Asi jen stěží byste v kalendáři formule 1 nalezli místo, které v očích fanoušků budí natolik rozporuplné reakce. Zatímco jedni na ni nedají dopustit, pro druhé je Velká cena Monaka pouhou snobskou záležitostí, jejíž slávy a společenského významu chtějí využít lidé, jimž je tento sport jinak zcela ukradený. Ať už ale na ni máte názor jakýkoliv, jedno jí upřít nemůžete, a sice že se jedná o závod, kterému se žádný jiný na světě jednoduše nevyrovná. A to z následujících důvodů.
Ačkoliv se za výhru uděluje stejný počet bodů jako v jakékoliv jiné velké ceně, je klání v úzkých uličkách Monte Carla přeci jen něčím speciální. Ten, komu se zde podaří zvítězit, se navždy zapíše nesmazatelným písmem do sportovní historie. Absolutorium by si ale měli zasloužit bez rozdílů všichni, kteří se s nástrahami místní nevyzpytatelné tratě úspěšně vypořádají. Protože ta chyby jednoduše neodpouští.
Závodit v monackém knížectví je totiž stejné jako „jezdit na kole v obýváku“, jak kdysi slavně pronesl trojnásobný světový šampión Nelson Piquet. Ten prý zdejší závod doslova nesnášel. A že rozhodně nemluvil z cesty, dokazuje i výčet některých slavných nehod, k nimž během více než šedesátileté historie Velké ceny Monaka došlo.
Ascari v moři, Fisichella vzhůru nohama, Kobajaši ve vzduchu
Psal se rok 1955. Formule 1 se do ulic Monte Carla vrátila po dlouhých čtyřech letech, což byl zároveň nejdelší a jediný výpadek tohoto prestižního závodu z kalendáře královny motorsportu. Od té doby se zde závodí nepřetržitě.
Tenkrát tady zvítězil Maurice Trintignant na ferrari, klání jako takové nicméně vstoupilo do historie z jiného důvodu. V 80. kole ze sta zde totiž spektakulárně havaroval dvojnásobný šampión F1 Alberto Ascari, když vyjel se svou lancií z tratě a skončil v moři.
Ačkoliv nehoda vypadala hrozivě, ve skutečnosti se Italovi zas až tolik nestalo. Utrpěl sice šok a zlomeninu nosu, o pár dní později byl ale z nemocnice propuštěn a vzápětí usedl znovu do kokpitu.
O nevyzpytatelnosti závodu v Monte Carlu věděl své taktéž pozdější trojnásobný mistr světa Ayrton Senna, který zde v roce 1988 slavně havaroval před nájezdem do tunelu, zatímco se těšil pohodlnému vedení s téměř minutovým náskokem na svého týmového kolegu z McLarenu Alaina Prosta. Stačila chvilková ztráta koncentrace, a svodidla byla rázem blíž, než by se mohlo zdát.
Před patnácti lety nachytaly křivolaké uličky monackého knížectví pro změnu Giancarla Fisichellu. Ve druhém kole závodu nejprve vypověděl Takumu Satovi z týmu BAR službu motor, a to takovým způsobem, že svým dýmem zahalil celou trať. V nastalém zmatku pak Ital hájící barvy Sauberu nestihl zareagovat včas a najel zezadu do mclarenu Davida Coultharda projíždějícího kolem, což jej odhodilo do svodidel tak, že skončil vzhůru nohama. Naštěstí ale z havárie nakonec odešel po svých.
Rovněž chaotický byl start závodu v roce 2012. Tehdy se v první zatáčce okruhu srazilo hned několik vozů najednou, přičemž jeden z nich – sauber Kamuje Kobajašiho – se dokonce na krátkou chvíli ocitl ve vzduchu všemi čtyřmi koly. Japonec se sice po kolizi dokázal vrátit zpět do boxů, tam však jeho účinkování v důsledku prasklého zavěšení nadobro skončilo.
Nejkratší a nejpomalejší v kalendáři
Trať v Monaku se pyšní několika unikáty, které jinde ve světě jednoduše nenajdete. Jaké to jsou? V první řadě se jedná o nejkratší okruh v celém kalendáři formule 1. Měří pouhých 3 337 metrů, přičemž během nedělního závodu jej musí jezdci obkroužit celkem osmasedmdesátkrát. I tak je to ale málo. Standardní délka velké ceny je minimálně 305 kilometrů, závod v Monte Carlu proto dostal výjimku. Už tak totiž trvá téměř celé dvě hodiny.
Ačkoliv i zde se mohou v některých úsecích monoposty prohánět rychlostí blížící se k hranici 300 kilometrů v hodině, jedná se zdaleka o nejpomalejší závod celé sezony. Alespoň tedy co do průměrné rychlosti, neboť ta dosahuje pouze kolem 150 km/h.
Najdete tu zároveň i nejpomalejší zatáčku kalendáře vůbec. Je jí vlásenka u grand hotelu. Jezdci ji projíždějí rychlostí přibližně 48 kilometrů v hodině, a aby se zde vůbec vytočili, musí kromě celé šíře trati využít i přilehlý chodník.
Jezdí se zde už od konce dvacátých let
Úplně první Velká cena Monaka se konala již v roce 1929, stalo se tak tedy ještě dříve, než vznikl samotný šampionát formule 1. Jeho historie sahá totiž „pouze“ do roku 1950. S výjimkou let 1951 – 1954 se zde závodilo v rámci královny motorsportu zatím pokaždé, a i proto se tento městský okruh těší výsadě, které mu mohou všechna ostatní dějiště Grand Prix jen tiše závidět – jako jediný totiž nemusí platit promotérovi žádný zalistovací poplatek. Tak obrovská je to pro formuli 1 čest, že zde může závodit!
Nejúspěšnějším jezdcem vůbec je legendární Ayrton Senna, který tu dokázal vyhrát celkem šestkrát. Pět prvenství pak na svých kontech mají shodně Michael Schumacher a Graham Hill. Poslední jmenovaný je navíc držitelem takzvané Trojkoruny, což je pomyslný titul náležící nejvšestrannějšímu jezdci světa. Abyste jej mohli získat, musíte opanovat tři nejprestižnější závody planety – čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans, 500 mil Indianapolis a právě Velkou cenu Monaka. Hill je prozatím jediným, komu se tento počin povedl. Nyní na tuto metu cílí ještě donedávna aktivní pilot F1 Fernando Alonso, kterému k jeho dosažení chybí „už jen“ výhra na slavné „staré cihelně“ za velkou louží.
Jinde vás během závodního víkendu na trať nepustí
Výstavba okruhu, který se nachází v bezprostřední blízkosti monackého přístavu, trvá zhruba šest týdnů. Organizátoři musejí každý rok vztyčit tribuny, jejichž konstrukce váží na 1,1 tisíce tun, natáhnout na 33 kilometrů svodidel a upevnit 20 tisíc metrů čtverečních pletiva tvořícího nepostradatelnou mříž chránící diváky před potenciálně létajícími karbonovými úlomky. Dát vše do původního stavu pak trvá další tři týdny.
Během závodu jezdci stihnou přeřadit zhruba 3 660krát, což dělá 47 změn rychlosti během jednoho jediného kola.
Po skončení čtvrtečních tréninků a sobotních kvalifikačních jízd je celá trať zpřístupněna veřejnosti, respektive monackým rezidentům. To aby se v tomto miniaturním knížectví zabránilo úplnému kolapsu dopravy.
Celebrity, jachty i Superman
O tom, že Velká cena Monaka již dávno přesáhla hranice události ryze sportovního charakteru, svědčí mimo jiné výčet celebrit, které ji v dávné či nedávné minulosti stihly navštívit. Na tomto seznamu byste nalezli jména jako John Travolta, Pamela Anderson, Arnold Schwarzenegger, Cristiano Ronaldo, Al Pacino, Michael Douglas, George Lucas, Leonardo DiCaprio, Elton John, Penélope Cruz, Will Smith, Jean Reno, Cameron Diaz a mnoho dalších.
Samozřejmostí je účast knížecí rodiny. Cenu jezdci, jenž projede pod šachovnicovou vlajkou jako první tradičně nikoliv na stupních vítězů, nýbrž na schůdkách předává sám princ Albert II. se svou ženou Charlene.
Tím nejatraktivnějším místem nacházejícím se podél tratě je pak zřejmě monacký přístav. V něm během závodního víkendu kotví ty nejluxusnější jachty, jaké si jen dovedete představit.
Kdo chce v Monte Carlu nějaký ten den pobýt, nesmí mít rozhodně hluboko do kapsy. Že jsou místní ceny ve srovnání s těmi středoevropskými na zcela jiné úrovni, je nejspíš jasné všem, v průběhu hoštění Velké ceny Monaka to však platí o to víc.
Zatímco obvykle byste za ukotvení lodi v místním přístavu zaplatili 1 500–2 000 dolarů za den (cca 35–46 tisíc korun), během závodního víkendu se tato cena vyšplhá až na desetinásobek. Ostatně, vidět Supermana (lépe řečeno hned několik Supermanů najednou) se nepoštěstí každý den, a když už ano, tak je přirozené, že si za to musíte trochu připlatit. Ale kde že se tito Supermani vlastně vzali?
Záhada ztraceného diamantu
Jak už to tak bývá, podobné události přitahují pozornost lidí z celého světa. Nabízejí takový marketingový potenciál, jenž způsobí, že se jednotlivé firmy začnou doslova předhánět v tom, která z nich přijde s tou nejlepší možnou reklamou na svůj produkt.
Nejinak tomu bylo například v letech 2005 a 2006, kdy zbarvení vozů týmu Red Bull Racing doznalo v souvislosti s propagací nejnovějších filmových hitů té doby značných změn.
Zatímco v prvním případě provázela monoposty rakouské stáje v ulicích Monte Carla Síla díky tomu, že na své karoserii vozily reklamní upoutávky na třetí díl nových Star Wars, o rok později se zase její jezdci oblékli do tradičního modrého overalu s červeným hábitem, které měly odkazovat na aktuální film Superman se vrací. A byť obě marketingové akce sklidily relativní úspěch, existuje jedna, na níž se v souvislosti s Velkou cenou Monaka zřejmě již nikdy nezapomene.
V roce 2004 totiž přišli producenti filmu Dannyho parťáci 2 s nápadem, že na auta týmu Jaguar umístí v rámci propagace svého nejnovějšího hitu skutečný diamant. Ten měl hodnotu těžko představitelných 300 tisíc dolarů (cca 6,9 milionu korun) a ještě krátce před závodem se s ním a s oběma jezdci stáje hrdě fotografovali také hlavní protagonisté tohoto hollywoodského trháku George Clooney, Brad Pitt a Matt Damon.
Co však čert nechtěl, hned v prvním kole závodu pilot Jaguaru Christian Klien havaroval, načež se k jeho vozu seběhlo několik rozjančených diváků rozhodnutých onen diamant najít za každou cenu. Samotným členům týmu přitom bylo umožněno vzhledem k bezpečnostním opatřením ohledat a převzít poškozený monopost až o další dvě hodiny později. A výsledek? O diamantu dodnes nikdo neslyšel.
Na Riviéře již po šestašedesáté
Velká cena Monaka už dávno přesáhla hranice ryze sportovní události. Ačkoliv závodění v úzkých uličkách tohoto malebného knížectví je samo o sobě velice působivé a obdivuhodné, jde tu především o okázalou podívanou, která nemá jinde ve světě obdoby. V Monte Carlu se ukáže každý, kdo v showbyznysu něco znamená. A nejinak tomu bude i letos. Šestašedesátý ročník Velká ceny Monaka startuje již tuto neděli ve tři hodiny odpoledne.
