Historické památky nám připomínají běh dějin a důležité události, které se v minulosti staly. Zatímco některé z nich lidé neustále opečovávají a zvelebují, z jiných se postupem času staly ruiny a většina obyvatel naší planety na ně dočista zapomněla. Znáte ty nejzajímavější opuštěné lidské monumenty? Prohlédněte si s námi některá místa, kde se čas nadobro zastavil.
Málokdo by čekal, že uprostřed nehostinné pouště Namib najde malé krásné městečko plné honosných domů. Na přelomu 19. a 20. století tu ovšem přesně takové vyrostlo. V tu dobu si totiž němečtí osadníci uvědomili, že celá oblast oplývá diamanty a postavili zde osadu jménem Kolmanskop.
Historie Kolmanskopu se začala psát roku 1908, kdy německý drážní dělník Zacharias Lewala při čištění kolejnic objevil v písku malý lesklý kamínek. Když v něm jeho nadřízený poznal diamant, životy místních pracovníků se ze dne na den doslova obrátily naruby. Pustili se do aktivní těžby diamantů a založili zde také malou osadu Kolmanskop. Ta se však postupně proměnila v honosné městečko, kde nechyběla nemocnice, elektrárna, škola, divadlo, kasino, tramvajové spojení do nedalekého Lüderitzu nebo také první rentgenová stanice na jižní polokouli.
Do Kolmanskopu se postupně začaly sjíždět celé rodiny nadšených hledačů z blízkého i vzdálenějšího okolí, a ačkoliv diamantů bylo na místě opravdu mnoho, Německo (které tehdy Namibii ovládalo) nechalo celou oblast pro jistotu uzavřít. Do roku 1914 se údajně povedlo vytěžit asi tisíc kilogramů vzácných diamantů a absolutní vrchol přišel ve 20. letech, kdy ve městě žilo zhruba tisíc obyvatel.
Jak se tedy stalo, že kdysi tak bohaté a slavné město je dnes pusté a zchátralé? Odpověď je jednoduchá. Po druhé světové válce začalo diamantů postupně ubývat, a jelikož na jihu roku 1928 lidé objevili nové a zároveň větší ložisko jménem Oranjemund, hledači pokladů se postupně přesunuli tam. V 50. letech odešli poslední obyvatelé, město zůstalo opuštěné a zbyl tu jen všudypřítomný písek a prach.
Ačkoliv honosné domy začaly chátrat, nedostatek vláhy pouštní město v podstatě zakonzervoval. V 80. letech opuštěné místo znovu objevila těžařská společnost De Beers a otevřela zde muzeum, které se soustředí na historii těžby diamantů v Africe. Kolmanskop se díky tomu stal oblíbeným cílem pro dobrodružné turisty, kteří mohou obdivovat město duchů a v tajemných budovách se brodit pískem sahajícím až do výše pasu.
Město duchů v Namibii
Osamělé pevnosti na moři
Když v průběhu druhé světové války ohrožovaly Británii německé ozbrojené síly, anglická armáda se rozhodla vybudovat obranný systém, který zabrání nepříteli v dalším postupu. Nedaleko řek Temže a Mersey tak vznikly námořní pevnosti, které dnes známe pod jménem Maunsell Sea Forts. Jejich účelem bylo chránit zemi před německými leteckými a námořními útoky.
Britské pevnosti se oproti podobným stavbám, které byste našli po celém světě, značně lišily. Nebyly totiž postavené na uměle nasypaných ostrůvcích, ale přímo v moři. Kvůli vysokému přílivu zde totiž hrozily vysoké vlny, a architekti proto raději zvolili věžovité konstrukce. Pevnosti Maunsell Sea Forts byly navrženy jako systém sedmi propojených ocelových plošin, které stojí na vysokých čtyřnohých podstavcích. Na střeše měly prostor pro kanóny i další vybavení a mezi jednotlivými objekty vedly speciální můstky.
Během války se lidem v Maunsell Sea Forts na Temži podařilo sestřelit 22 nepřátelských letounů a zhruba 30 řízených střel. Když nebezpečí pominulo, roku 1950 byly pevnosti vyřazeny z provozu a vojáci z nich nadobro odešli. Ačkoliv většina z nich zůstává trvale opuštěná, pro některé se později našlo také jiné využití. Posloužily tak například jako základna pro pirátské rádiové vysílání nebo sídlo svémocně vyhlášeného knížectví jménem Sealand.
Zábavní park v troskách
Když japonský byznysmen Kunizo Matsuo v 50. letech minulého století navštívil Spojené státy, zavítal také do nově otevřeného Disneylandu. Jelikož ho místní atrakce ohromily, rozhodl se vytvořit něco podobného také ve své domovině. Tak vznikl zábavní tematický park Nara Dreamland, který měl být splněným snem všech dětí i dospělých.
Kazuo Matsuo nejprve uvažoval o tom, že by v Japonsku nechal postavit speciální verzi amerického Disneylandu. Kontaktoval proto přímo Walta Disneyho, snažil se s ním celý projekt naplánovat, ale kvůli přetrvávajícím neshodám ohledně licenčních poplatků za slavné Disney postavičky nakonec od tohoto nápadu upustil. Společnost Matsuo Entertainment Company proto přišla se svou vlastní verzí zábavního parku.
Nara Dreamland otevřel své brány návštěvníkům 1. června 1961. Na první pohled ve všem od vstupní brány přes slavný zámek Šípkové Růženky až po tradiční atrakce připomínal americký zábavní park, maskotem japonské verze se však staly dětské postavičky Ran-chan a Dori-chan. Lunapark si okamžitě získal obrovskou popularitu a v době své největší slávy dokázal za rok přilákat více než 1,6 milionu návštěvníků.
Postupem času si však lidé v Japonsku uvědomili, že už nechtějí žádné napodobeniny, a když roku 1983 otevřeli tokijský Disneyland, začali jezdit raději tam. Počet návštěvníků v Nara Dreamland neustále klesal, atrakce začaly rezavět, některé obchody byly zavřené a park ztrácel na atraktivitě i kvalitě. Roku 2006 byl nakonec uzavřen nadobro a deset let byl ponechán přírodě a příležitostným návštěvám průzkumníků, senzacechtivých fotografů či místních vandalů. Po deseti letech chátrání bylo rozhodnuto, že celý objekt bude zdemolován, což se také v letech 2016‒2017 stalo.
Strašidelný hotel v Kolumbii
Mezi nejzajímavější turistické atrakce, které najdete nedaleko kolumbijského hlavního města Bogota, určitě patří 132 metrů vysoký vodopád jménem Salto de Tequendama. Není proto divu, že z popularity tohoto kouzelného místa chtěli lidé vytěžit maximum. V roce 1923 si zde proto zámožný architekt Carlos Arturo Tapias postavil rezidenční vilu, ze které se později stal slavný hotel.
Aby co nejvíce využil místní působivé atmosféry, Tapias nechal svou vilu vybudovat na okraji srázu. Každý pokoj tohoto úchvatného sídla, kde pořádal večírky pro kolumbijskou smetánku, poskytoval výhled na dechberoucí vodopád, a brzy se sem začaly sjíždět stovky návštěvníků. Majitel se proto rozhodl vilu rozšířit a v očekávání tučných zisků plynoucích z turistického ruchu ji roku 1928 přebudoval na Hotel del Salto.
Podnik na začátku opravdu prosperoval a k vodopádu mířila bohatá klientela. Tato idylka však nakonec trvala pouhých pár let. Důvodem bylo silné znečištění řeky Bogotá a zápach, který se šířil z údolí, kazil návštěvníkům výhled a zamořil postupně celé okolí. K tomu se navíc přidal také fakt, že si lidé tajuplný hotel vybírali jako místo pro sebevraždu, vrhali se ze skály do hluboké rokle nebo skákali přímo z hotelových balkónů a teras.
Hotel del Salto si postupem času získal špatnou pověst a tradovalo se, že ho prokleli již místní indiáni, kteří se raději vrhali do vodopádu, než aby se nechali zotročit španělskými žoldáky. Pochmurná atmosféra a historky o tom, že na místě straší, vedly k tomu, že lidé místo přestali navštěvovat. V 90. letech se majitel konečně rozhodl hotel úplně uzavřít, budova zůstala opuštěná, začala chátrat a prorůstat bujnou vegetací. Část prostor byla o mnoho let později přebudována na muzeum, zašlou slávu přepychového hotelu se však prozatím obnovit nepodařilo.
Čtěte také:
