Na jaře roku 1873 byla Vídeň plná euforie a radostného očekávání. Vše se dařilo. Ekonomika prosperovala, každý měsíc vznikaly desítky nových bank a akciových společností, díky - sice pomalu, ale jistě -rostoucím dělnickým platům spekulovali na burze všichni od nádeníků až po vysokou aristokracii a v květnu měla navíc v Prátru začít pátá světová výstava, od které se čekalo, že do Vídně přivábí miliony návštěvníků.
Ještě 20. dubna hýřil Pražský denník nadšením, když psal, že světová výstava se může konat jen tam, „kde se světy stýkají“, tedy v pouhých čtyřech evropských městech - Londýně, Paříži, Vídni a Petrohradě, a pyšně dodával, že „obchodní moc Vídně nezničí již žádná moc ve světě“. Plný optimismu byl i císař, který 24. dubna v trůnní řeči s radostí konstatoval „rozmach hospodářského života“ v říši a dodal, že „jen několik dnů nás dělí od velkolepého divadla, jež bude přehlídkou uvolněných sil a snah podnikavosti a kultury“.
Velkolepé divadlo
Velkolepé divadlo skutečně přišlo, ale mnoho radosti z něj nebylo. Což o to, výstava se vcelku vydařila, byť na ní kvůli epidemii cholery dorazilo „jen“ sedm milionů návštěvníků, ovšem spolu s otevřením bran Prátru začala padat vídeňská burza.
„8. května 1873 ohlášeno bylo na vídeňské burze více 100 insolvencí, počal veliký vídeňský krach; nastal den soudu,“ napsal v knize Z naší doby mladočeský politik Karel Adámek. Den soudu přišel hned nazítří, kdy během „černého pátku“ bublin, definitivně praskla: „Bursa vídeňská proměnila se se světového tržiště peněžního v síň exekučních prodejů. Již v červenci r. 1873 likvidovalo 22 závodů s jistinou 62 mil. zlatých. Do konce r. 1873 ohlásilo 18 akciových společností s akciovým kapitálem 49,6 mil. zlatých konkurs a 99 akciových společností s kapitálem 272,7 mil. zlatých likvidovalo.“ Pro srovnání: dělník bral tehdy tři až pět zlatých týdně.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Ministr zahraničí Gyula Andrássy sice mínil, že o nic nejde, že jen „pár set burziánů bude zase ctihodně večeřet ve vší počestnosti se svými ženami, namísto aby hodovali u svých metres“, jenže tak snadno to neprošlo. Burza se sice oklepala, ovšem finanční krach přešel v hospodářskou krizi, která Rakousko sužovala ještě na začátku příštího desetiletí. Obzvlášť těžce byl zasažen železářský průmysl, kde se odbyt snížil zhruba na polovinu. Přestaly se stavět železnice, zhroutil se trh s nemovitostmi a v průběhu následujícího desetiletí navíc zaniklo 80 procent vídeňských i českých bank, které vyrostly před květnem 1873. Také dělnické mzdy poklesly zhruba o čtvrtinu.
Krize brzy přeskočila do zahraničí. Německo sice pár dní odolávalo, ale když přišly ze Spojených států zprávy o prasknutí tamní železniční bubliny (od konce občanské války se postavilo přes 50 tisíc kilometrů kolejí), vypadalo to v něm brzy stejně jako v Rakousku a rok poté se Berlínem podle novin potloukalo šest tisíc propuštěných bankovních úředníků. V září krize naplno zasáhla Spojené státy, v Británii způsobila 20 let trvající depresi (Long Depression), vymetla Evropu vlastně celý svět, Osmanskou říši či (britskou) Indii nevyjímaje.
Spekulant, kam se podíváš
Varovných náznaků, že se blíží - první velká moderní globální - krize, bylo ze zpětného pohledu dost. Rakouská ekonomika byla nezvladatelně přehřátá, nové společnosti vznikaly jako o závod (od roku 1867 úřady přidělily 1005 koncesí na vznik akciových společností a plných 530 z nich v posledních 16 měsících před krizí), v ekonomice bylo tolik peněz, že je nebylo kam rozumně investovat, a na stále rostoucí vídeňské burze bujely divoké finanční machinace.
Až do nebe vystřelily ceny nemovitostí. Banky hladově skupovaly stavební parcely a majitelé nových domů pak předražené byty pronajímali na burze hrajícím Vídeňanům. „Stavební společnosti místo aby stavěly, se stavebními parcelami jen spekulovaly; daly vzniknout vzájemně si konkurujícím stavebním bankám; jen aby jim pak na krk pověsily svůj majetek, a tyto banky pak neměly na starosti nic jiného, než aby rychle založily další novou stavební banku a té tytéž stavební parcely pak vnutily, ovšem již za podstatně vyšší cenu,“ psal v říjnu 1873 Wiener Deutsche Zeitung.
Vlastně je to stále stejné. Před 146 lety jako dnes.
Přečtěte si také:
Život a dílo moravského ďArtagnana, bojovníka, aviatika a nesnesitelného parlamentního výtržníka
Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize
Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu
Na jasném čele lehký stín. Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu
