ŘEDITEL POTRAVINÁŘSKÉ KOMORY MIROSLAV KOBERNA: Česko potřebuje silné regionální značky, říká šéf Potravinářské komory Miroslav Koberna. Současně se domnívá, že v tuzemsku chybí i systémová potravinářská politika. Jak vidíte současnou situaci v registraci různých typů ochranných označení potravinářských výrobků?
ŘEDITEL POTRAVINÁŘSKÉ KOMORY MIROSLAV KOBERNA:
Česko potřebuje silné regionální značky, říká šéf Potravinářské komory Miroslav Koberna. Současně se domnívá, že v tuzemsku chybí i systémová potravinářská politika. Jak vidíte současnou situaci v registraci různých typů ochranných označení potravinářských výrobků? Má smysl o ně usilovat?
V Česku je to zatím marginální záležitost, což je strašná škoda. Úsilí o registraci bylo bohužel dosud bráno ze strany ministerstva zemědělství jako zbytečné. Nebyla tu politická, morální ani finanční podpora. Kvůli tomu dnes nemohou naše podniky využívat peníze z evropských fondů určené na propagaci takových výrobků. Takže teď o ně budou mnozí žádat, ovšem za nesrovnatelně těžších podmínek než v okamžiku vstupu do Unie. Výhody registrace jsou přitom obrovské - výrobce nebude nucen měnit receptury, měnit názvy, nikdo mimo něj nesmí příslušný produkt vyrábět.
Neodrazuje potravinářské podniky nejistota v tom, zda ochranné označení získají?
Různé značky jsou různě obtížně získatelné. Je tedy otázka, zda má význam usilovat o co nejobtížnější registrace typu karlovarské oplatky nebo olomoucké syrečky. Naše podniky zatím volí taktiku registrace obchodního názvu svého produktu. To je ale něco jiného, než je image identické regionální značky, speciality. Právě silné regionální značky bychom potřebovali - kvůli předlistopadové standardizaci totiž v Česku vlastně skoro žádné specificky regionální produkty nezbyly. Bohužel se toho příliš nezměnilo ani po roce 1989.
Ale v Unii se regionální produkty pokoušíme chránit…
Při vší úctě k dosud úspěšným registracím názvů našich potravin je zřejmé, že zatím nejde o žádné významné značky tvořící velký obrat, takže našemu potravinářství jako celku to moc nepomůže. Konkrétním výrobcům sice ano, a já jim to přeji, ale tudy systémová cesta nevede.
A kudy vede? Každopádně je třeba, aby byly do tuzemské potravinářské politiky aktivně vtaženy regiony. Ony se sice o něco snaží, je ale otázka, zdali jdou zatím správným směrem. Mám na mysli současné regionální soutěže, které se pořádají většinou z iniciativy tamních agrárních komor a jejichž výsledkem jsou různě oceňované regionální výrobky. Není to špatná věc - je jistě dobré, že se regionální výrobci někde sejdou, zasoutěží si a někteří si odnesou nějaké ocenění. Bez následné marketingové a finanční podpory to ale pro výrobce neznamená vůbec nic. Nehledě na to, že za rok získá statut nejlepšího regionálního výrobku zase někdo jiný, takže to není systémové budování silných regionálních značek. Takže - co konkrétně je třeba udělat? Potravinářství v České republice by potřebovalo něco jiného - skutečnou, systémovou potravinářskou politiku. V ní by si regiony vytvořily systém podpory a propagace výrobců, do něhož by investovaly a kde pak může být jakousi nadstavbou soutěž o nejlepší regionální výrobek. Regiony by přitom mohly takové projekty financovat z peněz na propagaci regionů, v rámci podpory turismu a podobně. Prostě musejí začít pracovat s místními výrobci a budovat spolu s nimi silné regionální značky - třeba vizovickou slivovici. Tak, aby spotřebitel věděl, že ten který výrobek pochází z určité oblasti a že je to výrobek kvalitní. Vypadá to, že dosud jediným vodítkem původu našich potravin byla zatím jen Klasa. I Klasa se musí změnit, především forma prezentace. Podle mne nemá v zásadě prezentace potravin s touto značkou na výstavách, jak tomu bylo dosud, moc velký smysl. Většina prezentovaných produktů se totiž v zahraničí stejně neprosadí. Ale například turistické výstavy - to je o něčem jiném. Tam má prezentace dopad do povědomí spotřebitelů ze zahraničí o tom, co by bylo vhodné si při návštěvě Česka koupit. Klasa by se tak mohla a měla stát součástí turistických manuálů, součástí turistického ruchu, což je úplně jiné pojetí prezentace této značky. Jak se potraviny registrují**
Zájemce o registraci chráněného zeměpisného označení nebo chráněného označení původu musí nejprve podat žádost k Úřadu průmyslového vlastnictví. Úřad ji posílá k vyjádření Evropské komisi, která má roční oficiální lhůtu k jejímu posouzení. Z Reálně však posuzovací proces trvá několik let, důvodem jsou obvykle požadavky Komise na další doplňující údaje. Žadatelé musejí v případě ochrany zeměpisného značení splnit podmínku, že je alespoň část výrobního procesu (suroviny, proces zrání) prokazatelně spjata s oblastí výroby chráněného produktu. Chráněný název je přitom vyhrazen jen pro výrobce na určitém území. Může být vydán buď jen pro jednoho výrobce, nebo pro daný výrobek z produkce více firem. Proces posuzování je tak náročný kvůli tomu, že chráněné výrobky požívají vyšší právní ochranu oproti ostatním konkurenčním výrobkům a nemusejí například splňovat některé unijní normy, pokud by to narušilo výrobní postup. Pokud Evropská komise usoudí, že je v registraci vše v pořádku, zveřejní žádost o ochranu názvu v úředním věstníku. Poté začíná běžet půlroční lhůta, během níž mají všechny členské země právo se ke zveřejněné žádosti vyjádřit. Stačí přitom, aby jedna země s ochranou konkrétního názvu nesouhlasila, a celý proces buď musí začít znovu, nebo může být žádost definitivně neúspěšná. Pokud ale žádná ze zemí není proti registraci, zapíše Komise název výrobku do registru ochranných označení. Výrobce (výrobci) se pak stávají v rámci celé Unie exkluzivními producenty příslušných potravin.
