V současné době patří mezi dobrodruhy a milovníky tajemna k populárním aktivitám urban exploring, což se do češtiny volně překládá jako městský průzkum. V podstatě jde o to, že se tito nadšenci vydávají objevovat a mapovat různé zajímavé objekty, a to hlavně ty opuštěné, chátrající a běžně nepřístupné. Kam byste měli vyrazit, abyste tyto zapomenuté skvosty také viděli? Podívejte se s námi na další destinace, kde se čas nadobro zastavil.
Spousta zapomenutých míst se nachází daleko od civilizace, a abyste je viděli, musíte se vydat do nepropustných lesů, prozkoumat tajemné prostory nebo navštívit odlehlá zákoutí. To však rozhodně neplatí o bývalém hlavním depu železniční dopravy v Detroitu jménem Michigan Central Station, které bylo po desetiletí symbolem rušného života.
Před více než sto lety se obyvatelé Detroitu rozhodli, že je třeba vytvořit nové centrum veřejné dopravy. Roku 1913 proto vzniklo hlavní nádraží v Michiganu a narychlo nahradilo původní detroitské depo, které muselo být uzavřeno kvůli obrovskému požáru. Tento impozantní objekt postavený ve stylu Beaux-Arts byste našli v okrese Corktown nedaleko mostu Ambassador Bridge a Rooseveltova parku, jenž dříve sloužil jako vchod do nádražní budovy.
Jelikož hlavní nádraží v Michiganu měří na výšku více než 70 metrů, hned po uvedení do provozu se z něj stala zcela nejvyšší budova železniční dopravy na světě. V době největší slávy stanici denně opouštělo více než 200 vlaků a nádraží zde využívaly i slavné osobnosti, jako například prezidenti Harry Truman a Franklin D. Roosevelt, herec Charlie Chaplin, malířka Frida Kahlo či vynálezce Thomas Edison.
Po druhé světové válce však došlo k rychlému rozvoji automobilové dopravy a příliv nadšených pasažérů se začal zmenšovat. Majitelé se nádraží pokusili několikrát neúspěšně prodat, postupně snižovali množství vypravovaných vlaků a roku 1988 se rozhodli objekt zcela uzavřít. Městská rada chtěla o několik let později historickou budovu zbourat, aby tak vzniklo místo pro novou zástavbu, nakonec však k uskutečnění těchto plánů nedošlo.
V průběhu let nádraží postupně zchátralo a stalo se jedním z míst, na která si dělali zálusk nadšení objevitelé. Také se zde natáčely záběry známých filmových snímků, kam patří například Transformers, Ostrov či 8. míle. Ve snaze vylepšit současný stav budovy a prodat ji dalším zájemcům financovali roku 2011 majitelé menší konstrukční práce, opravu střechy a vysušení suterénu, který býval kdysi plný vody. Aby zabránili návštěvám vandalů, instalovali kolem budovy také oplocení z ostnatého drátu.
V květnu 2018 zakoupila michiganské hlavní nádraží společnost Ford Motor Company. Momentálně pracují na nákladné rekonstrukci a snaží se zašlou železniční stanici přeměnit na nový kampus, kde vzniknou početné kanceláře, byty, restaurace a obchody. Znovuotevření budovy je prozatím naplánované na rok 2022.
Opuštěné nádraží v Detroitu
Tajná ponorková základna na Ukrajině
Hledáte opuštěné místo, ze kterého vám bude běhat mráz po zádech? V tom případě byste se rozhodně měli vydat do bývalé ponorkové základny, která se nachází v Balaklavě na Krymském poloostrově. V minulosti se jednalo o přísně utajovanou stavbu označovanou také jako Objekt 825 GTS, o které neměli obyčejní smrtelníci ani ponětí. Dnes ale na tomto místě najdete kromě děsuplných opuštěných prostor také námořní muzeum.
Když skončila druhá světová válka, do popředí se dostaly především dvě světové velmoci, a to konkrétně USA a Sovětský svaz. Politické a vojenské napětí, které mezi nimi v letech 1947–1991 trvalo, historikové označují jako období studené války. V té době začaly obě mocnosti budovat svůj jaderný arzenál, aby byly připravené zasadit nepříteli preventivní i odvetné útoky.
Když Josif Stalin rozhodl, že je třeba zbudovat novou ponorkovou základnu pro odvetný jaderný útok, volba padla právě na Balaklavu. Toto místo má totiž dostatečně široké ústí a je dobře skryté před zraky lidí, protože není z otevřeného moře vidět pod žádným úhlem. Navíc se nachází nedaleko Sevastopole, která je známá jako hlavní námořní základna ruské Černomořské floty.
Stavba utajeného komplexu zabrala čtyři roky a pracovníci museli z hory Tavros, pod kterou je objekt ukrytý, postupně odstranit 120 tisíc tun kamene. Přísně střežené zařízení bylo nakonec do provozu uvedeno roku 1961. Zahrnuje například kombinovaný podzemní vodní kanál se suchými doky nebo opravny a sklady pro torpéda i jiné zbraně. V případě nutnosti by se do tohoto zařízení vešlo až 14 ponorek a údajně by bylo schopné odolat přímému zásahu atomovou bombou s kapacitou 100 kilotun.
Když ponorkovou základnu v Balaklavě roku 1993 konečně zavřeli, zůstala většina areálu zcela nehlídaná. O několik let později koupilo komplex námořnictvo Ozbrojených sil Ukrajiny a na místě vytvořilo speciální muzeum, kde si návštěvníci mohou prohlédnout opuštěné prostory a dozvědět se něco z historie studené a Krymské války.
Japonský ostrov duchů
Stejně jako lidé utíkají z chátrajících budov, které už dávno neplní svůj původní účel, mohou z nějakého důvodu opustit také mnohem větší území. Přesně to se stalo i s japonským ostrovem Hašima, který byste našli v prefektuře Nagasaki. Toto místo má celou řadu zajímavých přezdívek. Říká se mu třeba Gunkandžima, což se do angličtiny překládá jako Battleship Island, protože svým tvarem připomíná japonskou válečnou loď. Místní ho však velmi často nazývají prostě ostrov duchů.
První obyvatelé se na ostrov Hašima nastěhovali během industrializace Japonska na konci 19. století. Toto místo následně zakoupil koncern Mitsubishi, jehož majitelé se rozhodli začít dobývat uhlí z mořského dna. Vybudovali zde proto uhelné doly a v roce 1916 postavili také velké betonové stavby, které dokázaly uspokojivě pojmout rozrůstající se řady místních pracovníků a navíc je chránily před častými tajfuny.
Nejvytíženější byl ostrov Hašima v roce 1959. Počet obyvatel tehdy dosáhl svého vrcholu a na 6,3 hektarech půdy se zde pohybovalo zhruba 5 259 lidí. Šedesátá léta však pro Japonsko znamenala přechod na ropu a uhelné doly se po celé zemi začaly rychle zavírat. Výjimkou nebyly ani doly na ostrově Hašima, které zůstaly oficiálně opuštěné od roku 1974.
Místo začalo po uzavření dolů rychle chátrat, některé stavby se zřítily a dnes jsou veškeré betonové budovy na ostrově Hašima prázdné a bez života. Prostory si však získávají stále větší mezinárodní pozornost, a to především díky tomu, že bytové komplexy zastupují japonská historická období Taišó a Šówa, což z nich dělá velmi cennou součást moderního historického dědictví Japonska.
Jelikož se o ostrov duchů začali zajímat také průzkumníci, dobrodruhové a nadšenci do historie, v roce 2009 byla jeho malá část otevřena pro cestovní ruch. Chátrající budovy se navíc objevily také v jedné z posledních bondovek s názvem Skyfall. Aby mohl být ostrov ale zcela zpřístupněn veřejnosti, vyžadovalo by to velkou investici do zabezpečení betonových budov, které jsou momentálně v havarijním technickém stavu.
Zábavní park s temnou minulostí
Pokud při cestě do Belgie zavítáte do vesnice Dadizele, která se nachází nedaleko francouzských hranic v provincii Flandre-Occidentale, můžete zde narazit také na další zajímavé opuštěné místo. Konkrétně se jedná o zapomenuté centrum zábavy jménem Dadipark, kam v minulosti proudily tisícovky nadšených návštěvníků.
Dadipark v roce 1950 otevřel kněz Gaston Deweer. Na začátku šlo pouze o velké hřiště pro děti poutníků, kteří se rozhodli navštívit místní kostel jménem Basilica of Our Lady of Dadizele, o pár let později se však toto místo proměnilo v moderní zábavní park. Začali se sem sjíždět lidé z širokého okolí a během své největší slávy hostil Dadipark až milion návštěvníků ročně.
Hlavním cílem majitelů tohoto lunaparku bylo nabídnout lidem jednoduchou a dostupnou zábavu pro malé děti. Mezi nejoblíbenější atrakce proto patřil třeba autodrom nebo různé kolotoče, našli byste zde ale i obyčejné houpačky, skluzavky nebo lodičky. Proč tedy populární místo zůstalo opuštěné a stalo se pouze smutnou připomínkou zašlé slávy z dob minulých?
Ačkoliv se na místo neustále hrnuly davy lidí, lunapark nebyl na tak velký nápor turistů stavěný a přestal být pro děti bezpečný. Došlo k několika menším nehodám a návštěvníky začal trápit zhoršující se stav atrakcí. K nejhoršímu incidentu došlo v roce 2000, kdy devítiletý chlapec přišel na jedné z nich o ruku. Kvůli početným stížnostem a rapidnímu poklesu návštěvnosti musel být park dva roky později zcela uzavřen. Majitelé původně doufali, že až lunapark projde rozsáhlou renovací, návštěvníci se sem opět vrátí. Žádní investoři se však do nákladného projektu zrovna nehrnuli, takže ke znovuotevření nikdy nedošlo.
Do opuštěného parku se přesto sjížděli průzkumníci a dobrodruhové, které nezastavily ani cedule zakazující vstup na pozemek. Spousta lidí si na místo jezdila fotit poničené atrakce a využívali prostory také pro nová graffiti. V roce 2011 proto místní orgány vydaly povolení k demolici a park byl srovnán se zemí. O několik let později se navíc občané rozhodli, že lokalitu postupně přebudují na obytnou zónu, která bude Dadipark připomínat pouze svým názvem.
Čtěte také:
