem Janukovičem se Moskva v předvečer ukrajinských voleb na všem krásně dohodla. No a co z toho? Kde je dnes pan Janukovič a naše společná světlá budoucnost?“
Ruská novinářka spekuluje o možnosti, že Vladimír Putin Alexandra Lukašenka neopustí za nic na světě. To by znamenalo, že Putin se nedokáže poučit ze svých chyb. Takového prezidenta v tak velké zemi by ale potom bylo lepší nemít. I když čistě lidsky by taková věrnost byla věc úctyhodná.