Ministr Clintonovy vlády odmítá doktrínu preventivního úderu
Robert B. Reich (56), bývalý ministr práce ve vládě Billa Clintona, bývá řazen mezi deset nejvlivnějších intelektuálů ve Spojených státech. Agentura Washington Burel Speakers - která ho zastupuje - uvádí, že za jednu přednášku inkasuje 40 000 dolarů a více. Reich působil již v administrativě prezidenta Geralda Forda na ministerstvu spravedlnosti a ve vládě Jamese Cartera ve Federální komisi pro obchod. V osmdesátých letech přednášel na Harvardově univerzitě a vydal několik knih; nejslavnější z nich - Dílo národů - vyšla ve 22 jazycích (i česky). V současnosti je profesorem sociální a ekonomické politiky na Brandeisově univerzitě ve Walthamu u Bostonu. V září prohrál demokratické primárky o kandidaturu na post guvernéra státu Massachusetts. Před týdnem se v Praze zúčastnil konference Forum 2000: Mosty přes globální propasti.
EURO: Konkurence je obecně vnímána jako jeden z pilířů tržní ekonomiky a demokracie, tedy jeden ze základů systému našich společností. Ve vaší knize Dílo národů nepřijímáte princip konkurence jako jednoznačně pozitivního aktéra, ale naopak píšete: „Tuto bolestnou lekci mnozí stále ještě nepochopili: dokonalá konkurence, kámen mudrců ekonomické vědy, nakonec pozře všechny zisky a způsobí bankrot i těch nejlepších společností.“ Mohl byste podrobněji vysvětlit, co si o principu konkurence myslíte? REICH: Příliš mnoho konkurence je špatné, stejně jako je špatný opačný extrém – příliš málo konkurence. Aby trh fungoval dobře, potřebuje nastavit správnou míru soutěžení. Pokud je ho málo, nemají producenti dostatek stimulů k inovacím a k efektivní výrobě a distribuci zboží a služeb. Na druhé straně ale hrozí příliš mnoho konkurence, kdy tato „dokonalost“ pozře producentům veškeré zisky a oni nemají z čeho investovat.
EURO: Jaká je ta správná míra, jak se měří, jak jí dosáhnout? REICH: Ideální je, pokud producenti inovací si mohou jejich část podržet. To lze zajistit například zákonem na ochranu duševního vlastnictví nebo ochranou patentů, které dávají autorům a vynálezcům ochranu třeba po několik desetiletí. Jsem přesvědčen, že kapitalistické společnosti se stále snaží dosáhnout odpovídající rovnováhy v míře konkurence.
EURO: Z citované věty z vaší knihy je zřejmé, že se obáváte, že míra konkurence je v současném světě vyšší, než je onen ideální stav. Podobnou kritiku mnoho let před vámi vyslovil i etolog Konrad Lorenz, který se obával, že pracovní tempo západního člověka hnané principem vnitrodruhové konkurence je jedním z největších nebezpečích lidstva. Jak může společnost omezit toto konkurenční chování? REICH: Prostřednictvím zákonů a norem. Kromě již zmíněného zákona na ochranu duševního vlastnictví jsou zákony upravující smluvní závazky, zákony na ochranu zaměstnanců. Když uzavřete s nějakou firmou smlouvu, nemůžete ji vypovědět ze dne na den jen proto, že vám její konkurence dala lepší nabídku. Myslím ale, že není třeba se tolik obávat přílišné konkurence, protože velké korporace, rozhodující hráči na trhu, nechtějí více, ale naopak méně konkurence. Vždyť přece proto máme antimonopolní zákonodárství, aby velké společnosti nemohly svévolně likvidovat konkurenci. Normy a zákony prostě musejí být nastaveny tak, aby bránily přílišné konkurenci stejně jako její likvidaci. Pokud jsou zákony a vládní politiky čistě a dobře připravené, tak ekonomikám velmi prospívají.
EURO: Není v době globalizace potřebné, aby tyto zákony byly dohodnuty na globální úrovni? REICH: Mnoho zákonů a vládních politik bude nadále zakotveno na národních úrovních. Globální korporace ale samozřejmě existují nad hranicemi národních ekonomik, takže například zákony na ochranu intelektuálního vlastnictví nebo antimonopolní zákony musí také získat nadnárodní podobu.
EURO: V knize Dílo národů jste zavedl termín symbolický analytik. Symboličtí analytikové jsou či budou podle vás elitou globálního světa. Co si myslí tato elita o konkurenci? Co symbolickým analytikům - kteří využívají skutečnosti, že pro myšlenky, technologie a peníze již neexistují hranice mezi státy - prospívá a co škodí? REICH: Symboličtí analytici jsou nejúspěšnější vrstvou dnešního světa. Daří se jim, pokud je konkurence nastavena na správnou míru a pokud se daří i celosvětové ekonomice. Pokud ekonomika zpomaluje, komplikuje se i situace symbolických analytiků, protože nemohou sehnat dobrou práci tak snadno jako dříve. Nejsou však závislí na výkonu jedné konkrétní národní ekonomiky.
EURO: Ve víkendové příloze Financial Times byl před několika týdny publikován esej o novém třídní boji. Na jedné straně dnes prý stojí CEOkracie, tedy manažeři, a na druhé straně jsou společně okrádaní akcionáři a zaměstnanci. Souhlasíte s tímto obrazem? Pochopil-li jsem dobře vaši knihu, tak manažery řadí do třídy symbolických analytiků. REICH: Noví generální ředitelé, respektive celý nový vrcholový management, jsou speciálním výtvorem moderního kapitalismu. Léta víme, že cíle a perspektivy managementu jsou odlišné od zájmů akcionářů. Akcionáři jako vlastníci jsou ve slabší pozici oproti generálním ředitelům. Korporace jsou byrokratické instituce a jejich šéfové jsou relativně imunní vůči tržním silám. Jak jsme ostatně nedávno viděli na skandálech společností Enron, WordlCom a dalších. Nevěřím ale, že investoři jsou v podobné situaci jako zaměstnanci, nebo lidé žijící v místech, kde korporace působí. Většina investorů jsou velké instituce, jako pojišťovny, banky, penzijní a investiční fondy. A právě tito institucionální investoři jsou jediní, kteří jsou schopni dohlížet na generální ředitele, aby jednali v zájmu všech akcionářů. V posledních letech jsme ale byli svědky, že tuto roli institucionální investoři nezvládli dobře.
EURO: Když jste se už zmínil o skandálech společností Enron a WorldCom, mohl byste podrobněji popsat, jak změnily atmosféru ve Spojených státech? Jaké očekáváte důsledky těchto krachů a zveřejněných účetních podvodů? REICH: Co jsme viděli v prvním desetiletí dvacátého století a potom ještě v jeho třicátých letech? Snahu zachránit kapitalismus před ním samotným. Měnily se zákony a regulace, aby excesy kapitalismu nezpůsobily totální ztrátu důvěry v tento systém. Zákazníci, investoři a obyčejní lidé musejí opět začít věřit této budoucnosti. V USA jsme již začali měnit zákony, aby generální ředitelé a účetní firmy nemohli opakovat postupy jako v Enronu a ve WorldComu. Je třeba upravit regulace amerického kapitalismu, aktualizovat je. Zatím jsme teprve na začátku cesty a myslím, že to bude práce tak na deset let.
EURO: V amerických časopisech jsem mnohokrát četl oslavné portréty různých generálních ředitelů. Slyšel jsem, že někteří - například jako Jack Welsh - měli gloriolu národních hrdinů. Co pro Ameriku znamená, když tyto idoly padají? REICH: Z mnoha hrdinů se opravdu stali padouši, a to velmi náhle. Ale to přece není nic nového. Podíváte-li se pozorněji, existují pouze dva příběhy o životě a díle nejrůznějších osobností. A ty dva příběhy se stále opakují. První je příběh o výjimečnosti a úžasnosti toho skvělého člověka. Druhý příběh je očerňující – jak strašný a nestoudný to byl bídák. Jeden příběh následuje druhý a čím větší superlativy v prvním, tím větší pád ve druhém.
EURO: Jakou mají nyní manažeři v USA prestiž? Mají mezi lidmi větší prestiž politici, nebo ředitelé velkých společností? REICH: Ani jedni, ani druzí! Veřejnost ve Spojených státech je nyní velmi skeptická, možná až cynická, pokud jde o vrstvu generálních ředitelů stejně jako o vrstvu politiků. Zažíváme stav vakua, pokud jde o respektované vůdce.
EURO: Před deseti lety jste ostře kritizoval George Bushe seniora - tehdejšího amerického prezidenta - za nízké veřejné výdaje. Tvrdil jste, že vláda by měla mnohem více peněz dávat na infrastrukturu a do školství a zdravotnictví. Co soudíte o jeho synovi, současném prezidentovi? REICH: Je ještě horší! V uplynulých deseti nebo patnácti letech bylo více finanční odpovědnosti za školství a zdravotnictví přesunuto z federální vlády na jednotlivé státy. Jejich vlády jsou nyní ve velmi složité rozpočtové situaci, nemají na tyto systémy peníze a federální vláda nedělá nic, aby jim pomohla. George W. Bush posiluje rozpočet na armádu a všechny ostatní položky se snaží ořezat.
EURO: Souhlasíte se současným americkým prezidentem v jeho zahraniční politice? Co soudíte o plánech zaútočit na Irák? REICH: Jsem přesvědčen, že zahraniční politika USA by měla být založena na respektu k názorům mnoha ostatních národů. Je nebezpečné, když jediná zbývající supervelmoc světa chce jednat bez konsenzu ostatních zemí. Není možné ignorovat ostatní svět.
EURO: Souhlasíte s tím, že je třeba svrhnout vládu Saddáma Husajna, třeba vojenskou akcí? REICH: Téměř každý rozumí tomu, že Saddám je strašný tyran a že by bylo lepší, kdyby nemohl nadále ohrožovat lidi své země ani obyvatele okolního světa. Otázka proto nezní, čeho chceme dosáhnout, ale jak toho dosáhneme. Jaké prostředky máme a můžeme použít? Vojenská doktrína preventivního úderu, která má umožnit světové supervelmoci, aby se sama rozhodla, jak a koho vojensky ztrestá, si sama říká o kritiku. Vůbec doktrínu preventivního úderu je třeba odmítnout. Akci proti Iráku je třeba projednat a schválit na mezinárodním fóru, OSN by měla sehrát hlavní roli. Podobně jako třeba při zásahu na Balkáně nebo v Afghánistánu musí mít i případný útok na Irák mezinárodní schválení.
EURO: Současná válka s terorismem bývá používána jako argument pro posilování vojenských rozpočtů. Považujete zvyšování amerického vojenského rozpočtu za opodstatněné. REICH: V žádném případě. Už takhle měla a má Amerika nesmyslně vysoký vojenský rozpočet. S mnohem nižším by dokázala dosáhnout všech cílů, které by v této oblasti měla. Zvláště pokud by začala jednat společně s ostatními zeměmi, a nikoli sama. George W. Bush chce zvýšit rozpočet armády o dalších 50 nebo 60 miliard dolarů, a dosáhnout tak hranice 400 miliard dolarů ročně. Navíc podezírám armádu, že neumí efektivně využívat ani ty prostředky, které má k dispozici už dnes. Produkujeme také zbraňové systémy, které nemají žádné praktické použití.
EURO: Vrátím se ještě jednou k vaší knize. Když jste argumentovat pro větší veřejné výdaje, zmiňoval jste se například o zvyšující se zanedbanosti americké silniční a dálniční sítě. Říkal jste, že i v tom je vidět, že klesají výdaje, které slouží obyčejným chudším Američanům, neboť právě ti místo letadel užívají automobily i k dopravě na větší vzdálenosti. Vyšší veřejné výdaje na druhou stranu znamenají vyšší daně, nebo snížení jiných rozpočtových výdajů. Před deseti lety jste ve své knize nabádal ke zvýšení míry zdanění bohatých Američanů. Nyní sám patříte mezi velmi dobře placené Američany. Souhlasíte stále s ideou zvýšit daň z příjmu pro nejlépe placené? REICH: Rozhodně. Názor jsem nezměnil, stále s tím souhlasím. Snižování daní, které George W. Bush inicioval a Kongres schválil minulý rok, jde bohužel přesně opačným směrem. Snižují se daňové náklady bohatým, a to je přece úplně zbytečné. Nejbohatším deseti procentům Američanů se daří velmi dobře i se současným daňovým zatížením, jejich podíl na majetku oproti zbytku USA se v devadesátých letech nadále zvýšil. George W. Bush a jeho poradci věří ideologii ekonomie nabídkové strany, která pracuje s předpokladem, že pokud snížíte daně velmi bohatým, budou mít větší stimul k investování a jejich investice pak pomohou výkonu celé ekonomiky. To ale nebyla pravda už v osmdesátých letech, kdy se tím řídil Reagan, a už vůbec to neplatí dnes. Když v době globální ekonomiky snížíte v USA daně bohatým, budou sice více investovat, ale po celém světě. Proč by měli investovat v USA jen proto, že tam žijí a že se jim tam snížily daně z příjmu? Budou investovat tam, kde jim bude přislíbena největší návratnost jejich kapitálu. Pro všechny státy je stále důležitější investovat do zdravotnictví a školství a zajistit, aby každý jejich občan k nim měl přístup a šance uplatnit svůj talent. A na tyto investice musíte vybírat daně.
EURO: Jakou míru zdanění příjmu nejbohatších lidí pokládáte za odpovídající? REICH: V současnosti je v USA federální daň z příjmu pro nejvyšší příjmovou kategorii ve výši 38 procent. Není žádná magická formule, s jejíž pomocí by se dala najít odpovídající míra této daně. Souhlasil bych však s jejím dalším zvýšením. Obecně platí, že bohatí mají jako daň platit větší procento ze svých příjmů než chudí a že z vybraných daní mají být financovány veřejné služby, které pomohou společnosti, aby byla více produktivní.
Kdo to je symbolický analytik
Robert Reich píše, že symbolické a analytické služby zahrnují identifikaci problémů, jejich řešení a strategické zprostředkování. „Symboličtí analytikové řeší, identifikují a zprostředkovávají problémy tím, že zacházejí se symboly. Zjednodušují realitu do abstraktních obrazů, které lze přeskupit, s nimiž lze žonglovat, experimentovat, o nichž lze komunikovat s jinými specialisty a jež pak lze nakonec opět transformovat zpět do reality.“
Kariéry symbolických analytiků „nejsou ani lineární, ani hierarchické. Zřídkakdy postupují po přesně definované cestě na stále vyšší úroveň odpovědnosti a příjmu. Nelze tvrdit, že by všichni symboličtí analytikové byli profesionály. Ve starší velkovýrobní ekonomice byl profesionálem ten, kdo ovládl určitou oblast poznání. Poznání existovalo již předem, bylo jen třeba je zvládnout. Bylo zaznamenáno v zaprášených svazcích nebo kodifikováno pomocí přesných pravidel a formulí. Avšak v nové ekonomice – plné neidentifikovaných problémů, neznámých řešení a nevyzkoušených prostředků k jejich realizaci – zvládnutí starých oblastí poznání zdaleka nestačí. Toto ovládnutí ani není nutné. Symboličtí analytikové často dokážou čerpat z existujícího poznání pouhým stisknutím klávesy počítače. Fakta, kódy, vzorce a pravidla jsou snadno dostupná. Daleko cennější je schopnost účinně a tvůrčím způsobem poznání využívat. Profesionální kvalifikace není žádnou zárukou takovéto schopnosti. Profesionální vzdělání, které zdůrazňovalo šprtání takových poznatků nazpaměť na úkor původního myšlení, může mít v pozdější kariéře retardující účinky. K formálnímu vzdělání budoucího symbolického analytika tak budou patřit čtyři základní schopnosti: abstrakce, systémové myšlení, experimentování a spolupráce.“
(Robert Reich: Dílo národů)
