Když se hrdina románu Cement - rudoarmějec Gleb Čumalov - vrátí po třech letech občanské války domů, zjistí, že žádný domov nemá. Manželka Dáša spěchá na schůzi „ženoddělu“ a Glebovi mezi dveřmi řekne, že dceru dala do dětského domova: „Ňurečka je pašačka. Už by se jí těžko žilo bez dětí.“ Pro Dášu je najednou klasická měšťácká rodina těsná - „Glebe, ty ve mně vůbec nevidíš člověka. Proč mě nepovažuješ za soudružku?“-, a tak žijí každý zvlášť a veškerý čas tráví stavbou bělogvardějci pobořené cementárny. Ňurka v domově umře, ovšem cementárna i socialismus jim rostou pod rukama, a když někdy na Gleba přijde slabá „šosácká“ chvilka, Dáša je neochvějná: „Chceš kytičky na parapetu a postel s polštáři a peřinami? Ne, Glebe, já v zimě spím v nevytápěném pokoji a jím ve společné jídelně. Víš, jsem svobodná sovětská občanka.“
Názory radikálního křídla bolševiků na rodinu - důsledná emancipace, destrukce manželství, kolektivní bydlení a státem garantovaná výchova dětí - vycházely z Engelsova (Marx na ženská práva kašlal) postulátu, že je třeba ženy vysvobodit z „domácího otroctví“. Když před sto lety ovládli bolševici Rusko, pokusili se své představy uvést v život a román Fjodora Gladkova psaný v letech 1923 až 1924 je jejich nejčistším zhmotněním.
Apoštolka
Prvních několik měsíců po říjnové revoluci řídila lidový komisariát (ministerstvo) blaha vzdělaná, schopná a nezkrotná „apoštolka“ volné lásky Alexandra Kollontajová. Žila skandálně - její sňatek s revolučním velitelem baltské flotily Pavlem Dybenkem, o 17 let mladším, skončil rozvodem a pokusem nebožáka o sebevraždu - a skoro stejně skandálně také mluvila. Na třetím sjezdu ženské sekce strany například prohlásila, že rodina a manželství už nemají na světě místo: „Základ pro pohlavní styky spočívá v zdravém instinktu množení, zkrášleném vábnými barvami mladistvé lásky, i v silných tónech vášně, v delikátních odstínech duševní harmonie a v oněch náhlých a otevřených výbuších fyziologické přitažlivosti, které záhy pohasnou.“ Žena v domácnosti podle ní nebyla o nic lepší než prostitutka: obě žily z „prodeje polibků“, obě se staly „dezertérkami od práce“ a obě k ní musejí být přinuceny.
#MeToo má za cíl odstartovat nejradikálnější revoluci lidské historie. Čtěte více
Rozvést se nově mohl, kdo chtěl (a rozvodů bylo brzy třikrát tolik co ve Francii či Německu), široce se tolerovaly potraty a při závodech vznikaly „hlídárny“ dětí. Mezi mladými komunisty se šířila promiskuita a avantgardní architekti plánovali výstavbu kolektivních domů, ve kterých by byl majetek - včetně oblečení a ložního prádla - společný, o domácí práce a výchovu dětí by se obyvatelé dělili, spalo by se v hromadných ložnicích dle pohlaví a sex by se provozoval ve speciálních „šmajchlkabinetech“.
Tak daleko ovšem věci nikdy nezašly. Podobný radikalismus spoustu lidí odpuzoval a navíc Lenin - nehledě na fakt, že kromě Krupské udržoval poměr s rudou femme fatale Inessou Armandovou - byl svým založením spíš postarší usedlý pán. Ránu z milosti zasadil komunistické levicové avantgardě a jejím radikálním společenským názorům Stalin. Rodina se ve 30. letech opět dostala do centra dění a Stalin se najednou, za mimořádné publicity, rozjel za matkou do Gruzie. Znovu byly, jak v knize Šeptem napsal Orlando Figes, povoleny snubní prsteny a oddací listy se začaly místo na balicím tisknout na hezkém papíře (samozřejmě vyráběném vězni gulagu), rozvést se bylo najednou složité, potraty se ocitly mimo zákon a socialistická erotika měla být napříště už jen pruderní a nudná.
Nic se však nezměnilo na názoru, že z hlediska revoluce je žena především pracovní silou.
Chudák Evička
Ženské hnutí mělo v českých zemích tradici a po skončení druhé světové války ještě zesílilo. Alespoň teoreticky byla tehdy ukončena platová nerovnost a ženy na základě politických dohod obsadily řadu vrcholných funkcí - místopředsednické křeslo v každé ze stran Národní fronty či místopředsednický post v Národním shromáždění. Komise pro přípravu dvouletky navíc již v roce 1946 došla dle studie Květy Jechové Cesta k emancipaci k závěru, že Československo potřebuje 550 tisíc nových pracovních sil, a její členové logicky navrhli „zapřažení žen do práce“. Doba - už tehdy plná budovatelského nadšení - tomu přála. Krátce po skončení války například posluchačky pražské filozofické fakulty dobrovolně odjely na uhelnou brigádu.
Po Únoru vše nabralo na obrátkách. Už se neuvažovalo, že by matky pracovaly na zkrácený úvazek, a svazáci začali zpívat o osvobození žen - hlavního to rezervoáru pracovních sil pro industrializaci: „Evičku do jeslí už včera zanesli, byla šťastná celá a domů nechtěla. Mami, já si tu chci hrát! Jesle jsou rájem batolat.“
28 let poté. Jak se změnil život od listopadu 1989?
Noviny a kina zaplavila propaganda, která ženy vybízela k nástupu do práce a případně i k rozchodu s rodinou. Krátký film Jedna traktoristka tak třeba vyprávěl fiktivní příběh vesnické dívky Heleny, která se rozhodla, že se zapojí do budovatelského úsilí. Otec však prohlásil, že žádnou „traktoristku doma nechce“, a Helena tak musela přespávat v nedaleké strojní a traktorové stanici. K usmíření došlo až ve chvíli, kdy Helena vyhrála traktoristickou soutěž. Dojatý otec nevydržel a dceři donesl buchty.
Také list Československého svazu žen Vlasta přinášel každý týden nové příběhy. Například o někdejší „paní řídicí“ Blaženě Beranové z Liběšic, která místo aby s „místní honorací“ klábosila o tom, „co měli dnes k obědu u starostů“, hodila minulost za hlavu a stala se „vzornou dojičkou krav“pracující podle sovětské „metody P. S. Malininové“. Rozptyl byl značný - od přidavaček přes jeřábnice, učitelky a zootechničky až po ředitelky závodů. Něco takového potkalo dle Mladé fronty údernici Marii Rauchovou, která se stala šéfovou textilky Nisan v Dětřichově. Stačilo k tomu pracovat najednou na 12 stavech a absolvovat kurz v „celoroční dělnické“ škole. „Dvacetipětileté děvče ředitelkou závodu! Jak smělé, jak krásné perspektivy před naší mladou generací nám otvírá naše rodná komunistická strana,“ chrochtal blahem svazácký deník.
Dvojí břemeno
Kampaň mobilizující ženy „od plotny do výroby“ měla fenomenální úspěch (pomineme-li, kolik žen skončilo po roce 1948 za mřížemi). To samé se dělo - v mnohem kultivovanější podobě - také na Západě, ale na východ od železné opony šlo o skutečnou sociální revoluci. Jestliže ve 30. letech činily ženy 32 procent všech zaměstnaných, v roce 1955 stoupl tento podíl na 42,8, a v roce 1970 dokonce na 47,8 procenta. Zpočátku dělaly hlavně nekvalifikované práce, to se však postupem času měnilo. Už na přelomu 60. a 70. let předehnaly mladé ženy do 30 let, alespoň co se dosaženého vzdělání týče, své vrstevníky. V 60. letech navíc stát přišel s přívětivým systémem sociální podpory pro matky s dětmi, a tak když o desetiletí později emigrovala do západního Německa Alena Wagnerová, autorka knihy Žena za socialismu, musela konstatovat, že to byl, „pokud jde o situaci ženy, návrat o dobrých 20 let zpět“.
Komentář Miroslava Zámečníka: Co nám říká #MeToo?
Jenže emancipace to byla jen velmi relativní. Ženy braly v průměru o třetinu méně než muži (hodně za to mohla orientace na těžký průmysl) a prakticky chyběly ve vedoucích postech (v 70. letech šlo maximálně o pět procent řídicích funkcí), což se týkalo i komunistické věrchušky: v předsednictvu ÚV KSČ (politbyru) zasedaly za celou dobu reálného socialismu jen tři ženy a v období normalizace vůbec žádná.
V roce 1966 navíc rozsáhlý výzkum ukázal, že ženy po příchodu ze zaměstnání věnují domácím pracím v průměru 4,9 hodiny denně, kdežto muži jen 1,8. Engelsova výzva - osvobodit ženy z „otroctví“ - se tak díky tomuto „dvojímu břemeni“ jaksi nenaplnila.
Vítězství kanárů
Vladimir Majakovskij kdysi napsal báseň o Marxovi, který „kouká, kouká“ z obrazu na zdi a varuje, že „šosácký kal“ je horší než celý bělogvardějský generál Wrangel: „Hleďte, ať krčky kanárům co nejrychleji zakroutíte, aby ten kanár nad komunismem jednou nevyhrál!“
Předpověděl to docela přesně. Když se stal roku 1964 na příštích 18 let generálním tajemníkem sovětské komunistické strany Brežněv, dostal se do čela socialistického bloku člověk bez hlubších ideálů, pro kterého byly největší životní motivací funkcionářské prebendy. Jeho žena „Víťa“ vlastně nikdy nepracovala a zcela jí vyhovovala role hospodyně. Velmi ráda - a prý i velmi dobře - vařila. „Gensekovi“ prý ze všeho nejvíc chutnal boršč na všechny způsoby, sekaná a Vítina specialita - marmeláda z nedozrálých angreštů s ořechy. „Politika ji vůbec nezajímala. Takhle vybrat pěkný kus skopového nebo vepřovou krkovičku, to ano. Nebo upéct třešňovou bublaninu - prosím,“ vyprávěla později novinářům Brežněvova snacha.
Běžných žen se pochopitelně taková měšťácká selanka netýkala, malátnost a rozklad se však šířily po celém východním bloku. Nadšení a ideály dávno vyprchaly a normalizační žena si ke svému dvojímu břemeni přibrala pletení svetrů s norskými vzory a obkreslování střihů z pašované Burdy. V zásadě nebylo co dělat, a tak se, jak jednou poznamenal spisovatel Pavel Kosatík, „nikdy nesouložilo tolik jako za normalizace“. Alespoň z toho by Alexandra Kollontajová nejspíš měla radost.
Fronty, šeď, prázdné regály. Připomeňte si, jak to vypadalo v obchodech za socialismu
Přečtěte si také:
13 potravin, které přežily od socialismu až dodnes
