Rád dalekohledem sledoval dění v blízkém sovchozu (obdoba našich státních statků), a kdykoli ho něco zaujalo, vydal se na pole radit. Nikdo ho ale neposlouchal, a tak se vracel domů rozladěný a u jídla pak brblal, jak jde všechno od desíti k pěti. Na zahradě to nejdřív zkusil s hydroponií, ale výsledek nebyl k jídlu; a tak tykve, ředkvičky, slunečnice, brambory a samozřejmě kukuřici pěstoval pěkně po staru. Dennodenně se rýpal v zemi, ze starých vodovodních trubek si postavil fóliovník, přes týden plánoval nové „zemědělské kampaně“ a o víkendu do nich nemilosrdně nutil návštěvy.
S obzvláštní rozkoší dle svého životopisce Williama Taubmana proháněl vysokoškoláky: „Říkáte si inženýři, ale ohnout nebo zkroutit trubku neumíte“ Svým způsobem byl šťastný, byť ještě pár let předtím byla jeho zahrádka mnohem, mnohem větší. Právě na jeho příkaz rozoraly statisíce úderníků celiny (neobdělávanou stepní půdu) na ploše pěti Českých republik a pak bezmocně sledovaly, jak na nich místo obilí roste plevel a jak hlínu odnášejí bouře. Přetváření přírody měl sovětský režim v genech. Ty nejgrandióznější plány - obrátit sibiřské řeky na jih či přemostit Beringovu úžinu a rozehřát Arktidu - však zůstaly jen na papíře.
Fantazírující agronom
Chruščov sám sebe považoval za hlavního stranického odborníka na zemědělství a odjakživa trpěl megalomanií. Jeho poradce Andrej Ševčenko například vyprávěl, jak krátce po druhé světové válce plánoval - tenkrát ještě v roli prvního muže Ukrajiny -obklopit Kyjev gigantickými zahradami a zbudovat „mlékovod“, kterým by „Ještě kouřící“ mléko proudilo od vemen přímo do města. Stalin - sám zapálený zahradník - mu to však zatrhl a nádavkem jej označil za „fantazírujícího agronoma“.
Když Stalin v březnu 1953 zemřel, přišel Chruščov s dalším úžasným nápadem - rozorat a obilím osít kazašské a jihosibiřské celiny. Nejdřív mluvil o „aspoň 50 tisících hektarů“, pak však ztratil veškeré zábrany a do memoranda pro politbyro napsal, že „zúrodněno“ bude 13 milionů hektarů neboli 130 tisíc kilometrů čtverečních panenské půdy.
Širé rodné lány. Nikita Sergejevič Chruščov
Hned na jaře roku 1954 se na celinu rozjelo 300 tisíc lidí - většinou komsomolců (ale také vězňů propuštěných ze stalinských gulagů). A za nimi desetitisíce traktorů a kombajnů. Všechno to provázel budovatelský étos, ve kterém se vyžívaly i naše noviny. Rudé právo tak třeba citovalo osmnáctiletou -poněkud šablonovitou - moskevskou laborantku Irinu Krasnovovou: „Zúrodnění tak rozsáhlých území je obrovské a nedocenitelně prospěšné dílo, které bude vyžadovat mnoho poctivé práce. Jakým právem bych mohla zůstat stranou?“
Práce běžely lépe, než kdo čekal. Místo 13 milionů hektarů jich úderky za pouhé dva roky rozoraly 30 milionů a do roku 1960 přes 40 milionů (to je ten pětinásobek Česka). Hned první úroda byla navíc velmi slušná: roku 1954 sklidil Sovětský svaz nejvíc obilí od války a víc než třetina pocházela z celin.
„Prastará kavylová rovina se stala velikou obilnicí státu,“ vytahoval se v knize Celina Leonid Iljič Brežněv - tehdejší vedoucí tajemník kazašské komunistické strany a muž, který Chruščova v říjnu 1964 nahradil a poslal na penzi.
Vyloženě skvěle dopadla sklizeň v roce 1956, a když o rok později vzlétl do vesmíru Sputnik, Chruščov furiantsky slíbil, že Sovětský svaz v zemědělské produkci dožene Spojené státy a v produkci masa na hlavu je potře už za tři roky. Kritiku nebral v potaz a pro televizi CBC nonšalantně podotkl, že to tedy možná nebude v „šedesátém, ale až v jedenašedesátém roce“.
Bouře a plevel
Jenže po budovatelské selance přišla realita. Rekordní sklizeň z roku 1956 se už neopakovala. Mrazy na step přicházely už zkraje podzimu, pršelo málo a v obzvlášť suchých letech nestačily výnosy z celin ani na zasetí. Obilné monokultury navíc půdu po několika letech vyčerpaly a všechno zhoršoval neodbytný plevel a prachové bouře, které během roku 1962 „odfoukly“ humus z několika milionů hektarů. Produkce obilí z celin byla podle některých odhadů dvakrát až třikrát dražší než z tradičních černozemních oblastí a enormní investice táhly dolů celé zemědělství: hektarové výnosy v evropské části SSSR stále nedosahovaly úrovně z roku 1913.
Stejně dopadl i další Chruščovem propagovaný zázrak. „Musíme kukuřici pěstovat v Jakutsku a snad i na Čukotce. Rostou tam brambory? Rostou. Tak myslím, že kukuřice tam poroste také,“ tvrdil. Za hříšné peníze nakoupil tisíce tun hybridního osiva od iowského farmáře Roswella Garsta, se kterým si na vládní dače u vodky tak skvěle rozuměl, jenže se ukázalo, že kukuřice nevyroste nejen na Čukotce, ale ani v Pobaltí či u Leningradu (Petrohradu).
Neduživé zrno. Měnící se klima ničí český slad
Ke zlepšení nedošlo ani po Chruščovově sesazení. Komunisté sice uměli vyrábět zbraně, ale na poli jim to prostě nešlo: na tunu sovětského obilí bylo třeba vynaložit mnohonásobně více práce než v USA a hektarový výnos byl stejně jen třetinový. Hlad už sice nehrozil, ale v 80. letech Sovětský svaz dovážel za ropu 30 milionů tun obilí ročně.
Jižní antiřeka
Propagandisticko-futuristická kniha Reportáž z 21. století z roku 1958 směle předpokládala, že se podaří zavlažit suchý jih země a přijde den, kdy „za vysokou zdí bude chráněno jako relikvie, jako památník dávné minulosti několik tisíc hektarů poslední pouště na Zemi“. K tomu však bylo třeba obrátit na jih tok ruských řek, které „bezúčelně“ tečou do Severního ledového oceánu. Poprvé se tento plán vynořil už v 19. století a za Brežněva bylo k jeho uskutečnění poměrně blízko.
Krátce po druhé světové válce poslal Stalinovi návrh na obrácení řek Vladimir Obručev, zeměpisec a autor románu Plutónie, jehož hrdinové - ruští učenci - pronikli do paralelního světa ve středu Země a utkali se tam s mamuty, dinosaury a záludnými metrovými mravenci. Odpovědi se Obručev sice nedočkal, ovšem útěchou mu mohla být skutečnost, že sovětské vedení něco podobného skutečně zvažovalo. Šlo o projekt Sibiřského moře, gigantické přehrady, kterou měly napájet řeky Ob, Irtyš, Tobol a Išim.
Rozlohou 260 tisíc čtverečních kilometrů se mělo blížit skutečným mořím (Balt 422 tisíc km2), zastínit všechna sladkovodní jezera (Hořejší jezero 82 tisíc km2) a pomocí na jih tekoucího kanálu zúrodnit sovětskou Střední Asii.
Projekt Sibiřského moře padl, ovšem plány na obrácení řek žily dál.
Možná to bouchne. Historie Projektu Manhattan, největšího vědeckého podniku všech dob
V 60. letech se o nich jednalo na několika konferencích a roku 1968 nechalo vedení strany plány rozpracovat.
„Projekt století“ žil samozřejmě i na stránkách novin. Rudé právo například v červnu 1972 slibovalo, že se již blíží doba, kdy ze Sibiře na jih poteče mohutná „antiřeka“ velká „přibližnějako Volha“. Konkrétní projekt, který roku 1976 vybral XXV. sjezd sovětské komunistické strany, byl mnohem skromnější: řeka vytvořená z části vod Obu a Irtyše měla sice - od Chanty-Mansijsku až po Uzbekistán - měřit 2550 kilometrů, ovšem její průtok měl být „jen“ 1150 m3/s, tedy o polovinu víc než Labe v deltě, ale sedmkrát méně než slibovaná druhá Volha.
Na projektu pod vedením ministerstva vodního hospodářství pracovaly desítky organizací a dokumentace se postupně rozrostla na 50 tlustých svazků. Počátek stavebních prací se však neustále oddaloval. Konec přišel v srpnu 1986, kdy Gorbačovovo politbyro plán - kritizovaný kvůli ekologickým dopadům - odpískalo. Po roce 2000 se ho pokusili oživit moskevský starosta Jurij Lužkov a kazašský prezident Nursultan Nazarbajev, ale zůstalo jen u řečí.
Atomoví stavitelé
V březnu 1971 Sověti přiznali, že pod zemí nedaleko od Permu odpálili tři „mírové“ atomové nálože o síle 15 kilotun TNT („hirošimská“ bomba měla 13 kilotun). Výbuchy byly součástí dalšího grandiózního plánu: otočit na jih tok Pečory a korytem řeky Kamy svést její vody do Volhy. Výsledek však nepřesvědčil: podobných výbuchů by bylo třeba několik set, a tak Pečora teče dodnes na sever.
| Stalinský plán na přetvoření přírody |
|---|
| Přírodu dirigoval samozřejmě už Stalin. Poslední velký sovětský hladomor zahubil roku 1947 snad až milion lidí a opět propukl kanibalismus. Odpovědí byl „stalinský plán na přetvoření přírody“, jehož základem bylo vysazování gigantických - tisíce kilometrů dlouhých - pásů lesa, které měly bránit erozi a vysušování polí.
Vlastně to mělo něco do sebe, jen by se Stalin nesměl spoléhat na „biologa“ Trofima Děnisoviče Lysenka. Polovzdělance, který -stejně jako Stalin - popíral existenci genů a dědičnosti tak, jak ji dnes chápeme. Místo toho v duchu lamarckismu tvrdil, že organismy dědí za života získané vlastnosti, a tedy že například obilí si může rychle zvyknout na zimu či sucho. Lesní pásy tak podle Lysenka neměly vyrůstat ze sazenic; stačilo vysít do trávy semena, aby si stromy měly čas na suchou step zvyknout… Po diktátorově smrti byl plán uložen k ledu a stejně dopadla i stavba - řekou Amudarja napájeného - Velkého turkmenského kanálu. Místo něj za Chruščova vznikl na jih směřující Karakumský kanál, který sice umožnil pěstovat ve Střední Asii (podřadnou) bavlnu, ovšem přispěl k vysychání Aralského jezera a zasolení okolní zemědělské půdy. |
Zapřáhnout „mírové jaderné výbuchy“ do služeb lidu bylo vůbec v kurzu. Podle Rudého práva z června 1976 pomohly například otevřít nové naleziště ropy, uhasit hořící ropný vrt u Buchary či na jedné středoasijské řece „vybudovat vodojem o rozloze tří čtverečních kilometrů a s maximální hloubkou 100 metrů“. Vše bylo samozřejmě maximálně bezpečné, a tak se prý i ve zmíněném vodojemu „úroveň radioaktivity po několika dnech dostala do obvyklé normy a biologická prověrka ukázala, že ani skot, ani rostliny napájené touto vodou netrpí nějakými poruchami nebo změnami“.
Rozehřát Arktidu
Nápadů, jak ovládnout a vylepšit přírodu, se v Sovětském svazu urodilo nespočet. Od regulace Amuru přes změnu směru teplého pacifického proudu Kurošio až po stavbu gigantické přehrady přes Beringovu úžinu, která by dokázala rozehřát Arktidu a dle jednoho - obzvlášť zběsilého - dobového článku ji vrátit do časů před ledovými dobami, kdy v ní „rostlo víno a severské fjordy si nezadaly s benátskými lagunami“.
Tato idea sice nikdy nedospěla do fáze reálného plánování, ovšem vděčně ji adoptovala propaganda, a v 70. letech dokonce o přehradě - jejíž součástí měly být plovoucí atomové elektrárny přečerpávající statisíce kubických kilometrů vody -vznikl krátký film Máme rozehřát Arktidu?
Existovaly dvě základní varianty. Tou první byl plán profesora Petra Michajloviče Borisova, aby se voda čerpala z ledového oceánu do Pacifiku, což by prý k asijskému pobřeží Arktidy přilákalo teplý Golfský proud. „Petr Michajlovič řekl slova Golfský proud docela samozřejmě a tak bezprostředně, až mě to zahřálo,“ liboval si v Literárních novinách autor reportáže, který v prosinci 1959 vyrazil za Borisovem do promrzlé Moskvy. Druhá - primitivně přímočará - varianta inženýra Šumilina naopak počítala s tím, že by se teplejší vody Pacifiku pumpovaly na sever. No a do třetice další sovětský odborník Krylov navrhoval, že ledy Arktidy se mají naopak chránit, a to vrstvou jílu.
Každopádně všechny články a knihy se shodovaly v jednom: stačí, aby na světě zavládl mír, a stavba přehrady přes 85 kilometrů široku úžinu bude hračkou, a navíc vcelku levnou. Podle Borisova by šlo jen o 70 miliard rublů: „Je to hodně?Jistě!Ale my jsme dali do obdělání celin asi 31 miliard a dnes máme všechny náklady zpět a i s vysokými úroky.“ A to byla, jak víme, pravda pravdoucí.
Dále čtěte:
Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu
