Alexandr Alexandrovič Bogdanov byl revolucionářem velmi renesančního ražení. V samém závěru 19. století vystudoval v Charkově medicínu, ale daleko víc ho přitahovala politika. Stal se předním marxistickým ekonomem, několikrát skončil ve vyhnanství a ve švýcarské emigraci se vypracoval na Leninova zástupce - muže číslo dvě v bolševické straně. Jenže pak se s Leninem rozhádal, ze strany byl vyloučen a znovu se začal „věnovat“ civilním zálibám. Vrátil se k medicíně - hlavně k hematologii, vytvořil svůj vlastní filozofický systém, psal básně a vydal několik knih.
Nejznámější z nich je román Červená hvězda (1908), ve které revolucionář Leonid odletí antigravitačním „etheronefem“ na Mars a sžívá se s tamní komunistickou společností, která si svoji nadpozemskou harmonii a soudržnost udržuje vzájemnými transfuzemi. „Vyměňujeme krev dvou lidských bytostí, z nichž každá může poskytnouti druhé spoustu podmínek k povýšení života,“ líčí Leonidovi jeden z Marsovců a dodává, že „jinošská krev“ obnovuje organismus starých a vzájemné propojení cév znamená „výměnu života nejen v ideovém, nýbrž i fysiologickém smyslu“.
Je to tak trochu slátanina, jenže když v Rusku zvítězila revoluce, Bogdanov (vlastním jménem Malinovskij) začal v Moskvě provádět experimenty se vzájemnou výměnou krve a roku 1926 se stal ředitelem nově založeného Národního výzkumného institutu krevní transfuze.
Tajemství pravěku: Evropané nebyli otrhaní chudáci
Sovětské Rusko bylo ve 20. letech zemí neomezených možností (tedy samozřejmě jen pro někoho) a kromě skutečné vědy se v něm dařilo i té - lehce či zcela - bizarní. Výsledky bádání se navíc sovětský režim rád chlubil, a tak si západní čtenáři mohli - někdy úžasem, jindy s odporem - přečíst nejen o Bogdanovových transfuzích, ale také o snaze Ilji Ivanoviče Ivanova zkřížit člověka s opicí či pokusech Sergeje Sergejeviče Brjuchoněnka, který na zaživa amputovaných psích hlavách napojených na mimotělní oběh zkoumal samotnou smrt.
Elixír mládí
K Bogdanovovi a jeho „upírským“ pokusům s omlazujícími kúrami a věčným mládím už jen krátce. Jeho ústav měl plnou podporu státu (představa, že by tu zasloužilí revolucionáři mohli strašit do sto dvaceti byla prostě neodolatelná) a experimentů se účastnili prominenti režimu - Leninova sestra Marie Uljanovová či diplomat a bývalý komisař zahraničního obchodu Leonid Borisovič Krasin.
Muž číslo dvě v bolševické straně - Alexandr Alexandrovič Bogdanov (vlevo).
Pokusným králíkem byl i sám Bogdanov a po sérii transfuzí mladé krve si pochvaloval, jak se mu zlepšil zrak a přestal plešatět, což Krasin potvrzoval slovy, že „Bogdanov vypadá, jako by omládl o sedm, možná o deset let“.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Jenže to nakonec dopadlo špatně. V březnu 1928 si Bogdanov vyměnil zhruba litr krve so30 let mladším studentem a po čtrnácti dnech v bolestech zemřel. Zpráva o jeho smrti se objevila v tisku po celém světě, když například Lidové noviny vcelku přesně psaly, že ji způsobila „otrava krve po nezdařeném pokusu transfuse krve, kterou provedl sám na sobě“. Co konkrétně Bogdanova zahubilo, netušíme - spekulovalo se, že student trpěl malárií a tuberkulózou, že šlo o sebevraždu či vraždu - ovšem důvod byl nejspíš docela prozaický: rozdílný Rh faktor obou mužů.
Sovětský opočlověk
S omlazováním to tedy jaksi nevyšlo, ovšem pořád tu ještě byl nápad zkřížit člověka s opicí. Významný ruský biolog Ivanov si udělal na přelomu století jméno pokusy s umělým oplodňováním koní. Pracoval tehdy v (dnes ukrajinské) šlechtitelské stanici Askania-Nova a jako všemohoucí bůh křížil vše se vším - myši, krysy, zajíce, králíky, morčata, koně, osly, zebry, zubry, skot, antilopy… Ve skutečnosti však mířil daleko výš a roku 1924 požádal sovětskou vládu o finanční podporu svého životního projektu, přičemž argumentoval tvrzením, že hledá konečný důkaz o příbuznosti lidí a opic, chce potvrdit Darwinovu teorii přirozeného výběru a zasadit smrtelnou ránu církvi.
Kreml souhlasil, a Ivanov tak mohl o rok později uspořádat v Moskvě tiskovou konferenci, na které své plány představil. „Myšlenku o tom, jestli je možno uměle zkřížiti člověka s anthropoidními opicemi, pojal jsem již více než před dvaceti lety. Ale tehdy pokusy jsem konati nemohl. Opice v zajetí se nerozmnožují a pro vykonání pokusů bylo nutno uspořádati zvláštní výpravu do horkých krajin, což ovšem stojí velké peníze,“ citoval jeho slova plzeňský Český deník. Dodával, že Ivanov chce nejprve křížiti šimpanze s gorilou, orangutanem a gibbonem: „Teprve potom bude zkřížen člověk, příslušník některého nejprimitivnějšího afrického kmene, s antropoidní opicí.“
Cesta na sever. Jan Eskymo Welzl pěšky procestoval Sibiř
V únoru 1926 Ivanov vyrazil na cestu. V Paříži navštívil věhlasný Pasteurův ústav a setkal se s ruským emigrantem a proslulým módním lékařem Sergem Voronoffem, který se kromě tehdy populárních omlazujících kúr zabýval xenotransplantacemi a voperovával opičí vaječníky ženám či lidské vaječníky opicím.
Hned poté Ivanov zamířil lodí do africké Guineje a několik příštích měsíců strávil na pralesní základně Pasteurova ústavu asi 150 kilometrů od Conakry. Francouzi mu zakázali oplodňování žen opičím semenem, a tak to zkusil aspoň naopak. Jenže ani jedna ze tří pokusných šimpanzic nezabřezla a dvě z nich navíc zemřely během zpáteční cesty na lodi.
Tarzanova smrt
Práce na stvoření sovětského opočlověka - někteří autoři tvrdí, že Stalin byl nadšen vizí poslušných sovětských opovojáků a opodělníků, ovšem důkazy pro to neexistují - měly pokračovat v opičím centru, které v srpnu 1927 vyrostlo u Černého moře v Suchumi. Ivanov nebyl zaměstnancem centra a důvodem jeho vzniku byly především lékařské pokusy na primátech, ovšem sovětská propaganda s hybridizací dál počítala, a tak se olomoucké katolické noviny Našinec mohly pohoršovat nad plánovanými pokusy „pro účely omlazovací“, či dokonce nad vznikem speciální laboratoře, ve které „pokusně bude provedeno umělé oplození ženy opicí a opice mužem podle způsobu profesora Ivanova“.
Ivanov chtěl nejprve křížit šimpanze s gorilou, orangutanem a gibbonem.Teprve potom měl být zkřížen člověk s antropoidní opicí.
Jenže k ničemu konkrétnímu to nevedlo. Korespondence sice dokládá, že se Ivanovovi hlásili dobrovolníci obou pohlaví a minimálně pět žen bylo svolných počít a porodit malého kříženečka, jenže opicím se v Abcházii nedařilo. Ivanovovi tak nakonec zbyl jen šestadvacetiletý orangutaní samec Tarzan, a když mrtvice skolila i jeho, jedné ze zklamaných zájemkyň napsal: „Orang zemřel, hledáme náhradu.“
Čtěte: Za první republiky nahrazovaly pekaře i uzenáře průmyslové podniky
V roce 1930 sice dorazila nová várka šimpanzů, jenže pro Ivanovova již bylo pozdě. Stal se obětí čistky, byl odsouzen na pět let do vyhnanství a v březnu 1932 zemřel v kazašské Alma-Atě. Sovětské hybridizační pokusy nicméně do dnešních dní připomíná Šostakovičova nedokončená a nedávno znovunalezená opera Orango, jejímž hlavním hrdinou je zpívající kříženec člověka s lidoopem.
Psí srdce
V roce 1925 napsal slavný ruský spisovatel Michail Bulgakov satirickou novelu Psí srdce. Její hrdina - geniální profesor Preobraženskij, který s velkým úspěchem provádí v Moskvě omlazující operace -chytí zuboženého moskevského pouličního psa Šarika a voperuje mu lidskou hypofýzu a varlata. Pes se postupně mění v člověka a nakonec se z něj stane „občan Šarikov“. Bohužel se však u něj stále více projevují všechny ohavné vlastnosti lidského dárce orgánů - alkoholika a zločince Čugunkina -, a tak Preobraženskému nezbývá než vzít znovu do ruky skalpel a chloroformovaného občana Šarikova přeoperovat zpět na psa.
Preobraženskij má v sobě něco z Bogdanova i Ivanova, ovšem psí tematikou se nejvíc blíží poslednímu z velké triády obskurní sovětské vědy 20. let - fyziologovi Sergeji Sergejeviči Brjuchoněnkovi. Jeho experimenty (jsou to ony amputované a oživované psí hlavy) se stejně jako Bogdanovovy a Ivanovovovy těšily podpoře sovětského režimu z ideologických důvodů, protože zdůrazňovaly mechanické pojetí života a lidského těla, ve kterém nezbývá místo pro duši a boha. Z dnešního pohledu byly skutečně drastické, ovšem jejich přínos vědě byl na druhou stranu ze všech zmíněných zdaleka největší.
S pokusy Brjuchoněnko začal v roce 1920 a o pět let později na druhém kongresu sovětských patologů (podle jiných údajů šlo o listopad 1926) představil svůj „autojektor“ neboli vůbec první funkční přístroj zajišťující mimotělní oběh krve, který udržoval při životě uříznutou psí hlavu. V následujících letech autojektor zdokonaloval a prováděl další pokusy, během kterých psy různým způsobem usmrcoval (nejčastěji otevřením hrudníku a zmáčknutím srdce), aby je později vracel k životu.
Když smrt neznala slitování: záznamy z kronik jsou dokonalou anatomií neúrody a hladu
V polovině 30. let se stal Brjuchoněnko ředitelem nově založeného Institutu experimentální fyziologie a terapie v Moskvě a západní noviny o něm ve stejné době začaly uveřejňovat senzační články s titulky typu „Ruský učenec se snaží rozluštit tajemství smrti“. Pražské Národní listy například v září 1935 informovaly, jak na sjezdu fyziologů v Moskvě „Brjuchoněnko zabil narkotisovaného psa, vypumpoval mu krev, načež po deseti minutách smrti napumpoval do jeho cév krev znovu a způsobil svým aparátem umělý krevní tlak, srdce pak začalo bít, pes dýchal, dokonce štěkal“.
O necelé dva roky později popsal stejný deník jeho experiment s psí hlavou „oddělenou od trupu“, která prý žila ještě šest hodin a „reagovala na všechny podráždění: mrkala očima, kňučela, hltala potravu, olizovala se“. Mimochodem, dodnes lze na internetu najít zřejmě autentický videozáznam onoho experimentu, ovšem pro slabší povahy rozhodně není. Článek se vrátil rovněž k oživování usmrcených psů a tvrdil, že Brjuchoněnkův „ústav nyní chová pět psů žijících druhý život“, přičemž od „druhého narození“nejstaršího z nich -„Prima“ - už prý uplynulo celých pět měsíců. Všem se údajně podle posledních zpráv dařilo výborně a dokonce se mezi sebou úspěšně množili. Zkrátka a dobře: „Ústav odhalil tajemství druhého života organismu, stejně hodnotného, jako byl prvý.“
Mimotělní krevní oběh
Brujochoněnkovy experimenty se smrtí a oživováním vědě nic vyloženě důležitého nepřinesly. Naopak vedlejší produkty snažení jeho ústavu - zjednodušení transfuzí, srdeční operace, vynález elektroteploměru a hlavně mimotělní krevní oběh - ji posunuly kupředu. Sovětské lékařství bylo tenkrát - tedy co se transplantací týče - nejvyspělejším na světě, ale po druhé světové válce je Západ rychle předehnal.
Dodejme, že „západní“ pokusy, které předcházely srdečním transplantacím a sestrojení umělého srdce nebyly o mnoho milosrdnější než ty Brjuchoněnkovy.
Přečtěte si také:
Život a dílo moravského ďArtagnana, bojovníka, aviatika a nesnesitelného parlamentního výtržníka
Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize
Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu
Na jasném čele lehký stín. Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu
Kafe s tuzéry aneb investorem v Rakousku-Uhersku
