Bylo nebylo, mívali komunističtí ekonomové svérázný smysl pro humor. Zdražili jsme sice brambory, máslo a toaletní papír, říkali (ve skutečnosti hlásili, že „došlo k úpravě cen“), ale zato jsme vám zlevnili lokomotivy. Člověk, upokojený představou, kolik ušetří na koupi příštího modelu T 691 řečeného Sergej, přestal nadávat. Vidíš, Vendulko, není všechno tak špatné; uskrovníme se trochu a jen si vem ty lokomotivy. Takové dílo, co všechno to musí umět, a pomysli na tu strašlivou sílu. No a teď to všechno bude levnější, chápeš?
Dnes je to naštěstí úplně jinak. Marxleninská směs naivity a cynismu je tatam. Máme demokracii, kapitalismus a svobodu - a prosperity, že jí můžeme po hrstech nabírat. Vždyť výlet do Thajska stojí méně než měsíční plat. Ano, je to někdy tvrdé, práce je nad hlavu a peněz vyloženě nezbývá, ale tak jsme to přece chtěli. Podívej, jak nám roste tohleto hádépé, Vendulko. Cože to povídáš? Že jsme po uši zadlužení? To se ale dneska musí, vždyť přece ekonomiku žene dopředu spotřeba domácností, rozumíš? To není legrace; vždyť tím máme na svou občanskou odpovědnost pomáhat velkým a slavným věcem, jako je globalizace, a vůbec tak.
Revma neviditelné ruky
A přece i tomu sebeodpovědnějšímu občanovi a jeho Vendulce někdy musí blesknout hlavou, že je to divně zařízeno. Pracují více, než kdy pracovali, vydělávají i po započtení inflace podstatně více, než kdy vydělávali, jejich životní úroveň nominálně stoupá - ale ve skutečnosti si mohou dovolit stále méně. Někde se něco stalo špatně; jako by neviditelná ruka trhu dostala revma.
Neuplyne den, aby člověk nevyvalil oči nad nějakou zdánlivě nesmyslně vysokou cenou čehosi důvěrně známého. Kafe. Máslo. Nájem, o hypotéce nemluvě. Elektřina a plyn. Drink na baru. Lístek na vlak, nedej bože do kina… Zároveň je úplně stejně pravda, že parádní levisky 501 pořídíte za ekvivalent osmi kil másla, za sto lístků do kina odletíte do Asie a na levné nové auto může stačit i méně než tři čtvrtě roku průměrného výdělku; to všechno by nás mělo těšit, protože zmíněné věci jsou dostupnější než kdykoli v minulosti. Mnohdy to však moc praktické úlevy nepřináší.
Zabržděné Česko. Nasazení Němců doženeme za 40 let
Část toho efektu lze připsat způsobu, jímž funguje náš mozek. Snadno si zvykneme, že za letenku do New Yorku dáme třetinu průměrného měsíčního platu, zatímco v roce 1991 stála platů pět; řekneme tedy, že pokrok je docela fajn, a jdeme si po svém. Když však máme zaplatit za půlkilové balení mleté kávy 120 korun, ačkoli ještě nedávno stálo korun 70, připadá nám to jako zločin kombinovaný s osobní urážkou; se světem to v tu chvíli jde šeredně z kopce.
V tom spočívá nechtěné kouzlo inflace: Získáme lepší plat, což je tím, že se konečně našel zaměstnavatel, který náležitě ocení, jak jsme dobří. Když nás pak doženou vyšší ceny, je to proto, že ostatní jsou nechutní chamtivci a fakt už nevědí, co za to chtít.
Malé plus, větší minus
To neznamená, že neexistují skutečná příkoří. Je člověku pramálo platné, že jeho reálná mzda stoupá ročně o bratru pět procent, když si každoročně připlatí dvacet procent za bydlení. Jsou to všechno jen velice přibližná čísla, ale vezměte člověka s průměrným pražským čistým platem zhruba 27 tisíc korun, zvedajícím se - před započtením inflace - o sedm procent ročně. Zároveň dotyčný platí nájem malého bytu mimo centrum průměrně asi jedenáct tisíc korun. Posledně jmenovaná částka ovšem stoupá ročně hned o dvacet procent (průměr posledních dvou let). Prima kariérní postup tak chudákovi vynese o něco méně, než kolik činí zvýšení jeho nákladů na bydlení. Na všechno ostatní mu tak zbývá o něco méně, než měl dosud; a aby toho nebylo dost, z oné menší sumy mu navíc užírá inflace. Dobře, řeknete si teď, dvě procenta roční inflace není zase taková hrůza.
Skutečnost je však horší: Protože člověk nejspíš nepřestane jíst, ani když mu zvednou činži, budou jeho náklady na jídlo procentuálně významnější položkou než loni. Ceny potravin - předpokládáme-li, že člověk se živí převážně potravinami, a ne třeba stavebními materiály - stoupají v posledních letech tempem zhruba pětiprocentním, tedy více než dvojnásobným v porovnání s celkovou inflací. Její dopad je přitom nepřímo úměrný výši příjmu -čím chudší člověk, tím větší procento jeho peněz končí v potravinách, které zdražují rychleji než letenky, cement, šampony či paměťové karty.
I kdyby tedy náš vzorový průměrný Pražan jedl jen za šest tisíc korun měsíčně, tedy v podstatě přes týden žvýkal celer a v neděli přidal sváteční mrkev, projí o tři stovky měsíčně víc než loni. Tato čistá ztráta se přičte k pár stovkám minusu vzešlého ze vzájemného vyrušení lepšícího se platu a stoupajících nákladů na bydlení; teprve zbytek je podroben oné zhruba dvouprocentní inflaci.
Pálící křivda
Celkem vzato pak takovému člověku zbývá na obstarání toho, čemu říkáme život, o nějakých sedm set či osm set korun méně než před rokem, tedy plus minus sedm či osm procent. A to jsou pořád velkorysé počty, protože člověk obvykle má více základních, nezbytných nákladů než bydlení - telefon a internet, lékařská péče, splátka půjčky, výživné, co tak lidé platívají. Oněch několik set tak nejspíš bude podstatně víc než sedm či osm procent diskrečního zůstatku, což je půvabný termín, jejž pro tyhle ušušněné peníze používají ekonomové.
Kde brát, když nejsou lidi?
Někomu to může být jedno, protože sedm set je suma, kterou běžně nechá jako spropitné ve své oblíbené restauraci šatnářce; podstatná většina Pražanů, o ostatních nemluvě, však bere méně než průměrný pražský plat. A mít třeba o deset procent méně na život než loni s sebou nese pochopitelný pocit křivdy. Dělám všechno správně, dostal jsem přidáno, ale fakticky vzato chudnu? Grr.
V takové chvíli člověk snadno zapomene, že je příslušníkem nejzdravější, nejbohatší a nejrozmazlenější generace, jaká kdy po zemi chodila. Křivda pálí. A není sama.
Jaké příměří?
Vezměme si ceny. Francouzský sociolog 19. století Gabriel Tarde popsal trh jako válku, již proti sobě vedou prodávající a kupující. Cena je podle takového výkladu výsledkem oboustranně uznávaného příměří. Právě toto příměří umožňuje spotřebiteli zhruba si rozmyslet, kolik chce za co utratit, aby se vždy na týden před patnáctým dnem v měsíci nemusel stát nechtěným průkopníkem bezhotovostní společnosti. Umožňuje mu chovat se prozíravě.
Prozíravost ale není mottem dne. Naopak - dnešní trh je nasycen obdivem k narušení (disruption) statu quo, kde to jen jde, zhusta bez ohledu na užitečnost téhož. Tvorba cen v tom hraje nezanedbatelnou roli; pružná cenová strategie se tomu říká. Používá ji třeba taxislužba Uber. V praxi to znamená, že když taxíkem jet nechcete, mohli byste s ním jet o dost levněji než taxíkem klasickým. Když ho ale fakt potřebujete (protože se najednou hrozně rozpršelo nebo se hrál fotbal a všude jsou mraky magorů v klubových šálách, přestalo jezdit metro či vykolejil vlak do Brna a všichni spěchají jako o život), bude to pěkně mastné. Výsledkem je, že když chcete v sobotu večer z baru domů, musíte si nechat stranou dost i na pesimistickou verzi odvozu - tedy více peněz, než kolik byste dali za klasické taxi přes telefon, kdyby ještě nějaké takové taxíky jezdily. Sleva není zadarmo.
Ještě zábavnější je, když pružnou cenovou strategii používá autobusový dopravce, jako je německý Flixbus. Podíváte se na zbrusu nové spojení z Prahy do Liberce a vidíte, že stojí 59 korun (úžasný pokrok). Podíváte se však znovu za hodinu, kdy už víte, v kolik doopravdy chcete jet; zjistíte, že se cena mezitím vyšplhala na 229 korun (nehorázná křivda). Příměří? Ale kdež.
Oázou nemusejí být ani kamenné obchody. Důkazy o tom jsou dosud pouze anekdotické, ale naznačují leccos. Například z klenotnických obchodů na newyorském Manhattanu zmizely vposledních dvou letech cenovky. Tamní zkušení prodavači si vás otipnou a vyplivnou na vás cenu, o které si myslí, že je těsně nad vaším maximem; zbytek dosmlouváte jako v Turecku. Co si budeme povídat, nejspíš na tom jako kupující nevyděláte.
Paradox produktivity
To všechno však jsou pouze příklady partyzánské války, kde se hraje o drobné. Skutečná, velká válka se vede odjinud.
Klíčové slovo je zde produktivita. Čech má dlouhodobé srovnání zkreslené komunisty; ale při pohledu do Spojených států vidíme, že tamní produktivita se za posledních 40 let zvedla o 81 procent, kdežto reálná průměrná mzda za tu dobu stoupla o pouhých 14 procent. (Příznivci Thomase Pikettyho ocení i údaj o jednom procentu nejbohatších Američanů, jejichž příjmy se od té doby zvedly o 240 procent, aby se to nepletlo.) Vzniká tím efekt, jemuž někdo říká paradox produktivity.
Úzkost snižuje produktivitu. Co napsat uživatelskou příručku pro vaše kolegy?
Pracujete stále efektivněji, ať už díky lepším technologiím, nebo většímu nasazení. To je jedna strana rovnice, o níž jsme si dlouho mysleli, že definuje kapitalismus. Ona druhá strana však najednou nefunguje: „Nemáte se přes intenzivnější výkon o nic lépe, protože veškerý užitek z vaší práce jde, v reálných číslech, do zlevňování toho, co vyrábíte,“ jak píše americký časopis The Atlantic. Tady už jde do tuhého - ale není to vše. Nejlepším rysem nové efektivity je monetizace všeho dosud nemonetizovaného.
Zjednodušeně řečeno, co včera bylo volně k použití, je dnes k mání za peníze. Před padesáti lety by se každý vysmál představě, že firma strčí trubku do podzemní nádrže, bude prakticky zadarmo čerpat vodu a s obrovskou marží ji prodávat. V roce 2018 se nad tím nikdo nepozastaví.
Dnes ještě tytéž korporace neprodávají na stejném principu třeba vzduch, ale existuje jediný důvod, proč by za pár let nemohl nějaký „disruptor/inovátor“ přijít s prémiovým prvotřídním alpským vzduchem ze Švýcarska? Nejprve bude dostupný pro chytré budovy s parádním ekorekuperačně-klimatizačním systémem za mírný poplatek ve stovkách eur měsíčně.
Roboti vezmou práci mladým. Bez technického vzdělání bude práce málo
Později bude muset být ve všech veřejných prostorách a pár let nato už to bude povinné všude, protože je to hergot zdravé. Zní to snad mnoho divočeji než Evian? Mimochodem, zkoušeli jste ten název číst pozpátku…?
Jako Steve Jobs
Vtip je v umění dostat svůj segment trhu ze sloupečku „diskreční zůstatek“ do sloupečku „nezbytné výdaje“, jako se to víceméně povedlo Stevu Jobsovi s elektronickými hračkami. Pokud nejste taky marketingový génius jako on, uděláte nejlépe, když se zmocníte něčeho životně důležitého, jako je voda nebo energie. Když ani to nejde, musíte z něčeho životně důležitou věc udělat, jako třeba z banky. To jako pitomec platíte jedné z velkých českých bank pětistovku měsíčně na poplatcích za to, že si tam musíte nechat posílat výplatu, čímž pomáháte, spolu se statisíci dalších pitomců, držet řečenou banku nad vodou. To není zle zařízeno, tedy pokud jste banka.
Odměna za to je taková, že zatímco před lety jste museli vystát frontu kvůli sdělení, že jste švorc, dnes si můžete stejnou informaci zjistit na internetu. Kdybyste nevěděli, znamená to, že tím máte vyšší životní úroveň.
Černé díry
Teď vezměme totéž z druhé strany. Aby se ekonomiky většiny zemí světa nezastavily, točí centrální bankéři pomyslnými rotačkami tisknoucími nové dolary a eura, až se z nich kouří. Od krize si takhle napískali na 15 bilionů dolarů. Pro lepší představu, Evropská centrální banka jen za poslední tři roky „vytiskla“ skoro sedm tisíc eur na každého obyvatele eurozóny.
Ekonomika eurozóny loni rostla nejrychleji za dekádu
Následuje logická otázka: Když máme tolik pěkných nových peněz a díky nim ekonomiky krásně rostou, kam tedy všechno to bohatství putuje? Je pravda, že v Evropě i Americe roste objem investic do podnikání v soukromém sektoru, ale to pořád na otázku odpovídá jen částečně. Zbytek odpovědi je trojdílný, přičemž jedna část je horší než druhá.
Prvním dílem je Čína. Tamní centrální banka drží 4,5 bilionu dolarů. Dolaru to pomáhá zachovávat jakýs takýs kurz a Peking to staví do role neoficiálního centrálního bankéře veškeré globální dolarové ekonomiky. (Ta situace je hodně zapeklitá, ale to je téma na jiný text.)
I druhý díl odpovědi je geografického charakteru: Chcete-li vidět peníze, koukněte (třeba) na Kajmanské ostrovy. Jak plyne z (ukradených) důvěrných materiálů, ti nejbohatší z nás dělají všechno možné, aby na jejich peníze nebylo vidět. Kolik přesně, nevíme; ale podle společné zprávy amerických neziskovek Citizens for Tax Justice a U. S. PIRG Education Fund z roku 2015 měly tou dobou jen americké firmy zaparkováno mimo dosah daňových úřadů 2,1 bilionu dolarů. Nemluvě o tom, kolik takto ukrývají jednotlivci zvaní UHNWI (ultra high-net-worth individuals, jinak též lidé absurdně bohatí) a firmy ze zbytku světa.
Nový normál
Škodlivost téhož přitom nespočívá tolik v samotném nezdanění, nýbrž vtom, že tyto peníze se nechovají, jak se peníze chovat mají, tedy necirkulují. Nevidíte z nich ani vindru. Když Mario Draghi natiskne za měsíc šedesát miliard eur, může klidně čtvrtinu či polovinu z toho poslat rovnou na Kajmany - a nikdo nepozná rozdíl.
S tím souvisí i třetí díl odpovědi, a to fakt, že dnešní zisky amerických korporací jsou o 22 procent nad předkrizovou úrovní z roku 2007, ačkoli reálné mzdy během téže doby poklesly. To lze vysvětlit buď větší bezohledností firem, nebo tím, že masový příliv asijské pracovní síly zkrátka lidskou práci dlouhodobě zlevnil, zatímco kapitál relativně k práci podražil. Je to svého druhu aplikovaný altruismus. Stamiliony chudých lidí se zbavily zjevného strádání za tu cenu, že stamiliony lidí bohatších trochu chudnou. Zní to ušlechtile; zkuste s takovou ale kandidovat ve volbách.
A konečně je tu efekt, o němž lze dosud mluvit pouze spekulativně, protože přímých důkazů o jeho existenci je poskrovnu. Podle hypotézy mizí bohatství v černé díře, jakémsi finančním pekle, jež nelze definovat geograficky. Lze ji pozorovat ve skutečnosti, že oním bohatstvím plýtváme na nesmysly.
Evropská centrální banka nebude regulovat bitcoin, říká její šéf Draghi
Druhý prezident USA John Adams kdysi říkal, že studuje vojenství, aby jeho syn mohl studovat obchod, aby jeho syn mohl studovat umění. Dobře, uvažme tedy, že americký HDP v roce 2012 stoupl o 74 miliard dolarů rozhodnutím tamního Úřadu pro ekonomickou analýzu, jenž stanovil, že se do výpočtu budou zahrnovat i „původní zábavní, literární a umělecká díla“, ale zároveň pravil, že se tím „započítává jen zlomek aktivit v oblasti zábavy“.
Z toho plyne, že celkově tato oblast zábavy požere jen v USA ročně lidskou energii, jejíž množství se počítá ve stovkách miliard dolarů. Lze celkem s úspěchem argumentovat, že jen nepatrná část z tohoto výkonu připadá na činnosti jakýmkoli způsobem užitečné. A netýká se to jen zábavy. Neproduktivní jsou třeba veškeré branže, jejichž úlohou je omezování rizik - od policistů přes právníky po pojišťovny.
Ekonom pochopitelně namítne, že hodnota čehokoli je jednou definována jako to, čeho je nabyvatel ochoten se za jeho získání vzdát, tak jaképak copak. Přesto je nesmírně obtížně zahnat pocit, že čím větší procento lidí ve společnosti se živí neproduktivní činností, tím chudší musí ona společnost být.
Tak snad abychom si šli zjistit, kolik dneska stojí Sergej.
Přečtěte si také:
Od Microsoftu po Hrušku. V odměňování zaměstnanců existují propastné rozdíly
Komentář: Kdo platí, ten jede. Otázka je, kam
