„Dražba, licitace. Poprava živobytí, rodinného života, lidské spokojenosti. Člověk se pak nechá houpat na provaze bídy, opuštěnosti – pomoz si, můžeš-li, pomoz si, jak chceš.“ Těmito slovy začíná fejeton o nespravedlivosti a krutosti exekucí, který v březnu 1899 vyšel v Národní politice. Tedy nikoli v nějakém levicovém plátku, ale v konzervativním – lehce bulvárním – nejčtenějším českém deníku, jehož „odpoledníček“ s takovým potěšením louskal Josef Švejk.
Za nejhorší – a vlastně jediný – zlořád považoval autor fejetonu „chabrus“ neboli organizované tlupy vyděračů, které parazitovaly na dražbách exekvovaného majetku a odíraly dlužníky a zprostředkovaně také věřitele: „Mráz vám tělem proletí, potkáte-li takovou smečku lidských hyen na ulici.“ Jestliže dnes jsou symbolem dluhové pasti nesloučené exekuce, vysoké odměny a velkoexekutoři typu Tomáše Vrány, pak na přelomu 19. a 20. století to byly „chabrusáci“. Podobných článků – byť většinou ne tak epických, ale přesto plných chudoby, hladu a sebevražd – lze v dobových novinách nalézt stovky.
| Chabrus |
|---|
| Spolčování dražebníků z povolání za účelem získání draženého předmětu za nejnižší cenu |
„Chabrusáci“ na to šli rafinovaně: „Dva zůstanou před domem, ti vykládají příchozím nahodilým kupcům, že z dražby sešlo, a každého nutí, aby se raději vrátil.“ Zbylí jdou dražit, a to ideálně sami, bez konkurence.
„Ta dražba! Je-li vyvolána věc ceny 50 zlatých za 10 zlatých, chechtot těch dravců je odpovědí.“ Jenže věc se prodat musí, a tak „sníží se cena vyvolací, jak jen možno“, teprve poté „některý člen družstva přihodí krejcar“ a věc je prodána: „Zrovna jako by vás na cestě přepadl lupič a přinutil vás, abyste mu svoje zlaté hodinky i s řetězem prodali za zlatku.“
Stručná historie „chabrusu“
Dle článku Lidových novin pochází termín chabrus z hebrejského slova chavroso, které znamená „přátelství“. Vyvinul se prý z „jakési svépomocné, neúřední organisace drobných pražských obchodníků“: ocitl-li se některý z členů v konkurzu, všichni zbylí přišli na dražbu a jeden z nich – bez přihazování ostatních – postiženému levně koupil zabavené věci zpět. „Pak teprve zájem laciné koupě přivedl je na dražby zastavárenské a soudní dražby majetku chudáků.“
Slušný kupec neměl kvůli „chabrusákům“ na dražbách šanci
Triků a fíglů měli „chabrusáci“ nepočítaně. Od zaplnění všech míst v dražební síni přes vydírání a zastrašování slušných kupců (kdyby vám někdo během dražby uřízl z fraku šos – což se prý opravdu dělo – možná byste také radši odešli) až ke korupci a spolupráci se soudními vykonavateli.
Právě o takové praxi v září 1885 rozhorleně psaly Národní listy. „Každý den před 8. hod. ranní stojí – jak se každý osobně přesvědčiti může – hlouček asi 10 chabrusáků, každý opatřený sukovitou holí, před radnicí staroměstskou pod věží“, a když pak „vyjdou z radnice civilní exekventi“, povědí podvodníkům, v kterém bytě bude dražba, a vezmou je s sebou: „Zařízení toto nezdá se nám býti ani humánní, ani oprávněné.“
Proces grandhotelový
Skutečnou senzací se stal v prosinci 1892 „proces grandhotelový“: noviny o něm psaly 14 dní v kuse, a jeho průběh dokonce shrnula stodvacetistránková brožura. Hezky ukazuje, že na své si mohl přijít i šikovný dlužník.
O problému exekuce v současném Česku čtěte:
Národ v exekuci: v dluhové pasti jsou dva miliony Čechů
Dluhy se maj platit. A elektronické registry tomu hodně nahrávají
Úplně na začátku koupil advokát Albert Gallus u dnešního hlavního nádraží jeden z nejlepších pražských hotelů – beznadějně zadlužený Grandhotel. Hned poté, aby nepřišel o jeho vybavení, slíbil věřitelům, že zaplatí dluhy, dosáhl zastavení už ohlášené dražby, ovšem chvíli poté ji – díky tomu, že získal jednu bagatelní pohledávku na hotelové vybavení, a stal se tak vlastně svým vlastním dlužníkem – ve vší tichosti obnovil a dohodl se s bandou „chabrusáků“ vedenou Filipem Neviklufem, že na ni nikoho jiného nepustí.
Jeden z koupených vydřiduchů už odpoledne před dražbou hostil vyvolávače a soudního sluhu v jistém žižkovském hostinci a po soumraku je – tajně a v převleku – přivedl do Grandhotelu, ve kterém po opulentní večeři přespali. Hned ráno – ještě než „chabrusáci“ z konkurenčních gangů stihli něco vyčenichat – se konala soukromá dražba a ta se panu advokátovi náramně vyplatila: vybavení svého hotelu v ceně 16 800 zlatých koupil ani ne za pětistovku, přičemž Nevikluf ho stál dalších 1000 zlatých. Musel sice kvůli tomu před soud, ovšem porota ho osvobodila.
