Jelikož počet obyvatel naší planety neustále stoupá, je těžké představit si, že některých pracně vybudovaných míst se lidé rozhodnou raději vzdát. Přesto ale takové destinace existují a v dnešní době už lákají pouze průzkumníky, dobrodruhy a milovníky tajemna. Zajímá vás, jak se vlastně stalo, že tato místa zůstala navždy opuštěná? Podívejte se na příběhy dalších zajímavých lidských výtvorů, na které civilizace zapomněla.
Existuje spousta míst, které se lidé nakonec rozhodli opustit z vlastní vůle, ponechali je napospas živlům, vandalům a postupnému rozkladu. Někdy ale bohužel zasáhne příroda sama a učiní pracně vytvořené lidské stavby neobyvatelnými. To se týká také městečka Craco, které byste našli v italské oblasti Basilicata.
První písemná zmínka o tomto místě pochází již z roku 1060, kdy země patřila arcibiskupovi Arnoldovi z města Tricarico. Ten oblast nazýval Graculum, což v latině znamená „málo zorané pole“. Archeologové na tomto místě však objevili také hrobky, které pocházejí již z 8. století před naším letopočtem, a později zemi údajně nějaký čas obývali i Řekové.
Během let se Craco proměnilo v prosperující město, kde byste kromě honosných paláců a vězení našli také univerzitu. Počet obyvatel rychle stoupal a zanedlouho zde žilo více než dva a půl tisíce lidí, během 17. století však celou oblast zasáhla morová epidemie, stovky obyvatel zahynuly a počet rodin se tedy opět snížil. Další problémy pak na sebe nenechaly dlouho čekat.
Nejhorší ránu městu zasadila příroda. Špatné zemědělské podmínky postupně přiměly mnohé obyvatele, aby opustili neúrodnou horskou krajinu a vydali se raději hledat své štěstí do Severní Ameriky. V roce 1959 postihlo Craco zemětřesení, které o čtyři roky později následovaly rozsáhlé sesuvy půdy. Úřady proto nařídily evakuaci a obyvatelé se z bezpečnostních důvodů přesunuli do nově zbudované části obce Craco Peschiera.
Ačkoliv se lidé původně chtěli do historického centra vrátit, zabránily jim v tom povodně a další sesuvy půdy, které celou situaci pouze zhoršily. Po zemětřesení v roce 1980 tak zůstalo město Craco zcela opuštěné. Chátrající prostory se však staly oblíbeným místem pro odvážné průzkumníky a skvěle posloužilo také filmařům. V posledních letech se zde natáčely celovečerní snímky jako Umučení Krista nebo bondovka s názvem Quantum of Solace.
Italské město duchů
Dům hrůzy na opuštěném ostrově
Nespoutané přírodní síly hrají hlavní roli i v příběhu zmizelého amerického ostrova jménem Holland Island. Ten v minulosti poskytl domov mnoha rybářům a zemědělcům, pak ale podlehl nezkrotným živlům a připomínkou toho, že na místě kdysi někdo žil, se stal pouze osamělý zchátralý dům uprostřed moře.
Holland Island, který získal svůj název podle kolonisty Daniela Hollanda, byl původně osídlen již na přelomu 16. a 17. století. V roce 1850 už na tomto bažinatém místě žila komunita rybářských a farmářských rodin a během let se tak připojilo k nejhustěji obydleným ostrovům v Chesapeakské zátoce.
Ostrovani si jako svůj zdroj obživy zvolili především lov různých druhů ryb, krabů a ústřic. Lidem navíc na tomto místě nic nechybělo, našli byste zde třeba poštu, školu, kostel nebo i baseballový tým. Vlivem silného větru a přílivu však začala postupně erodovat západní strana ostrova, kde se nacházelo nejvíce lidských příbytků. Pokusy ochránit ostrov pomocí kamenný zdí byly neúspěšné, a většina obyvatel se proto raději rozhodla přestěhovat na pevninu.
Poslední rodina opustila ostrov Holland roku 1918, když tropická bouře poničila místní kostel. Někteří z bývalých rezidentů na místo v následujících letech zavítali během rybářské sezóny, ostrov se však začal postupně propadat do moře. Nakonec zde zůstala pouze jediná zchátralá stavba, která se stala útočištěm mnoha druhů ptáků včetně pelikánů či volavek.
Ani na tohle místo se už ale žádní hledači senzací bohužel nepodívají. Roku 2010 se nakonec zbortil a potopil i tento poslední děsuplný starý dům. Zbývající část ostrova zpravidla sestává z bažin, většinu času je však i celá tato oblast pod vodou.
Zapomenutá sportoviště
Když bylo Sarajevo vybráno jako hostitelské město zimní olympiády v roce 1984, byla to pro bývalou Jugoslávii velká událost. Jednalo se totiž o první zimní hry pořádané v zemi s komunistickým režimem a dosud také jediné, které pořádalo město s převážně muslimským obyvatelstvem.
Není nic neobvyklého na tom, že hostitelská města chtějí v očích ostatních zemí zazářit a do přípravy her i stavby obrovských stadionů investují velké peníze. Ani Sarajevo samozřejmě nebylo výjimkou, a proto bylo rozhodnuto, že je nutné renovovat stávající sportoviště a vybudovat také nové prostory určené specifickým disciplínám. Vznikla tak třeba zcela nová bobová dráha nebo skokanské můstky.
Navzdory obrovské sněhové kalamitě a hospodářské krizi, která tehdy v Jugoslávii probíhala, byly hry v Sarajevu po organizační stránce hodnoceny jako úspěšné. Jak se tedy stalo, že nová sportoviště se později proměnila v ruiny? Na vině je samozřejmě válka, která otřásla celým regionem. V roce 1992 začalo také slavné obléhání Sarajeva vojsky Republiky srbské (VRS), které trvalo neuvěřitelných 1429 dní a do historie se tak zapsalo jako nejdelší obléhání v dějinách moderního válečnictví.
Jelikož se bobová dráha nachází na hoře Trebević, která nabízí skvělý výhled na celé město, vybraly si srbské jednotky tento areál jako své dělostřelecké zázemí. Odtud následně ostřelovaly obklíčené Sarajevo a okolní lesy zaminovali velkým počtem nášlapných náloží. Po válce sice začalo jejich postupné odstraňování, ale poničené místo bylo ponecháno napospas přírodním silám. Stejné to bylo i se skokanskými můstky, kde rovněž probíhaly silné boje.
Opuštěná sportoviště se v průběhu let stala rájem vandalů, sprejerů, neohrožených bikerů i turistů. Lidé se však snaží na tato místa znovu vnést život a postupně je opravují. Rekonstrukce se tak prozatím dočkal třeba stadion Kosevo, kde roku 1984 proběhlo slavnostní zahájení zimní olympiády, nebo haly Zetra a Skenderija.
Australský plovoucí les
Přemýšleli jste někdy o tom, kde končí všechny staré obrovské lodě, které už nikdo v dnešní době nepoužívá? Jedním z hřbitovů pro tyto velikány se stala australská zátoka Homebush Bay v Sydney, kde skončilo několik takových vraků. Tam byste našli také trup lodi jménem SS Ayrfield, které ale místní neřeknou jinak než plovoucí les.
Záliv v minulosti sloužil jako úspěšný obchodní přístav, odkud se rozvážely dodávky uhlí, ropy, ale také válečných zbraní. K tomuto účelu sloužila i nákladní loď SS Ayrfield, jejímž úkolem bylo transportovat zásoby americkým jednotkám v Pacifiku během druhé světové války. Toto masivní plavidlo, jehož původní název zněl SS Corrimal, postavili roku 1911 ve Spojeném království a o rok později bylo zaregistrováno v Sydney. Po válce mnoho let sloužilo také jako uhelná loď.
Když byla SS Ayrfield v roce 1972 vyřazena z provozu, poslali ji na demontaci do australské Homebush Bay. Toto místo však již nějaký čas nesloužilo jako odkladiště starých opuštěných lodních vraků, takže zatímco mnoho plavidel zde bylo v minulosti rozebráno, SS Ayrfield zůstala spolu se třemi dalšími loděmi ponechána rozkladu. Žádnou z nich však příroda nepoznamenala tolik, jako právě SS Ayrfield.
Zcela opuštěná loď začala postupně obrůstat stromy a místní vegetací. Tak se stalo, že větve si našly cestu skrze veškerá zákoutí a rezavý trup postupně pokryl neprostupný háj tvořený převážně mangovníky. Loď dostala název plovoucí les a do zátoky přilákala stovky turistů, kteří si jezdí tento jedinečný úkaz zdokumentovat.
Čtěte také: