Ještě v srpnu 1968 považoval Brežněv Gustáva Husáka za „kavárenského politika“, nakonec mu ale svěřil Československo, říká historik Michal Macháček.
Předloni vydal Michal Macháček ceněný životopis Gustáva Husáka. Dnes je na volné noze. Věnuje se filmům s historickou tematikou a píše dějiny pražské ZOO. Během našeho rozhovoru, který se odehrál někde mezi výběhem sitatung a orlí voliérou, vyprávěl nejen o tom, jak se stal Husák před 50 lety prvním (od roku 1971 generálním) tajemníkem ÚV KSČ, ale i o jeho soukromí. Třeba o tom, že fandil Slovanu Bratislava, rád sledoval Televarieté, vášnivě kouřil „morrisky“ a jeho oblíbeným jídlem byly párky.
Právě před půlstoletím se stal Gustáv Husák prvním tajemníkem KSČ. Co ho v politice hnalo kupředu?
Nepochybně měl velké ambice. On byl velice cílevědomý člověk. Roli hrál také mesianismus a pocit zodpovědnosti, koneckonců je známá historka, jak po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy prohlásil, že tento národ zachrání, i kdyby mu „mali všetci napľuvať do očí“. Důležitý byl ale také strach v tom smyslu, co by s ním bylo, kdyby se ve vysoké politice neudržel. Přece jen měl za sebou devítiletou vězeňskou zkušenost a bál se, kam by věci mohly zajít.
Politika ho ale také ohromně bavila. To byl hlavní smysl jeho života a jeho seberealizace. Myslím, že chtěl navíc ukázat, co umí. Ve vysoké politice byl už – na to se zapomíná – v letech 1944 až 1950, jenže pak přišlo vězení a čekat na návrat musel i po propuštění v roce 1960. Nakonec z toho byl osmnáctiletý „absťák“. Chtěl také určitě dokázat, jak ta předchozí politická garnitura byla neschopná.
Politickou garniturou okolo Antonína Novotného zjevně docela pohrdal.
Sebevědomí měl vysoké. Na druhou stranu je ale třeba korektně říci, že to vzhledem k jeho schopnostem bylo vcelku oprávněné.
Jak hleděli Sověti na Husáka, když ho prezident Svoboda vzal s sebou po okupaci v srpnu 1968 na jednání do Moskvy? Věděli o něm vůbec něco?
Ze spisu, který jsem viděl v moskevském archivu, plyne, že o něm měli zprávy už od 30. let, kdy byl ještě studentský funkcionář. Je v něm zobrazován jako člověk, který chce mít vlastní názor, který je nedisciplinovaný, u kterého se projevuje slovenský nacionalismus.
Z kopce to s ním šlo už na konci 70. let, lidé parodovali floskule, které dokola používal, a i ty jeho novoroční projevy byly pořád stejné, včetně hodin za zády. Husák se nám prostě také normalizoval, říká Michal Macháček.
Kdo byl zdrojem těchto informací?
Donášeli na něj někteří jeho soudruzi, kteří Husáka zrovna nemuseli. A to včetně Alexandra Dubčeka a Vasila Bil'aka, kteří spolu v 60. letech dlouho spolupracovali. Až do srpna 1968 je popisován spíše negativně a v jednom záznamu z doby, kdy Svoboda telefonicky domlouval složení moskevské delegace, se dokonce dochovala Brežněvova námitka, proč s sebou bere tohoto kavárenského politika.
Dobrá, „kavárenský politik“ dorazil do Moskvy. Jak tam vystupoval?
Velmi silně zapůsobil. Když dostal slovo, vystoupil kriticky s tím, jaký byl příchod vojsk nesmysl, že by KSČ situaci zvládla sama a že škody, které invaze napáchala, se budou velmi dlouho napravovat. Na druhé straně se ale projevil jako naprostý pragmatik: no dobrá, stalo se, a my to teď musíme nějakým způsobem vyřešit. Navíc samozřejmě pořád neochvějně uznával Sovětský svaz jako spojence a první zemi socialismu a komunismu.
Negativní sovětský pohled na Husáka se začal měnit hned v srpnu?
Ano, už tehdy se objevila kladná nebo aspoň ne úplně negativní hodnocení, kdy Sověti uznávali, že je to člověk schopný a umí promluvit. I Husák byl okupací zaskočen, nepatřil mezi tu garnituru, která psala zvací dopis…
Dokonce se snad tehdy v nějakém soukromém rozhovoru měl vyjádřit, že Brežněv je „debil“?
V kuloárech měl opravdu říci něco v tom smyslu - „co nám to ten debil udělal?“ Jenže nehledě na to, jak byl zaskočen, dokázal v Moskvě chladnokrevně analyzovat situaci a suverénně reagovat. Dubček naproti tomu nebyl zpočátku schopen kloudného slova a Alois Indra, který patřil k té druhé - prokremelské - skupině, utrpěl nervový šok a „hodil se marod“. Tenkrát Sověti pochopili, že by jim Husák díky své akceschopnosti mohl být užitečný.
Štrougal i Biľak v pamětech píší, že Kreml kromě Husáka uvažoval ještě o Černíkovi.
To je zjednodušené. Sověti sondovali situaci a snažili se vytipovat politiky, kteří by připadali v úvahu. Mimochodem v nich tím zároveň povzbuzovali rivalitu v boji o nástupnictví a v nedávno publikovaných Brežněvových denících je hezky vidět, jak jeden pomlouval druhého. Husák třeba v interních rozhovorech vyprávěl o Černíkovi, že byl u ekonomických reforem a pěkně tím straně zavařil. Ve hře byla i jiná jména než Černík a Husák.
Která?
Třeba Lubomír Štrougal, Evžen Erban a na začátku i Rudolf Barák.
Někdejší ministr vnitra Barák?
Ano, měl vlivné kontakty na KGB a byl zavřený v 60. letech za Antonína Novotného. Sověti si rádi vybírali lidi s vězeňskou minulostí, protože to vypadalo navenek dobře a dotyční jim pak také byli za vynesení do funkce více vděční. To ostatně pomohlo i Husákovi.
O Brežněvovi údajně Gustáv Husák v soukromém rozhovoru řekl, že je „debil“
Kdy se Sověti rozhodli, že Dubčeka nahradí právě Husák?
Už na podzim 1968 byl v sovětském tisku velice kladně hodnocen. Definitivně ale padlo rozhodnutí až v dubnu.
Myslíte na tajné schůzce Husáka s Brežněvem v Mukačevu (13. 4. 1969)? Co o ní vlastně víme?
Víme o ní z pozdějších vzpomínek. Máme například Husákovy privátní zápisy. Co se tam dohodlo a co bylo slíbeno, můžeme zrekonstruovat z vývoje dalšího dění. Domluvil se tam tvrdší kurz normalizace a naprostá eliminace protisovětských projevů.
Mohla vůbec normalizace po tom, k čemu se Husák zavázal v Mukačevu, vypadat jinak, lidštěji? Respektive chtěl vůbec Husák, aby vypadala jinak?
Myslím, že ano. Když došlo například k vylučování ze strany, navrhoval Husák mírnější variantu, ale posléze to sklouzlo k vyřizování osobních účtů, kdy už ani nebylo tak důležité, co kdo dělal v roce 1968, ale spíš kdo koho měl rád, a koho ne. Nedošlo také k tomu, co se stalo v Maďarsku po roce 1956. Tam byla zrušena a znovuobnovena celá komunistická strana a popraveno asi 20 funkcionářů.
U nás se už sice nepopravovalo, ale politických procesů bylo za Husáka dost.
On sice nechtěl vykonstruované procesy z padesátých let, ale na druhé straně vždy hovořil o dodržování socialistické zákonnosti a o tom, že kdo poruší zákony, dostává se na šikmou plochu. Jeho politická odpovědnost je nesporná, ovšem možná také máme normalizaci příliš spojenou s Husákem, což je sice přirozené…
... je to její symbol...
… ale pořád šlo jen o jednoho člověka. Kolektivně přitom rozhodovalo předsednictvo strany, ve kterém sedělo deset až dvanáct členů, vliv měly i různé nižší složky moci, a ještě tu ke všemu byl sovětský faktor. Na druhé straně nechci zase tvrdit, že se všechno dělo pod sovětskou kuratelou a že za všechno mohou Sověti. Někdy mi připadá, že býváme papežštější než papež.
Mimochodem jaká byla skutečná role Igora Jelisejeviče Sinicyna, o kterém píšete v knize?
Patřil mezi zkušené sovětské rozvědčíky. Byl dohlížitel a koordinátor bezpečnostní agendy, působil jako představitel KGB v Československu při Federálním ministerstvu vnitra až do počátku 80. let. Dostal dvě vysoká československá vyznamenání, ale noviny o tom kvůli jeho utajenému postavení nepsaly.
Scházeli se spolu s Husákem?
Ano, měli pravidelné schůzky, a to nejpozději od podzimu 1968. Sinicyn měl za úkol tipovat politiky, o které by se Sověti mohli opřít. Scházel se s Husákem a fungoval jako prostředník mezi ním a Brežněvem, respektive šéfem KGB Andropovem. Jeho role byla nezastupitelná. Lubomír Štrougal mi v osobním rozhovoru řekl, že Sinicyn Husákovi hodně pomohl - vzbudil vůči němu u Brežněva důvěru. Sinicynovy zprávy, které posílal z Prahy Andropovovi, bohužel stále neznáme.
Malý vítězný únor. Na pátém sjezdu komunistů Gottwald stranu „zbolševizoval“
Vraťme se k Husákovi. Jaký byl v soukromí?
Politika byla jeho hlavní koníček. Typologicky nebyl „skřivan“, ale „sova“. Začínal úřadovat až kolem desáté, ale pak dokázal dělat až do večerních hodin. Žil hlavně prací, a jestli měl nějakou vášeň, pak to bylo kouření.
Co kouřil?
Měl rád značku Philip Morris, ale zapálil si i Lípy. Z mládí máme dokonce fotografie s dýmkou. Když byl mladší, rád sportoval - lyžoval, hrál volejbal a fotbal. Chodil taky fandit na fotbalová utkání v Bratislavě.
Na Slovan?
No jo, fandil Slovanu. Sport později sledoval i jako státník, měl velmi rád krasobruslaře Ondreje Nepelu, i když to asi bral také tak, že konečně nějaký Slovák vyhrál olympiádu. Z fotografií je vidět, že byl vždy velice dojatý. Kromě toho hodně četl. Hlavně historické a politologické věci, ale i detektivky. Často i studoval spisy Edvarda Beneše…
Proč?
Z profesního hlediska ho zajímaly Benešovy názory na slovenskou otázku. Přicházel s Benešem do kontaktu a byl k němu dost kritický kvůli tomu, že neuznával Slováky jako samostatný národ a prosazoval unitární československý stát. Rád také sledoval televizi a líbilo se mu třeba Televarieté.
No, teda.
Ano, Televarieté. Nebo Kaiser s Lábusem. Velice ho taky bavilo řízení. Ne snad, že by chtěl mít nějaký pěkný vozový park, jaký si pořídil Brežněv, ale prostě sedl do auta a řídil. Byla to pro něj relaxace. K stáru už to ale byl problém, a tak šoféroval v Lánech.
... po cestičkách v parku?
Měl strach a vzhledem ke zdravotním obtížím by to bylo venku nebezpečné.
Měl taky na Hradě psa.
Psy měl kontinuálně, už od mládí. Měl rád vlčáky a existují fotografie, když spolu se Štrougalem dostali od pohraničníků štěňata. Dochovaly se dokonce - on byl Husák strašně šetrný člověk - účtenky za žrádlo pro psa, které si schovával, aby mu někdo nemohl vyčíst, že ho kupuje za státní.
Na jasném čele lehký stín: Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
Co rád jedl?
Snídaně si rád nechával donášet z Vikárky - párky a dva rohlíky. Párky, to bylo jeho nejoblíbenější jídlo, ale měl samozřejmě rád i tradiční českou a slovenskou kuchyni. Rád si dal pivo, bílé víno a z tvrdého koňak.
Pil hodně?
Existují informace - sovětské i československé, že se dal na alkohol po úmrtí své druhé ženy, která v roce 1977 nešťastně zahynula při pádu helikoptéry. Jenže když jsem pak mluvil s lidmi, kteří v té době byli kolem něj, tak mi to nepotvrdili. Navíc ho zhruba ve stejný čas postihla mozková mrtvice, takže mohl na některé lidi působit divně i z tohoto důvodu.
Dnešní čtyřicátníci na Husáka vzpomínají jako na strnulého „gerontokrata“, člověka spíš směšného než hrozivého. K této poslední proměně smrt jeho ženy nejspíš hodně přispěla.
Určitě, ale samozřejmě šlo i o přirozený fyzický úpadek zaviněný stářím a zdravotními komplikacemi. Z kopce to s ním šlo už na konci 70. let, lidé parodovali floskule, které dokola používal, a i ty jeho novoroční projevy byly pořád stejné, včetně hodin za zády. Husák se nám prostě také normalizoval.
Proč jste si vybral zrovna Husáka?
Je to fantastický životní příběh, antické drama plné pádů a vzestupů, které vzbuzuje nadčasové otázky o politické moci, sociální spravedlnosti a obecně přibližuje naše nejnovější dějiny. Narodil se na slovenské vesnici do chudých poměrů a dotáhl to až do sídla českých králů na Pražském hradě. Nejdřív je studentským funkcionářem, poté odbojářem, pak se stane předním politikem na Slovensku, jenže jde na devět let do vězení, a když ho propustí, pracuje jako historik a publicista. Znovu vystoupá nahoru a nakonec sleduje, jak režim, který pomáhal budovat, beznadějně upadá. Byl u jeho vzniku i pádu a zároveň je to člověk, kterého třikrát vyloučili z jedné strany, což se jen málokomu poštěstí. To všechno mě fascinovalo a také neuvěřitelně bavilo zkoumat.
Kariéra je to skutečně pozoruhodná.
On byl už odmalička mimořádně cílevědomý. Existuje dokonce autentická historka, která o tom dost vypovídá. Když prý jednou šel jako malinký chlapec s tatínkem po vsi, potkali pana faráře, který ho pohladil po hlavě a prohlásil, že „Gustinko“ je dobrý žák a jednou bude jistě biskupem. Ovšem Husák mu na to odpověděl: „Nie, ja budem raz pápežom.“
| Historik normalizace |
|---|
| Na prvním kriticky a důkladně zpracovaném životopisu Gustáva Husáka pracoval mladý historik Michal Macháček (*1986) skoro deset let. Vůbec poprvé v něm například publikoval úryvky z materiálů, které si na Husáka vedli v Kremlu, či informace z jeho rodinného archivu. Když knihu dopsal a dokončil doktorát, nabral jeho život docela nečekaný obrat - Akademie věd mu opakovaně neschválila projekt na výzkum období normalizace a Macháček si musel hledat práci jinde. Jestli v tom hrál nějakou roli fakt, že mu knihu pochválil současný prezident Miloš Zeman a loni v říjnu mu za ni dal medaili za zásluhy, je otázka. Macháček si to každopádně myslí: „Samozřejmě mi nikdo otevřeně neřekne, že je to tím způsobené, ale těch indicií bylo hodně. Současně je to asi daň za předcházející úspěch.“ V současnosti se Macháček zabývá dějinami pražské zoo. „Jsem za tu nabídku vděčný, protože je to velice zajímavá práce ve velice příjemném prostředí,“ říká. Normalizaci nyní studuje soukromě: „Zrovna plánuji, že pojedu znovu do Moskvy pátrat po dalších archivních materiálech. Je důležité tyto informace rychle konfrontovat se vzpomínkami pamětníků, kteří ještě žijí.“ Výsledkem by měla být kniha o normalizačním Československu, jeho politické elitě a československo-sovětských vztazích: „Velmi mě zajímá třeba to, nakolik byl normalizační režim u nás způsobený sovětskými vlivy a nakolik jsme si ho zavinili my Češi a Slováci sami.“ |
Dále čtěte:
